Článek
Třiadvacetiletá Snižana Ostapenková sloužila v ukrajinské armádě, než padla do zajetí ruských vojáků. Ti ji podle její výpovědi opakovaně mučili elektrickými šoky z paralyzéru. Dostávala je pokaždé, když neodpovídala podle představ svých věznitelů.
Spolu s dalšími ženami musela dělat vyčerpávající fyzická cvičení. Když únavou padaly na zem, dozorci je bili. „Padaly jsme na zem a oni nás trestali. Nutili nás pochodovat na místě v mrazu celé hodiny a zpívat ruskou státní hymnu,“ popsala pro deník Ukrajinská pravda Snižana.
Dozorci jim navíc odpírali spánek. V noci pouštěli v celách ruskou hymnu tak hlasitě, že ženy nedokázaly několik dní usnout.
Její zkušenost přitom není výjimečná. Svědectví o mučení a nelidském zacházení v ruských věznicích neustále přibývají. Velká část z nich se ale dostává na veřejnost až ve chvíli, kdy se věznění lidé dostanou na svobodu.
Moskva podobné zacházení s vězni sice popírá, zároveň ale podniká kroky, které dále oslabují možnosti jeho nezávislé kontroly.
Svědectví ruského mučení
„Hodně to bolí a člověk má pocit, jako by se mu vařil mozek v hlavě,“ popisuje novinář Vladyslav Jesypenko mučení elektrošoky, které zažil v ruské vazbě.
Na začátku listopadu vstoupilo v platnost odstoupení Ruska od Evropské úmluvy o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Organizace na ochranu lidských práv varovaly, že tím Rusko přichází o poslední nezávislý mezinárodní mechanismus kontroly svých věznic.
Omezená kontrola
Úmluva přitom podle exilového serveru The Moscow Times pomohla zmírnit přeplněnost vězeňských zařízení, zlepšit podmínky v trestaneckých koloniích a zajistit lepší ochranu některých vězňů.
Její účinnost však byla omezená. Evropský výbor pro zabránění mučení (CPT), který na dodržování úmluvy dohlíží, uskutečnil v Rusku mezi lety 1998 a 2021 celkem 30 návštěv a prověřil více než 450 míst, kde země zadržuje lidi. Ruské úřady ale povolily zveřejnění pouze čtyř zpráv z těchto návštěv.
Po začátku plnohodnotné invaze na Ukrajinu navíc výbor dostával četná svědectví o údajném mučení a špatném zacházení v ruských detenčních zařízeních i trestaneckých koloniích na okupovaných územích. Kvůli nespolupráci ruských úřadů však jeho zástupci nemohli do země přijet a situaci sami prověřit.
Rusko už v roce 2022 odstoupilo také od Evropské úmluvy o lidských právech, čímž ukončilo svou jurisdikci u Evropského soudu pro lidská práva.
Zůstává však smluvní stranou Úmluvy OSN proti mučení, kterou ratifikovalo v roce 1985. Ani její zásady ale v praxi nedodržuje.
Nikdo přesně neví, kolik lidí Rusko v souvislosti s válkou proti Ukrajině svévolně zadržuje. Mezinárodní lidskoprávní kampaň People First! odhaduje, že jde o desítky tisíc lidí.
Patří mezi ně ukrajinští civilisté zadržovaní po celém Rusku a na okupovaných územích, váleční zajatci i další lidé, kteří se nemohou vrátit domů. Tito lidé jsou přitom často drženi bez formálního obvinění. Čelí mučení a izolaci, mnohdy bez přístupu k právníkům, příbuzným nebo mezinárodním organizacím.
Mučení jako součást Putinova režimu
Násilí přitom není namířené pouze proti Ukrajincům, které Rusko zadržuje na okupovaných územích. Mučení, ponižování a další formy špatného zacházení jsou součástí i ruského vězeňského systému, v němž končí lidé kritičtí vůči režimu.
Podmínky v ruských věznicích opakovaně popisoval například dnes již zemřelý opozičník Alexej Navalnyj. „Když dostanou rozkaz, aby vás v cele uškrtili, tak vás prostě uškrtí,“ vzkázal v jednom z dopisů svému příteli a novináři Iljovi Krasilščikovi.
Později ho režim nechal převézt do trestanecké kolonie za polárním kruhem. Tam čelil dlouhodobé izolaci, nedostatku jídla i nuceným vycházkám v mrazu, kdy teploty klesaly hluboko pod dvacet stupňů pod nulou.
Podle údajů neziskové organizace OVD-Info je v Rusku v současnosti z politických důvodů uvězněno nejméně 2368 lidí. Počet politicky motivovaných trestních řízení je ještě vyšší. Aktivních případů je více než pět tisíc.
Kampaň #free120 uvádí, že nyní je v Rusku celkem 406 kriticky nemocných politických vězňů. Každý rok navíc několik lidí zemře za mřížemi.
„Myslím, že násilí se stalo nedílnou součástí Putinova režimu. A řekl bych, že zejména po roce 2012, kdy začal své třetí funkční období, jsme začali pozorovat více násilí a to se vystupňovalo s rozšířením války na Ukrajině,“ řekl už dříve pro Seznam Zprávy kanadský historik David Marples.
Hnací silou tohoto násilí je podle něj touha ukázat, že režim a potažmo celé Rusko jsou neochvějně silné.
„Lidé si mysleli, že přesně takové vedení Rusko potřebuje. Potřebovalo silného vůdce a Putin je v tom podpořil. A do této image se promítá i tím, že požaduje, aby Rusko hrálo klidně násilnou roli v rusky mluvících územích Evropy a obnovilo bývalé ruské impérium. A myslím, že lidé v Rusku se s tím ztotožňují,“ dodal odborník, který působí na University of Alberta.
Jinou podobu mělo násilí v případě mužů zadržených po teroristickém útoku na koncertní halu Crocus City Hall v březnu 2024. Záběry jejich mučení se tehdy šířily po sociálních sítích a ruské úřady je neskrývaly.
Krátce poté se podezřelí objevili u soudu ve viditelně zbídačeném stavu. Odpovědnost za jejich mučení ovšem nebyla předmětem veřejného vyšetřování. Podle Marplese tak měly záběry sloužit jako demonstrace síly pomocí násilí.
