Stín nad Nobelovou cenou. Jak Peking zneužil úřad OSN a přepsal pravidla hry

Letošní udílení Nobelových cen má nepříjemnou dohru. Sotva výbor oznámil, že prestižní ocenění získá pětaosmdesátiletá jihoafrická právnička Navi Pillayová, strhla se lavina kritiky.

První vlna výhrad se týkala jejího nedávného působení v čele Nezávislé mezinárodní vyšetřovací komise OSN pro okupovaná palestinská území. Komise pod jejím vedením dospěla v září 2025 k závěru, že se Izrael v Pásmu Gazy dopustil na Palestincích genocidy.

Čerstvá laureátka se kvůli tomu okamžitě stala terčem útoků ze strany izraelské vlády, proizraelských organizací i řady amerických politiků.

Vzápětí se však otevřela i mnohem starší kapitola její kariéry. Na povrch znovu vyplula kontroverze z let 2008 až 2014, kdy Pillayová vedla Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR).

Bývalá zaměstnankyně úřadu a whistleblowerka Emma Reillyová po oznámení ceny zopakovala svá dřívější závažná obvinění. Úřad podle ní v minulosti běžně potvrzoval čínské misi, zda se konkrétní čínští a ujgurští disidenti chystají vystoupit na zasedání Rady OSN. Reillyová prý na riziko, kterému tím OSN tyto aktivisty a jejich rodiny vystavuje, upozorňovala už tehdy – tedy přímo za éry Pillayové.

Sama formuluje svá obvinění nekompromisně - laureátku označila za „doslova spoluvinici genocidy Ujgurů“ a tvrdí, že za jejího mandátu putovala do rukou Pekingu jména více než padesáti lidí.

Dostupné dokumenty však takto přímočará tvrzení mírní. Neexistuje například důkaz, že by Pillayová předávání jmen osobně nařídila či schválila. Na druhou stranu, samotná existence této praxe není jen výmyslem whistleblowerky. Sám úřad OSN už dříve připustil, že Číně účast jejích disidentů v určitých případech skutečně potvrzoval.

Jádro sporu tak netkví jen v tom, zda Peking tyto informace dostával. Otázkou zůstává, proč mu je nejvyšší lidskoprávní orgán na světě vůbec poskytoval, nakolik tím aktivisty ohrozil a především, kdo to tehdy dovolil.

„Vážné obavy“ z udělení ceny neskrývá ani Světový ujgurský kongres (WUC). Jeho bývalý předseda Dolkun Isa připomněl, jak sám v letech 2012 a 2013 čelil překážkám při vstupu na jednání Rady OSN pro lidská práva. Předávání informací Pekingu označil bez obalu za „hlubokou zradu důvěry ze strany instituce, která nás měla chránit“.

„Ačkoli uznáváme důležitou práci, kterou Navi Pillayová odvedla, nepodařilo se jí účinně chránit obhájce lidských práv,“ uvedl pak současný předseda WUC Turgunjan Alawdun.

Případ však otevírá mnohem širší otázku: Jak hluboko dosahuje čínský vliv v institucích, které mají na dodržování lidských práv dohlížet? A co takový nátlak znamená pro ty, kteří v nich hledají zastání?

Vhled nabízí zkušenost ujgurského lingvisty a aktivisty Abduweliho Ayupa, který pro Seznam Zprávy popsal svůj zážitek z konference UNESCO v Paříži.

„Poslal jsem své powerpointové slidy. Původní téma bylo sledovací technologie a ujgurský jazyk. Výbor mi ale řekl, že je to citlivé téma a že ho musím změnit,“ vzpomíná pro Seznam Zprávy Ayup. „Tak jsem to omezil. Nezmínil jsem ani jedno slovo, které by souviselo s Čínou. Jenže pak mi řekli, že nemůžu prezentovat přímo před publikem, ale že můžu mít posterovou prezentaci v hale.“

Krátce po příjezdu na půdu OSN si však všiml muže, který ho sledoval. „Moc jsem to neřešil, protože je to součást mého života. Vždycky vím, že mě někdo sleduje, nebo si mě fotí. Říkal jsem si, že mi stejně nic nemohou udělat.“

Jenže poté, co na konferenci položil čínskému řečníkovi pár nepříjemných otázek ohledně ujgurského jazyka v Číně, přešla čínská delegace do protiútoku. Namísto akademické debaty začal výslech na tělo – ptali se na přesnou adresu v domovině a jména jeho příbuzných v Sin-ťiangu.

„Řekl jsem jim: Ne. Do toho vám nic není. To, co tady vyjadřuji jako akademik, je pouze můj vlastní názor,“ popisuje.

Druhý den ráno mu pořadatelé oznámili, že jeho prezentace byla z „technických důvodů“ zrušena. Ayup je přesvědčený, že za rozhodnutím stál čínský tlak. Přímý důkaz ale nemá a ani UNESCO mu podle jeho slov konkrétní důvod neposkytlo.

Nebyla to přitom jeho jediná zkušenost, při níž měl pocit, že se informace o jeho aktivitách dostaly k čínské straně. Při návštěvě Ženevy v roce 2024 obdržel on i jeho manželka ve stejnou dobu výhrůžnou zprávu z čínského čísla.

„Psali nám něco ve smyslu: Víme, že jste tam. Víme, co děláte. Myslete na svou rodinu a nezahrávejte si s ohněm,“ vzpomíná Ayup.

Samotného Ayupa podobné výhrůžky nepřekvapují. „Takové zprávy dostávám pořád. Vím, jak s tím pracovat a neřeším to,“ říká. Jinak ale situaci prožívala jeho žena. „Pro ni to bylo poprvé. Bylo to děsivé. Po celé tři nebo čtyři dny v Ženevě měla strach.“

Ayup zdůrazňuje, že nemá důkazy, že by informace čínské straně přihrála přímo OSN. „Spekulovat nechci, OSN potřebujeme. Zásadní otázka ale zůstává: Jak získali naše čísla? A jak věděli, že jsme tam oba?“

Případ předávání informací o aktivistech ale není jediným sporem, který v posledních letech vyvolal otázky ohledně toho, jak silnou pozici si Čína v lidskoprávních strukturách OSN vybudovala. Podle sinologa Davida Gardáše totiž Peking v Radě OSN pro lidská práva nehraje jen obrannou hru, kdy se snaží tlumit kritiku svých kroků v Sin-ťiangu, Tibetu nebo Hongkongu. Jeho cílem je měnit samotný jazyk a pravidla hry.

„Peking se dlouhodobě snaží přetvořit samotný rámec, v němž se v OSN o lidských právech mluví,“ vysvětluje Gardáš. Čína skrze vlastní rezoluce a práci v poradních orgánech protlačuje narativ, v němž hraje prim státem řízený rozvoj, národní suverenita a vládní „dialog“. „Do pozadí se tím odsouvá jednotlivec jako nositel práv, možnost veřejně kritizovat stát i prostor pro nezávislou občanskou společnost.“

Neznamená to, že by Čína celý systém OSN opanovala. Nezávislí experti a smluvní výbory ji dál podrobují ostré kritice. Za posledních patnáct let se jí však podařilo vybudovat nezanedbatelnou sílu - síť autoritářských spojenců, kteří se při citlivých hlasováních drží navzájem v šachu.

Peking sází na kombinaci ekonomického tlaku i diplomacie. Čína podrží Pákistán v otázce Kašmíru, Kubu v tématu amerického embarga nebo Rusko při západních sankcích – a tyto státy jí to u hlasování ochotně vracejí.

Síla této koalice se naplno ukázala v říjnu 2022. Jen pár týdnů poté, co Úřad vysokého komisaře zveřejnil přelomovou zprávu o tom, že zacházení s Ujgury může představovat zločiny proti lidskosti, Rada OSN pro lidská práva smetla ze stolu návrh, aby se o situaci v Sin-ťiangu vůbec začalo diskutovat. Pro návrh hlasovalo 17 států, proti 19 a 11 se zdrželo.

„Nešlo o sankce ani vyšetřování, jen o diskuzi,“ upozorňuje Gardáš. „Ukázalo se tak, že Čína dokáže zabránit tomu, aby se citlivé téma vůbec dostalo na pořad jednání.“ Ani tento výsledek ale podle něj nelze číst jako úplné diplomatické vítězství Pekingu. Ještě tentýž měsíc se na půdě Valného shromáždění OSN padesát států připojilo k veřejné kritice čínské politiky v Sin-ťiangu a vyzvalo Čínu k nápravě.

Gardáš přesto varuje před zjednodušením, že OSN Číně slepě „ustupuje“. Mechanismus bývá subtilnější. Výsledkem diplomatického tlaku a procedurálních kliček bývá často takzvaná „předběžná poslušnost“ – stav, kdy aparát mezinárodních institucí sám od sebe mírní své kroky, aby předešel hněvu Pekingu.

Do této mozaiky zapadá i praxe OHCHR, který čínské misi potvrzoval účast konkrétních aktivistů. Názorným příkladem je ujgurský lídr Dolkun Isa – Peking se jeho účasti na akcích OSN snažil zabránit celá léta, až byl Isa v roce 2017 i přes platnou akreditaci vyveden z budovy OSN v New Yorku. „U autoritářského režimu přitom takové sdílení informací vystavuje kritiky přímému riziku represí,“ zdůrazňuje sinolog.

Čínská strategie navíc využívá i takzvané GONGOs – organizace, které se tváří jako nevládní, ale ve skutečnosti plní pokyny státu. Zatímco skutečná občanská společnost čelí blokádám a procedurálním překážkám, tyto státní náhražky vytvářejí na půdě OSN iluzi, že Čína má pro svou politiku širokou podporu.

„Dialog s Čínou je nutný, ale musí sloužit k řešení problémů, ne k jejich zamlčování. Ve chvíli, kdy vedou ústupky k autocenzuře, oslabování kontroly nebo dokonce k represím vůči kritikům, přestává být takový dialog legitimní,“ uzavírá Gardáš.