Článek
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Když začnete na konci 80. let poslouchat kapely jako Garáž, Psí vojáci nebo Už jsme doma, máte tendenci dívat se na Petra Jandu a Olympic trochu skrz prsty. Přece jen, byl to takový ten oficiální režimní bigbít s texty typu „skončili jsme jasná zpráva, proč o tebe zakopávám“.
A teď se těším, že Olympic zase naživo uvidím a uslyším, asi tak 42 let po své první a jediné zkušenosti v narvané Lucerně. Bude to 17. listopadu večer na dolním konci Václavského náměstí při tradičním Koncertě pro budoucnost, který zase moderuju. Hudebně to asi pro mě nebude nic moc, ale o to nejde. Jsem jen rád, že se - doufám - budu moci pozdravit s Petrem Jandou, čtyřiaosmdesátiletým rockovým veteránem, který v poslední době proslul pozoruhodnou dávkou empatie a tolerance, schopností rozeznat zlo a ochotou pomoci jeho obětem.
Petr Janda si za komunismu užíval výhod režimem povoleného populárního umělce na ideologicky regulovaném trhu, k nimž patřily jisté nepěkné kompromisy, jako účast na Festivalu politické písně Sokolov nebo podpis Anticharty, o kterém později docela otevřeně mluvil.
Na začátku roku 1989 ale podepsal petici za propuštění Václava Havla z vězení, což sice z dnešního pohledu nevypadá jako nějak vysoce položená laťka kuráže, v lednu 1989 se ale na každé takové jméno z „oficiální kultury“ čekalo při vysílání Hlasu Ameriky jako na důkaz, že se snad i v Československu něco začíná dít.
Když Rusové v roce 2022 naplno napadli Ukrajinu, Petr Janda i kvůli své osobní zkušenosti neváhal ani minutu: Nabídl ubytování ukrajinským uprchlíkům, hrál na koncertech na podporu napadené země a mluvil o tom se sympatickou samozřejmostí. Stejně jako dodnes Čechům a tedy i svým početným fanouškům připomíná, kdo je agresor, kdo oběť a na čí stranu se máme postavit.
A proto je důležité mít Petra Jandu. Zvlášť v době, kdy někdejší kulturní ikony často procházejí pozoruhodnou proměnou a třeba někdejší pankáč a frontman odvázané party J.A.R. Oto Klempíř se před očima převtěluje v okresního kulturního tajemníka, který vyžaduje, aby umění sloužilo „aktuálním kulturním prioritám státu“, a vyhrožuje kulturním festivalům, že by taky mohly přijít o dotace, pokud nebude publikum dostatečně uctivé vůči delegacím z Prahy. Jednou o tom někdo napíše operu.
A ještě kvůli jedné věci si zaslouží Petr Janda respekt. Ve chvíli, kdy se začalo veřejně mluvit o tranzici jeho dospělého vnuka, reagoval stručně: „Asi před dvěma lety nám Matouš řekl, že se cítí být holkou. A tak je z vnuka nyní vnučka, no. Prostě se to stalo. Příroda je silnější než vše ostatní. Jde o to, aby se cítila dobře. Na ničem jiném nesejde.“ Tečka, konec debaty, starejte se o sebe, naše rodina funguje, jak má, nazdar.
Je docela štěstí, když máte takhle tolerantního dědečka s kytarou, co se nehodlá zapojovat do přiblblých kulturních válek. Přijďte mu to taky vzkázat 17. listopadu na Václavské náměstí.
