Židovská dívka přežila díky laskavosti lidí. Příbuzní se vydali po jejích stopách

Poprvé jsem se s Annou-Marií, které se říkalo Nemka, potkala v roce 2012 během jejího setkání s kamarády, které neviděla sedmdesát let. Tehdy mi její dcera Lynn řekla, že by se někdy ráda podívala do Dánska, kde její maminka bydlela za války. Průběžně jsme byly v kontaktu až do roku 2022, kdy Nemka zemřela.

Vloni se mi Lynn ozvala: „Plánujeme na příští léto dovolenou. Chceme zajet na místa, která zatím známe jen z maminčiných fotoalb. Je tam spousta snímků, ale u řady z nich nevíme, kde byly nafocené. Kromě Dánska je tam jedna část, nazvaná ‚Úvaly‘, prý to je někde za Prahou. Maminka tam jezdila s rodiči na letní byt.“

Jenže jak identifikovat dům z fotografií, když je z něj vidět jen velmi malá část fasády? Procházím jeden snímek za druhým. Maminka s Nemkou stojí na zahradě před domem, pak další fotografie s tatínkem. Hlavní záběr je logicky na rodinu, nikoliv na jejich dům. V Úvalech se mi podaří vyhledat lokálního badatele Lukáše Rubeše. O Nemce sice nikdy neslyšel, avšak když mu řeknu, že Nemčin tatínek Max Federer pracoval v továrně jako chemik, tak připadá v úvahu jen jedna možnost.

„To musela být továrna Petrolea, protože ta se zaměřovala na výrobu vazelíny a speciálního typu asfaltu. Mám několik archivních fotografií areálu. Když jsem porovnal ty snímky od Nemčiny rodiny, tak se mi podařilo ten dům identifikovat. Je tam totiž detail na fasádě, který vidím na fotkách. A hlavní je, že ten dům ještě pořád stojí, tak se tam můžeme s Nemčinou rodinou podívat!“ napsal mi Lukáš, když jsem mu poslala snímky z předválečné doby.

Za pár týdnů přiletěla do Prahy Lynn, její manžel John, dcera Elena a kanadská badatelka Melissa Mikel. Společně se poprvé vydáme do Úval. „Takhle vypadal areál v době, když sem Nemka jezdila,“ vysvětluje nad zvětšeninou dobové fotografie Rubeš, když potomkům židovské dívky ukazuje snímky na radnici v Úvalech.

Za pár minut už se vydáváme přímo k bývalému letnímu bytu. Domek stále stojí a je před námi i původní branka, kterou se vcházelo do továrního areálu. „A teď vám ukážu ještě tenisový kurt. Bohužel se nám nepodařilo dohledat informace přímo o Nemce, jestli byla členkou,“ říká Lukáš, který má ještě jedno překvapení. Z batohu vytahuje dřevěnou raketu. „Nějakou takovou měla moje maminka!“ vyhrkne Lynn, když vidí více než stoletou raketu, a dodává, že Nemka milovala všechny typy sportů. Plavala, hrála tenis, krasobruslila. Prohlížíme si fotoalba, kde je Nemka s lukem a šípem nebo jako elegantní krasobruslařka na stadionu na Štvanici. „A proč vlastně odjela právě do Dánska?“ ptá se mě kronikářka Alena Janurová.

Vyprávím jí, že jsem poprvé o Nemce slyšela před šestnácti lety, kdy se mi podařilo objevit pozapomenutý příběh 80 českých sionistů, mezi něž patřila i Nemka. Společně s ostatními kamarády chodila v Praze do přípravné školy pro mladé sionisty z Československa. Snili o společném životě v kibucu. Učili se hebrejštinu a chtěli se naučit, jak se pracuje v zemědělství, protože pocházeli z měst. Neměli zkušenosti s prací na poli nebo v kravíně.

Nemka vyrůstala v centru Prahy, bydlela s rodiči přímo naproti Španělské synagoze. „Většinou jsem po škole chodila s kamarádkami venčit našeho pejska nebo na cvičení do domu v Dlouhé ulici (dnes hudební klub Roxy, pozn. aut.). Mysleli jsme si, že někdy v létě nebo na podzim 1939 odjedeme do kibucu. Jenže začala válka a vedoucí naší školy nám řekli, že pro nás našli provizorní řešení. Vyjednali pro nás pomoc v Dánsku, kde se nás ujmou pěstouni, ale prý to bude jen na pár měsíců,“ vyprávěla mi Nemka.

Záhy poté jsem jela poprvé do Dánska, kde o mém pátrání napsal článek dánský reportér Jan Jensen. V článku vyzval čtenáře, aby se ozvali, pokud mají nějaké informace o mladých sionistech, kteří prožili na dánském venkově čtyři roky. A strhla se doslova lavina!

Desítky e-mailů, dopisů a telefonátů. Od té doby se mi průběžně ozývali další a další pamětníci. Nyní mi Jan Jensen pomohl propojit se s potomkem Nemčiných dánských pěstounů. Vyprávěla jsem mu, proč zamířili mladí sionisté právě do Dánska. Zástupci sionistických spolků v Československu se spojili s členkami dánské sekce mezinárodní organizace Ženská liga pro mír a svobodu.

Požádali je, zda by pro ně našly provizorní ubytování zhruba na tři měsíce. Doufali, že se pak situace v Evropě uklidní a budou moci vycestovat do kibucu. Napříč celým Dánskem vycházely výzvy v regionálních novinách: „Kdo přijme malé židovské dítě?“ nebo „Dánské matky, otevřete své domovy a svá srdce těmto nešťastným dětem!“ Na výzvu reagovaly stovky potenciálních pěstounů.

Mezi nimi byl také Ejnar a jeho žena Margarethe (Grete) Sauer. „Když babička přijela do Kodaně v říjnu 1939, tak si myslela, že bude bydlet pohromadě s ostatními kamarády z Prahy. Jenže ty paní z Ženské ligy řekly, že každý musí někam jinam, protože je z bezpečnostních důvodů lepší, když nebudou všichni pospolu. Většina pěstounů žila na venkově, jenže ona se dostala do regionálního města Næstved. Sauerovi si ji rychle oblíbili a ona se u nich cítila moc dobře,“ říká Nemčina vnučka, když s její rodinou míříme z Kodaně do Næstvedu.

Necelou hodinu od dánské metropole je město, kde Nemka bydlela čtyři roky. Procházíme pěší zónou až na hlavní náměstí k bývalému domu Sauerových. V rodinné pozůstalosti Nemky se dochovaly desítky dopisů a dalších materiálů, kde dospívající dívka popisovala, jak si zvyká na nový domov.

„Podle toho, co Nemka psala rodičům a co vyprávěla své rodině, tak ta změna prostředí nebyla až tak radikální jako u jejích kamarádů, kteří pocházeli z Prahy, Teplic nebo Jihlavy. Najednou se ocitli na samotě na statku, jejich pěstouni většinou neuměli německy, a proto se museli hodně rychle naučit dánsky. Pro někoho bylo hodně náročné přijmout, že v Dánsku bude déle než pár měsíců, pro jiného to naopak bylo jako jedno velké dobrodružství. Zhruba jednou za měsíc se Nemka a její kamarádi potkávali. Snažili se pokračovat v přípravách na život v kibucu, protože stále doufali, že odjedou z Dánska,“ vyprávím dánskému reportérovi Janu Jensovi, který už na nás čeká před bývalým domem Sauerových, spolu s jejich příbuzným Nielsem. Zajímá mě, co si pamatuje o Sauerových?

„Grete byla velmi společenská žena, měla spoustu přátel. Byla ambiciózní v tom dobrém slova smyslu. Její muž Ejnar vedl hudební školu, ale v naší rodině se tradovalo, že skutečnou šéfovou byla ona. Když mi Judita poslala informaci o tom, že právě Grete pomohla Nemce s útěkem, tak mě to až tolik nepřekvapilo, protože přesně tohle na ni sedí. Uměla prostě pomáhat lidem, kteří se ocitli v nouzi,“ řekl nám Niels chvíli předtím, než dostal od Nemčiny rodiny speciální dárek.

„Babička měla celý život na nočním stolku tuhle fotku Sauerových. Byli pro ni jako náhradní rodiče. Říkala jsem si, že bys měl vědět, co pro ni znamenali. Nechali jsme vyrobit kopii té fotky,“ říká Nemčina vnučka Nielsovi.

Mladí sionisté z Československa žili v Dánsku až do počátku října 1943. Na přelomu září a října 1943 se nacisté chystali zatknout Židy žijící v Dánsku. Plán však předem vyšel najevo a varování se rychle rozšířilo mezi židovské obyvatele.

„Paní Sauerová mi řekla, že musím okamžitě pryč. Mám jet do Smerupu, kde se mě ujmou Jensenovi. Ještě jsem stihla zavolat Karlovi Steinerovi, mému tehdejšímu příteli, který byl z naší sionistické skupiny. Několik dalších kamarádů se také dozvědělo o Smerupu. Takže jsem sedla na kolo a jela asi dvě hodiny,“ vzpomínala Nemka.

My teď jedeme zřejmě podobnou cestou, kterou osmnáctiletá dívka z Prahy absolvovala v roce 1943. Ve čtrnácti se musela rozloučit s rodiči a pak s pěstouny. Jela kamsi do neznáma a vůbec netušila, co ji tam čeká.

Po Jensenových zkouším pátrat v lokálním archivu v obci Faxe. První reakce archivářky Else Gade je spíš skeptická: „Jensen je velmi časté jméno, ale tím, že byl Smerup relativně malá obec, tak by se to mohlo podařit.“

Za pár dnů mi Else píše, že se jí skutečně podařilo objevit potomka rodiny Jensenů. Jejich vnuk Poul Lundkjær Hansen mi obratem píše dlouhatánský e-mail, který začíná:

„Neuvěříš, jak mě potěšilo, že jsi napsala! Díky příběhu Nemky se najednou dozvídám něco, o čem jsem vůbec neměl tušení! Moji prarodiče Jens a Maria ani rodiče mi nikdy neřekli, že za války pomohli židovským uprchlíkům. Po jejich smrti jsem našel v pozůstalosti kolekci fotografií a dopisů. Zjistil jsem, že po válce přijeli k mým prarodičům někteří z těch zachráněných, ale vůbec jsem netušil, o koho šlo. Pro mě to byla jen jména na zadních stranách fotografií a dopisy. Teď už vím, jak to všechno spolu souvisí.“

Přijíždíme do Smerupu přímo ke statku, kde pomohli Nemce a jejím kamarádům. Současní majitelé nás vítají, vcházíme do bíle vymalované místnosti. „Když jsme ten dům rekonstruovali, tak jsme objevili tajnou místnost na půdě - skryté dveře, tenké příčky a uvnitř lampu a židli. Myslíme si, že právě tam mohl být improvizovaný úkryt pro ty židovské uprchlíky,“ říká současný majitel Claus Christensen.

Venku je nádherný slunečný den, ale na chvíli se přeneseme v myšlenkách do října 1943, kdy nacisté šli najisto, protože měli nejen jmenné seznamy Židů, ale také jejich adresy. Zatím ale nevěděli o tom, že se židovští uprchlíci skrývají právě ve Smerupu. Jensenovi se o ně hned postarali a zhruba za dva dny dorazila do Smerupu paní Sauerová se dvěma taxíky!

V tehdejší době to byl doslova husarský kousek – nejen kvůli nedostatku benzinu, ale také kvůli tomu, že nacisté zatýkali Dány, kteří pomáhali židovským uprchlíkům. „Díky ní jsme se dostali na východní pobřeží Dánska do přístavu. Už tam byly desítky dalších židovských uprchlíků. My jsme s Karlem a dalšími kamarády nastoupili na malou rybářskou loďku. Normálně cesta z Dánska do Švédska trvá zhruba hodinu, ale my jsme pluli dvanáct hodin. Byli jsme namačkaní vedle sebe jako sardinky,“ vyprávěla Nemka o poslední fázi útěku.

Tentokrát neznám jména lidí ve Švédsku, kteří jí pomohli, ale vím, že doplula do švédského přístavu Trelleborg. Zkouším štěstí v tamním muzeu, odkud mi odpoví Eva-Linda Mårtensson. Před naším příjezdem mi píše, že se jí podařilo objevit informace v lokálním deníku z října 1943. „Našli jsme sérii článků, kde den za dnem novináři informovali o židovských uprchlících. Byly to desítky lidí během jedné noci. Největší skupina čítala 250 uprchlíků,“ vysvětluje Mårtensson, když před nás předkládá kopie archivních novin a fotografií.

„A jak místní reagovali, když se dozvěděli o uprchlících?“ ptá se Elena, Nemčina vnučka z Kanady. „Každou noc chodili do přístavu. Deset nocí po sobě. Pomáhali jim vystoupit z těch loděk, protože mnozí byli fyzicky i psychicky naprosto vyčerpaní. Celá ta cesta musela být hodně náročná, protože rybáři pluli ve tmě po rozbouřeném moři. Nerozsvítili světla na přídi, aby na sebe neupozornili. Věděli, že po nich pátrají nacistické hlídky. Někteří dánští rybáři tu pak zůstali, protože se obávali, že je po cestě zpět nacisté zatknou. Hned poté, co uprchlíci vystoupili, místní je dovedli do nedaleké ubikace, kde pro ně nachystali jídlo a oblečení. A dali jim lístky do kina,“ říká Mårtensson.

„No jasně, na to babička s dědou vzpomínali! Prý to byl film s Carmen Mirandou (hollywoodská herečka), která měla na hlavě klobouk z banánů. To muselo být něco!“ směje se Elena.

Loučíme se v poslední fázi příběhu a jdeme do přístavu, kam Nemka s kamarády dorazila, aby začala nový život v bezpečí. Zůstala ve Švédsku až do konce války a pak se vrátila do Prahy. Brzy po návratu zjistila, že její rodiče byli zavražděni nacisty. Nechtěla zůstat v Československu, kde jí vše připomínalo, že už nemá nikoho ze své původní rodiny.

V roce 1948 se provdala za Karla Steinera. Konečně jeli do vysněného kibucu, ale později se rozhodli, že zkusí nový život v Kanadě. Nemka pracovala mnoho let v knihovně. Celé své rodině mnohokrát vyprávěla o předválečném životě, ale také o Dánsku i Švédsku. Její dcera Lynn mnoho let pracovala jako učitelka, Nemčina vnučka Elena vede vzdělávací programy v Centru Simona Wiesenthala, což byl židovský aktivista, který se věnoval vyhledávání nacistických zločinců.

Cestou zpět do Kodaně projíždíme poklidnou dánskou krajinou. Mluvíme o tom, proč je příběh Nemky stále aktuální. Není o jednom hrdinovi, který ji zachránil, ale spíš o desítkách lidí, kteří se podíleli na této pomoci.

Rodiče Nemky, kteří učinili nejtěžší rozhodnutí v životě, když poslali dceru do neznáma a doufali, že bude v bezpečí. Členky Ženské ligy, které sehnaly pěstounské rodiny. A pak Sauerovi, Jensenovi a mnozí další v Dánsku a ve Švédsku. Jedna pomoc navazuje na druhou. Na jejím konci jsou desítky zachráněných lidí, kteří na poslední chvíli unikli nacistům.