Psycholožka radí, co dělat, když máte nadané dítě. Nečekejte, že to ve škole poznají

„Náš systém neumí pracovat s nadanými dětmi, pořád stereotypně očekáváme, že nadané dítě bude jedničkář, který nebude dělat problémy,“ říká psycholožka Šárka Portešová z Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Vyučuje pedagogickou a školní psychologii a dlouhodobě se zabývá právě problematikou psychologie nadaných dětí. „Za posledních dvacet let jsme se příliš neposunuli ani ve vyhledávání takových dětí, ani v tom, jak s nimi pracujeme.“

Jak poznám, že mám doma nadané dítě?

Snadno. Je s ním všeho moc. Moc otázek, citlivosti, diskuzí, perfekcionismu, velké emoce, hluboké vnímání. Je docela jednoduché to poznat. Není jednoduché to zažívat.

Jak se takové nadání měří?

Dřív se nadání zkoumalo v souvislosti s úspěšností ve škole. Hledali se děti, které byly úspěšné v učivu, dostaly IQ testy a sledovalo se, jak si vedou. Tímto způsobem jsme hledali jedince, kteří měli vysokou inteligenci a zároveň byli motivovaní na výkon, účastnili se soutěží a olympiád a vyhrávali je.

A dnes?

K měření se dnes už spíš používá jiný model, který je spíše psychologický a chápe, že tady nejde primárně o výkon. Ruku v ruce s vysokým nadáním jde i odlišné prožívání, myšlení v souvislostech, hluboké vnímání, vysoká citlivost. Výkon takové děti sice mohou podávat, ale není to rozhodně to nejdůležitější, co je charakterizuje. Naopak, výkon nadaného dítěte by mě neměl jako rodiče nebo pedagoga zajímat na prvním místě.

Proč?

Protože bych mu měla chtít spíš porozumět a chtít, aby se takové dítě cítilo dobře a mělo možnost uplatnit svůj talent. Nikomu neprospěje, když nadané dítě vyhraje všechny možné olympiády, když bude zároveň úzkostné, zhroucené, nevyspalé nebo ve stresu. Mnoho nadaných dětí nechce soutěžit, být lepší než ostatní.

Co tedy chtějí?

Jejich vnitřní motivace je porozumět tomu, co je zajímá, ne něco vyhrát.

Když se řekne nadané dítě, mám stereotypní pocit, že je to plus. Jaké mínusy to s sebou nese?

Řada lidí má pocit, že by bylo skvělé mít plnou třídu nadaných dětí. Že jsou chytří, motivovaní, mají samé jedničky, krásně upravené sešity a rády se učí, nevyrušují a spolupracují, dělají to, co jim zadáte.

Neplatí to?

Ne, nic není dál od pravdy. Když se učitelé skutečně setkají s nadaným dítětem, rychle tuhle stereotypní představu změní a už rozhodně netouží po tom mít takových dětí plnou třídu.

Proč?

Protože je to náročné. Nadané děti se neustále na něco ptají, chtějí bádat do hloubky, ne podle daných osnov, mají problém respektovat zadání nebo čas, který je vymezený učivu, jde jim o to porozumět problému, a to zdaleka nekončí zazvoněním. Setkala jsem se s učitelkou, která svěřené nadané dítě označila za „příliš zabíhavé“.

Co tím myslela?

To dítě chtělo přijít věcem na kloub, potřebovalo prozkoumat téma do detailu, moc filozofovalo. „Už mlč, už se nehlas!“ byla její hlavní touha a věta. Když se nadané dítě nudí, dává to dost nevybíravě najevo. Mozek nadaného dítěte potřebuje pořád nějakou potravu. Úkoly, které takové dítě dělat nechce, protože mu třeba nedávají smysl, bojkotuje.

A tak dochází k tomu, že často ani nemá dobré známky, protože odchází denně ze školy s pětkou za nevypracování úkolu. Ne proto, že by ho vypracovat nedokázalo, ale proto, že ho vypracovat nechce. Nejde mu o vnější motivaci, ale o tu vnitřní.

Jak tohle umí školský systém reflektovat?

Systém v tomhle ohledu pořád selhává. Neumíme nadané děti najít. Identifikujeme jich asi tisíc ročně, přitom víme, že jich je až čtyřicetkrát tolik.

Jak se hledají?

Učitel by měl se souhlasem rodičů nadané dítě doporučit do poradny, která o něm rozhodne. Poradny jsou však přetížené. Na katedře jsme vyvinuli screeningový program, který je postaven podobně jako počítačová hra, a když si ji dítě „zahraje“, umíme z jeho výsledků nadání rozpoznat a doporučit, v jakém směru a co rozvíjet.

Co by tedy měla dělat škola směrem k nadaným dětem, když už o nich ví?

Každá škola by měla mít učitele, který by měl mít nadané děti na starosti. Neznamená to, že by je měl od rána do večera učit, ale měl by o nich vědět a měl by znát všechny možnosti, které se nabízejí, a prostě je aplikovat. Zaměřit se na aktuální profil intelektového nadání dítěte. Soustředit se na to, v čem je dítě silné.

Pokud mám dítě o ročník napřed v matematice, musím chápat, že nemá smysl ho učit něco, co dávno ví nebo pochopí během minuty. Ideálně připravím takovému dítěti speciální materiály. Třeba mu zajistím mentora. Nebo, což je asi nejlepší model, vytvořím takovému dítěti skupinu podobně nadaných dětí i z jiných ročníků. A třeba jen na některé předměty. Nebo ho nakontaktuji na vysokou školu, kde organizují různé vzdělávací programy. Není to pokaždé stejné, chce to individuální přístup. Ale nejde o žádná drahá nebo náročná opatření, spíš o změnu v nahlížení na celý problém.

Není to segregace?

Vnímané to tak možná je, ale pro některé nadané děti je to dobrý model – v rámci školy mají víc možností se setkávat a řešit problémy společně, navíc si spolu mohou víc rozumět. Takové skupiny také můžeme propojit s vysokoškoláky – mentory. Jsou ale i děti, kterým více vyhovuje přeskočit předmět nebo celý ročník. V každém případě by škola měla mít už předem připravený model, podle kterého by s nadaným dítětem „jela“, ne reagovat až ex post. My víme, co funguje.

Co je cílem toho všeho? Nemít tady zástup nadaných a zároveň frustrovaných dětí?

Ano – nadané dítě je spokojené, když se rozvíjí a cítí se přijaté. Řada nadaných dětí má problém navazovat sociální kontakty, a když jim nedopřeji možnost učit se s dětmi, které mají podobné zájmy a podobné schopnosti, mohou zanevřít na školu a vzdělávání obecně, a navíc mohou být traumatizované i tím, že jsou ve třídě za outsidery.

Školy mají často stereotypní představu, že když dáme nadané dítě mezi vrstevníky do jedné třídy, prostě ostatní děti potáhne a ony si zlepší prospěch. Navíc si myslíme, že takové dítě socializujeme, naučíme ho interagovat s vrstevníky. To je nesmysl. Nadané děti často vůbec nechápou zájmy svých vrstevníků, proto takové děti třeba už ve školkách vyhledávají spíš přítomnost starších dětí, učitelek a lektorek a baví se s nimi místo toho, aby si hrály s vrstevníky.

Škola jako instituce by obecně měla umět nastavit bezpečné prostředí, ve kterém se jakékoli dítě cítí dobře. A v případě nadaných je to škola, kde je dítě přijímáno a učí se něco nového. Jedno nadané dítě v klasické třídě bez podpory si ale často připadá vyloučené. Měli jsme projekt, kdy nadané děti měly možnost ve škole tvořit a plnit speciální úkoly na tabletu.

Jak to dopadlo?

Tragicky. Škola argumentovala, že tablet přece do školy na první stupeň nepatří! Tablet je privilegium. A pokud ho dáte do ruky nadanému dítěti, budou ho chtít ostatní děti taky. Marně jsme vysvětlovali, že výuková videa a úkoly různých obtížností si přece mohou na tabletech plnit všechny děti…

Co mám jako rodič dělat, když se domnívám, že mám doma nadané dítě?

Doporučujeme zajít k psychologovi, hlavně proto, aby vám pomohl pochopit unikátní profil schopností a osobnost vašeho dítěte. Každé nadané dítě potřebuje něco jiného, a pokud máte možnost to řešit s psychologem, který se na to specializuje, nejde o žádné nálepkování, ale skutečně o snahu pochopit osobnost dítěte a naučit se s ním dobře fungovat a reagovat na jeho potřeby. Někdy jde navíc o dvojí výjimečnost.

Co to znamená?

Stává se, že dítě má na jedné straně nějaké nadání a zároveň nějaký hendikep. Měla jsem v našem centru maminku dítěte s dvojí výjimečností, která byla nešťastná, protože její dcera byla podle školních kritérií typická autistka, říkali o ní, že nemá perspektivu. Během diagnostiky jsme ale objevili výjimečně nadprůměrné nadání v jejích vizuálně prostorových schopnostech, bylo to na horní hranici měřitelnosti. Maminka pak chodila se dvěma papíry, na jednom bylo, že má problematické autistické dítě, na druhém, že její dítě je v podstatě geniální.

Jaké mám jako rodič nadaného dítěte možnosti stran jeho vzdělávání? Musím chodit školu od školy a doptávat se na to, jaké mají přístupy a co mi mohou nabídnout?

Je to tak. Pokud žijete ve větším městě a máte možnost si školy prověřit a vybrat, pokud do ní můžete dítě vozit nebo není úplně daleko od domova, pokud nemáte několik dalších dětí a vaše rodina to umí vybalancovat, pokud máte peníze na to zaplatit si soukromou školu, která se na nadané děti umí zaměřit. Navíc to, že jde o soukromou školu, není nutně zárukou kvality. Ve větších městech máme kvalitní státní školy, ale tam je problém se dostat.

Společnost potřebuje nadané lidi. A přitom máme tendenci nadané děti spíš vyčleňovat a průměrovat a zaměřovat se na jejich deficity než na jejich nadání. Ostatně i poradny někdy takhle fungují. Pracovali jsme s dítětem, které přišlo z poradny frustrované a říkalo: „Našli tam, co mi nejde, a pak mě to pořád dokola nutili dělat!“ Bylo by dobré tenhle přístup úplně otočit – zaměřit se na rozvoj nadání, které dítě má, protože ruku v ruce s tím rozvojem jdou pak „samy“ kompenzace deficitu. To znamená, že když pomůžete dítěti v tom, v čem je dobré, zlepší se i v tom, v čem tak dobré není.

Jak to funguje?

Odpovím příkladem: u dyslektiků se obvykle nabízí ke čtení jednoduchý text ve stylu Máma má mísu. A i s tím mají dyslektici problém. Jenomže výzkumy ukazují, že když dáte dyslektikovi těžší text, jehož obsah ho zajímá, začne číst lépe a déle se soustředí, prostě proto, že chce vědět, jak to dopadne, co se tam stane, o čem to je. Máma má mísu o ničem není, trénujeme, drilujeme a divíme se, že nedochází k rozvoji…