Berete drogy, nedostanete řidičák, přibližuje expert praxi v jiných zemích

Spoluzakladatel neziskové organizace Drop In Ivan Douda zásadně ovlivnil českou drogovou politiku. Třiaosmdesátiletý Ivan Douda má i nyní v organizaci malý úvazek, působí také v etické komisi Rady pro reklamu a v protidrogové komisi pražského magistrátu.

„Občas za mnou přijde nějaký klient, který si mě vygoogloval. Většinou jsou to lidi, kteří se nechtějí kompromitovat tím, že mají nějaký problém s alkoholem nebo drogami,“ říká Ivan Douda a vzpomíná na začátky porevoluční protidrogové pomoci.

Středisko prevence a léčby drogových závislostí Drop In (původně to byla nadace) založil Ivan Douda spolu s Jiřím Preslem krátce po revoluci spolu s neziskovou organizací Sananim. Šlo o první dvě nestátní organizace, které začaly na tomto poli operovat.

„Doktora Presla chtěli zavřít, když k nám poprvé provezl metadon,“ vzpomíná Ivan Douda na počátky substituční léčby v Česku. Jiří Presl dovezl látku v roce 1992 ze Švýcarska a v rámci pilotního a experimentálního programu ji začal podávat vybrané skupině pacientů závislých na heroinu. „Zavádělo se to takovým dobrodružným způsobem,“ říká o léčbě metadonem ředitel policejní Národní protidrogové centrály Jakub Frydrych. „Začalo se to praktikovat dřív, než to bylo legislativně upravené.“

První metadonový pokus Drop In byl kvůli byrokratickým a společenským tlakům zhruba po roce zastaven. Oficiální a státem schválená léčba metadonem a první specializovaná centra se v Česku rozběhla až od roku 1995.

„Byla to velmi bouřlivá doba,“ vzpomíná Ivan Douda. Veřejnost měla podle něj problém přistoupit na jistý paradox: „Tak vy bojujete proti drogám, ale zároveň jim drogy dáváte? No tak to jste vlastně distributoři drog.“

Přesto se princip harm reduction (snižování škod) povedlo prosadit. „Neber drogy, to je první,“ shrnuje jeho podstatu Ivan Douda. „Když je bereš, tak si to aspoň nepíchej. Když už si to pícháš, tak měj aspoň sterilní stříkačky. A nebo ti dokonce dáme substituční látku, na rozdíl od ilegální drogy budeš mít jistotu, že je čistá, můžeš si ji dávkovat.“

Zároveň může tento přístup některé klienty motivovat směrem k abstinenčnímu režimu. „Musí mít za sebou nějakou zkušenost s tou drogou, co mu to dává, co mu to bere. Takže musí dozrát,“ říká Ivan Douda a dodává: „Když my, terapeuti, přijdeme v pravý okamžik nebo se k němu spolu s klientem dožijeme, tak se pravděpodobnost abstinence zvyšuje. Ale když se tenhle moment překročí, tak už je to vlastně pomalá sebevražda.“

Ředitel policejní Národní protidrogové centrály Jakub Frydrych popisuje, že Douda měl lví podíl na tom, že u nás převážila v protidrogové politice medicínská orientace. To znamená, že drogy vnímáme jako zdravotnický problém a cílíme na snížení rizik u jejich uživatelů.

Na rozdíl od většiny zemí Evropy je u nás podle Jakuba Frydrycha užívání drog vnímáno jako věc osobní volby nebo životního stylu: „Jinde vám stát dá obvykle najevo, že to, co děláte, není jen vaše osobní věc. Nedostanete řidičský ani zbrojní průkaz, nebo vám ho vezmou, nemůžete pracovat ve státní správě.“

Medicínský přístup, prosazený Ivanem Doudou, má ale podle ředitele protidrogové centrály jasné benefity. „Máme relativně nízkou úmrtnost uživatelů a malou promořenost přenosnými nemocemi, jako je žloutenka nebo HIV,“ říká Jakub Frydrych. „Substituce je pro intenzivní uživatele určitě namístě a její prosazení je možné Ivanu Doudovi jistě připsat.“

Ivan Douda se narodil v domě v centru Hradce Králové, na Velkém náměstí. Historická budova s několika byty a obchody v přízemí patřila babičce Františce Doudové. Otec František tady měl v přízemí obchod, drogerii.

Idyla zámožné středostavovské rodiny, která měla kromě činžáku na náměstí a obchodu i vilu za Hradcem Králové, skončila po komunistickém puči v roce 1948. Ivanu Doudovi tehdy bylo pět let. „Otec se jako živnostník na malém městě stal personou non grata. Velmi intenzivně jsem to prožíval,“ vzpomíná Ivan Douda. V jejich bytě se začali scházet další živnostníci a zpočátku se sázeli, jestli režim vydrží jen „do švestek“, nebo až do Vánoc.

„Postupně prořídli. Část z nich seděla, protože na ně bolševik něco vymyslel – třeba že nezaplatili daně, nebo u nich našli letáky, které jim podstrčili,“ vzpomíná Ivan Douda. „To nás udržovalo v permanentním napětí, co nám najdou, aby otce mohli taky zavřít.“

Nakonec jeho otec svůj obchod komunistickému režimu dobrovolně odevzdal. Ivan Douda vzpomíná, jak ho přišel varovat kamarád, který v té době dělal „nějakého šéfa u StB“: „Franto, dej jim to, jinak tě do čtrnácti dnů přijdou zatknout. A nech se někde zaměstnat jako dělník.“

Rodina radikálně zchudla, musela prodat vilu za městem a maminka Amálie musela jít z domácnosti do práce. O dům na náměstí nakonec přišla i babička. „Bolševik byl rafinovaný,“ říká Ivan Douda.

„Na domě udělal novou fasádu a po babičce chtěl, aby ji jako majitelka zaplatila. Z osmdesáti korun penze to opravdu nešlo. Tak jim dům taky dala, aby dluh nemusela platit. Zaplaťpánbůh nás tam nechali bydlet a i babička mohla zůstat v bytě o patro níž.“ Po revoluci se rodině dům restitucí vrátil.

Ivan Douda se domnívá, že ho živnostenská historie jeho rodiny zformovala: „V dospělosti, už jako psycholog, jsem to nazval tak, že mám v sobě ‚živno-ego‘. Takovou tu šetrnost, myšlení na zadní kolečka a na budoucnost lidí, kteří se z chudoby vypracovali do střední třídy.“

Když po revoluci doprovázel Ivan Douda první dámu Olgu Havlovou na Tchaj-wan (coby člen správní rady Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové), konvenovala mu prý kvůli jeho živno-egu slova tamního ministra. „Říkal něco o penězích a já se vytahoval bonmotem: peníze se dělají hard nebo smart, tvrdě nebo elegantně,“ vypráví. „Odpověděl mi: ‚Tvrdě je to daleko jistější.‘“

Ivan Douda vystudoval stavební průmyslovku se specializací „technická zařízení budov“. Ačkoli ho to táhlo humanitním směrem, měl blízko ke královéhradeckým divadelníkům a od dětství hodně četl, pragmaticky se přihlásil na strojní fakultu ČVUT.

„Brzy jsem pochopil, že to není úplně pro mě. Všichni, i ti v uvozovkách blbější než já, byli technicky zdatnější, viděli ty řezy kuželů. Já jsem to prostě nechápal,“ říká. Krátce po začátku prvního semestru se proto na školu vykašlal.

Ještě na podzim se šel nahlásit na vojenskou správu a začátkem roku narukoval. Jako politicky nespolehlivého ho zařadili k vojenským stavbám. Na vojně se také spřátelil s pražským muzikantem Josefem Kučerou, kterému později po emigraci v Západním Berlíně přezdívali „The Sensational Saxophone Joe“ (pro jeho schopnost hrát s hudebníky mnoha žánrů).

Brzy po vojně se Ivan Douda oženil, s první ženou Martou má syna Tomáše. „Ještě jsem se ale necítil na to, abych se usadil,“ vysvětluje Ivan Douda, proč mu manželské soužití dlouho nevydrželo. Často odjížděl za kamarády a kulturou do Prahy, dnes vzpomíná především na scénické Večery jen tak Ivana Vyskočila. Pak se do Prahy přestěhoval a naopak za manželkou a synem do Hradce Králové dojížděl, nakonec se rozvedl.

K přijímačkám na psychologii Ivana Doudu vyprovokovala jedna z jeho známostí, dívka, která studovala psychologii. „Kritizovala mě: ‚To, co říkáš, je chytré, ale takové jako ne dost vzdělané,‘“ vypráví. „Tak jsem se vytahoval jako frajer, že takovou psychologii já vystuduji s prstem v nose. Když už jsem to řekl, tak jsem to musel dotáhnout.“ A opravdu se přihlásil jako zájemce o studium psychologie na Karlově univerzitě.

Aby zvýšil své šance na přijetí k dálkovému studiu, uchýlil se k podvodu. Obtiskl do přihlášky razítko ROH (Revolučního odborového hnutí), které u jeho zaměstnavatele leželo na stole, a napsal si k němu doporučení odborářů.

Budoucí profesní kariéru Ivana Doudy zásadně ovlivnila trojice Skála–Urban–Rubeš, která v roce 1967 založila výcvikový systém SUR (podle počátečních písmen jejich příjmení). Dodnes jím procházejí tisíce českých psychoterapeutů.

Psychologa a psychoterapeuta Eduarda Urbana potkal Ivan Douda už na fakultě. „Říkali jsme mu zas*aný obsedant,“ vzpomíná Ivan Douda na vysokoškolského učitele. „Byl takový pintlich, ale naučil nás toho opravdu hodně.“

Právě Eduard Urban vydal v roce 1973 první českou publikaci o drogových závislostech pojednávaných z klinického, psychologického i sociálního úhlu s prostým názvem Toxikomanie. V dobových recenzích byla mimo jiné chválena za „boření mýtů“. Podle Ivana Doudy bylo vydání knihy umožněné tím, že „se uvolnil ideologický prostor“ a režim připustil, že „i v socialistické společnosti jsou drogy“.

Specialistu na léčbu alkoholismu Jaroslava Skálu a psychiatra a psychoterapeuta Jaromíra Rubeše začal potkávat později, když nastoupil na protialkoholické oddělení vedle kostela sv. Apolináře. Bylo to pobytové a režimové zařízení, které v roce 1948 založil psychiatr Jaroslav Skála.

„Spojil režimovou léčbu s dalšími přístupy. Pacienti si psali deníky, měli skupinové terapie a individuální poradenství, zpívali, chodili běhat,“ vzpomíná na Skálovo nasazení Ivan Douda. „Mám od něj desku s věnováním, kterou alkoholici natočili, když tam byl hospitalizován šéf nahrávacího studia v Praze.“ Říká, že je nádherné slyšet alkoholiky, jak zpívají texty, které jim Jaroslav Skála napsal k populárním melodiím, například: „Zdálo se mi, zdálo se mi o pivě, o pivě, bratře, dej mi facku, bratře, dej mi facku nebo dvě, nebo dvě.“

Ivan Douda dělal u Apolináře psychologa na takzvané „světnici mladých“. Souběžně si začal doplňovat vzdělání ve zmíněném výcviku SUR, jehož základní částí je sebepoznání, zkoumání vlastních vzorců chování, emocí nebo historie a bílých míst vlastního života. Následně prošel také pětiletým výcvikem psychoanalýzy.

Začal také jako dobrovolník docházet do „domečku“, ambulantního střediska drogových závislostí vedle slavného Skálova protialkoholního oddělení. Založil ho Jaromír Rubeš v roce 1974 a jako první se zaměřil na uživatele jiných drog než alkoholu.

Oproti tehdejšímu tvrdému, vojenskému režimu Jaroslava Skály měl Rubešův „domeček“ lidštější přístup. Jednou z metod, kterou Jaromír Rubeš zavedl po vzoru amerického psychiatra rumunského původu Jacoba Levyho Morena, bylo psychodrama. Účastníci přehrávali své vnitřní konflikty a životní traumata, aby dosáhli terapeutického uvolnění.

Když Jaromír Rubeš odešel do důchodu, převzal vedení „domečku“ psychiatr Jiří Presl. Právě zdejší zkušený tým – Ivan Douda, Ilona Preslová a Petr Popov – nastavoval od roku 1991 nový přístup k lidem užívajícím drogy.

Pro Paměť národa zpracovala Hana Čápová. Text byl redakčně krácen.