Článek
Starší žena si v poryvech silného islandského větru přidržuje kšiltovku s nápisem Reality. Svou rukou jako by se snažila přesvědčit, že události posledních několika hodin jsou skutečné. Kšiltovka ale neustále odlétá. „Všichni se zbláznili,“ komentuje čerstvá držitelka Nobelovy ceny za literaturu Anne Carson. V rozhovoru pro islandskou televizi RÚV působí zaskočeně. Když se o ocenění dozvěděla, poslouchala prý právě zvuk větru. „Mé knihy teď asi dostanou nálepku,“ dodává. „Nálepky pomáhají.“
Nejprestižnější literární ocenění světa jí porota udělila po téměř dekádě spekulací, mezi favority se objevovala pravidelně. Šestasedmdesátiletá kanadská autorka, která několik posledních let žije na Islandu, se českého překladu dočkala teprve loni na podzim. Její dnes už legendární básnickou sbírku Autobiografie rudé do češtiny přeložil Tomáš Gabriel a vydalo ji nakladatelství Argo. Od původního vydání v roce 1998 se sbírky prodalo více než sto tisíc výtisků, v roce 2013 vyšlo také volné pokračování Red Doc>.
Autobiografie rudé vychází z antického mýtu o nestvůrném obrovi jménem Géryonés, kterého zabil hrdinný Héraklés při plnění jednoho ze svých dvanácti úkolů. Carson ale s mýty zachází dost svévolně. V souboru fikčních fragmentů a komentářů původní verzi aktualizuje, obrací naruby. Hlavní část sbírky vypráví příběh o Geryonovi, citlivém rudém chlapci s křídly, který se do svého mytického vraha zamiluje.
Jak popsat ženu, která mě svými slovy provází víc než půlkou života? Pořád si pamatuju den, kdy jsem tu sbírku držel v ruce poprvé. Tu vlnu slov skládaných v nečekaných obrazech, jazyk tak nejistý, těkavý, plný odkazů na další texty. Skládal se do sebe, a přesto byl nějakým zázrakem lehký, srozumitelný a svérázně vtipný. V Geryonovi jsem navíc poznával sám sebe. Geryon jsem já, rozhodl jsem se, a až později jsem zjistil, že rozhodně nejsem sám.
Právě hravý vztah k antickému kánonu a práce s fragmenty, i s ohlušujícím tichem v nevyřčeném, je pro Carson typický. Jako jedna z nejuznávanějších odbornic na klasické jazyky literárně debutovala v roce 1986 sbírkou esejů Eros the Bittersweet. Zkoumá v nich obrazy touhy v básních Sapfó, Platóna a několika dalších antických autorů. Touha je podle ní kluzká a neoddělitelná od vzdálenosti. Chceme to, co nemáme, co nám uniká, co je za rohem, ale vždy jen téměř na dosah.
Mýty v jejím podání nejsou zkamenělým pozůstatkem dávno minulých časů, ale živým odrazem toho, co se skrývá v nás samotných. Vypůjčuje si je i tam, kde jiné nástroje selhávají. Například v rukou psané knize-krabici Nox, která je meditací nad ztrátou bratra. Jenže tam, kde se osobní linka láme, kde se bolest stává nepopsatelnou, propůjčuje si Carson překlad básně číslo 101 římského básníka Catulla. Jako by v jejím podání poezie byla něčím víc než literaturou. Pupeční šňůrou spojující nás a okolní svět.
Anebo jejími vlastními slovy: „Próza je dům, poezie je muž v plamenech, který jím strašně rychle běží.“
Označení básnířka sice nikdy tak úplně nepřijala, poezii ale najdete ve všech jejích textech. Jeden z těch nejsilnějších, Lecture on the History of Skywriting (Lekce o historii psaní na oblohu), je zároveň výborným způsobem, jak se s jejím psaním seznámit. Jde o kombinaci přednášky, poezie a scénického čtení, kterou Carson v posledních letech čte většinou se svým mužem, případně s britským hercem Benem Whishawem a celá je dostupná na Youtube. „Jsem obloha,“ začíná Carson lehce monotónním, profesorským hlasem, ale to, co pokračuje, se obyčejnému vymyká. Ve skutečnosti jde totiž o báseň o čase, umění a lidské touze po tom zanechat za sebou stopu. „Před stvořením stvoření jsem si dělala poznámky,“ vypráví Obloha, a posluchač si na její místo nemůže nedosadit samotnou Carson. Obě jsou totiž odbornicemi ve vyslovování věcí, kterým se slova vzpouzí.
