Článek
Obecně se dá říci, že hnutí ANO se v senátních volbách obvykle daří buď špatně, anebo ještě hůř. A to bez ohledu na to, zda se mu jako stabilnímu hegemonovi české politické scény souběžně v ostatních volbách zrovna vede dobře, anebo ještě lépe.
To je celkem známá věc. Ale přece jenom - tak špatně jako letos ještě nebylo. Výsledek komunálních voleb nebyl dobrý, ale nešlo zase o žádný velký výprask. Ten přišel až nyní, když skončilo druhé kolo voleb senátních.
Hnutí ANO nasadilo celkem 24 kandidátů. Jen ve třech volebních obvodech nebyl jeho nominant v nabídce. Do druhého kola postoupilo 13 kandidátů nejsilnější vládní strany, z toho jen dva z prvního místa. Do Senátu se nedostal ani jeden. Celkové skóre 0:24 nelze vykládat jinak než jako debakl. Navíc ve druhém kole utrpěli zástupci ANO mnohde (třeba v Chebu, Příbrami nebo Kolíně) velmi drtivé porážky, navíc od arcinepřátel z řad hnutí STAN.
Ostatně slova Andreje Babiše na tiskové konferenci, kde se na chvíli přiblížil něčemu, co by šlo s přimhouřením oka označit i za pokoru, byla dosud neslýchaná. Mluvil o „katastrofě“, nutnosti přehodnotit fungování hnutí, dokonce o potřebě „restartu“. Mnohem méně než obvykle kritizoval média a ostatní strany a mnohem ostřeji než obvykle pálil do vlastních řad.
Prvním, tím méně závažným důvodem, proč lze výsledek jako debakl označit, jsou ambice, které hnutí ANO dávalo najevo v měsících před volbami. Andrej Babiš chtěl v tomto volebním období v Senátu přeskupit síly. Odebrat opozičním stranám většinu.
Možnost, že se mu to povede už teď, byla čistě matematicko-teoretická. Pokud by opozice zcela vyhořela a vládní strany se podělily o všech 27 mandátů ve hře, mohla opoziční většina padnout. Že se to nestane, bylo jasné. Letošní volby ale otevíraly před hnutím ANO příležitost k tomuto vývoji alespoň nakročit tak, aby otočení sil v horní parlamentní komoře bylo možné dokonat za dva roky.
Jenže namísto teoretické možnosti, že ve volbách zcela vyhoří opozice, zcela vyhořelo hnutí ANO. Obhajovalo jediné senátní křeslo na Karvinsku a ani to neudrželo.
Po sobotě je tedy kromě jiného definitivně jasné, že opoziční většina v Senátu zůstane po celé toto sněmovního období. Změnit to už nepůjde ani teoreticky. Senát bude i nadále oporou parlamentní opozice, bude Babišovu kabinetu až do konce jeho mandátu komplikovat a zdržovat přijímání zákonů. To je pro nejsilnější vládní stranu špatná zpráva.
Druhým důvodem, proč je volební výsledek pro ANO tak bolestivý, je skutečnost, že hnutí nedokázalo zlomit své senátní prokletí. Přitom už to chvíli vypadalo, že nějakou cestu do horní komory našlo. V roce 2020, v těžkých covidových časech, získalo jediné senátní křeslo (právě za Karvinsko, o nějž nyní přišlo). V roce 2022, už v tvrdé opozici proti Fialově vládě, to byla tři křesla a o dva roky později si připsalo osm senátních mandátů. Zdaleka nejvíc v historii svých účastí v senátních volbách.
Nyní ale odchází s nulou, což se mu od roku 2014, kdy se o Senát ucházelo poprvé, ještě nestalo. V tomto případě přitom nejde, alespoň ne v první řadě, o „daň za vládnutí“, tedy složitější pozici strany zatížené vládní odpovědností. Na to je ještě brzy, tento fenomén vstoupí do hry naplno za dva roky. Většina vládních voličů chápe, že nemá smysl vystavovat vládě tvrdý účet po necelém roce vládnutí.
Příčiny senátního debaklu byly jiné, hlubší a pro budoucnost hnutí ANO závažnější. Po prvním kole, v němž vypadlo jeho 11 kandidátů a bylo zřejmé, že výsledek zůstane daleko za očekáváním, Babiš rezignovaně oznámil, že očekává, že se proti ANO opět všichni spojí. Měl pravdu. Opoziční strany slavily se svou spoluprací úspěch.
To ale není chyba stran, které se proti ANO spojují. To je chyba nízkého koaličního potenciálu Babišova hnutí. A to je zase hrozba pro všechny další volby. ANO dokázalo svým koaličním partnerům ve třech obvodech vyklidit pole, ale jinak o žádné spolupráci na úrovni vládních stran nemohla být řeč. Ani menší koaliční strany se nepřetrhly, aby poskytly podporu či servis kandidátům ANO.
Není příliš divu. Andrej Babiš se snaží stavět ANO jako „catch all party“ s velmi širokým voličským záběrem. Užší, intenzivnější spolupráce s SPD nebo Motoristy může hnutí přinést nějaké voliče na krajích politického spektra, ale také může spolehlivě odpudit střed, o nějž se jádro ANO opírá. Stejně tak může Babiš shánět kandidáty do Senátu, ale výběr osobností, které by byly ochotné kandidovat s podporou SPD, případně Motoristů, bude mnohem užší, než když půjde o samotné hnutí ANO.
Na druhé straně funguje spolupráce mnohem lépe. Přes dílčí řevnivosti se do Senátu dostala řada kandidátů, kteří s povděkem přijali podporu mnoha opozičních stran. V takové situaci je pro ANO pozice v senátních volbách extrémně složitá, dvoukolový většinový volební systém ji zásadně komplikuje. Za neschopnost spolupráce se platí vysoká cena.
V novém Senátu bude mít hnutí ANO zřejmě jen čtrnáctičlenný klub. Za dva roky bude obhajovat další tři křesla a největší výzva jej čeká za čtyři roky, kdy si pro obhajobu půjde osm senátorů z ANO. Nejpozději do té doby by Babiš měl na horní komoru najít nějaký recept, který bude kombinací chytré spolupráce a nabídky silnějších osobností, než jaké předložil voličům nyní.
Slova šéfa TOP 09 Matěje Ondřeje Havla o „začátku konce vlády hnutí ANO“ jsou zcela blouznivá, slova šéfa lidovců Jana Grolicha o tom, že kdyby se nyní konaly sněmovní volby, opozice jednoznačně zvítězí, jsou z říše zbožných přání. Faktem ale je, že hnutí ANO utrpělo porážku významných rozměrů. Jeho vládnutí to příliš neovlivní, ale nad svým fungováním, vystupováním a především nad schopností spolupracovat a nacházet spojence by se Andrej Babiš určitě zamyslet měl.
