Betonová vděčnost Moskvě. Komu slouží nový Koněv pod Duklou

/Od zvláštního zpravodaje na východním Slovensku/

Při prvním letmém pohledu mě na chvilku zamrazí. Cestou ze Svidníku do Kružlové odbočuji doprava k Údolí smrti a na horizontu se objeví tank. Kopíruje hřeben, jako by se právě chystal rozjet z kopce. Pak si všimnu dalších dvou. Na okamžik mi vytanou každodenní záběry z Ukrajiny, která se brání ruské agresi.

Tady ale tanky stojí jako památníky krvavých bojů druhé světové války. Během karpatsko-dukelské operace tu v roce 1944 bojovali sovětští a českoslovenští vojáci proti Němcům. K zeleným T-34 s rudými hvězdami tu letos na začátku října přibyla ještě socha sovětského maršála Ivana Koněva.

Strnulá postava stojí u parkoviště na vysokém soklu. Od čepice po holínky je socha celá šedá. Podle autora je z betonu odlitého do formy vyrobené pomocí 3D tisku. Zámková dlažba kolem ní ještě vypadá čerstvě, stejně jako květiny u podstavce.

Naplnila se tak představa, o které slovenský premiér Robert Fico mluvil v květnu 2025 v Moskvě s ruským diktátorem Vladimirem Putinem. „Je to ušlechtilá věc, jsme vděční. Pokud potřebujete jakoukoli pomoc, jsme připraveni,“ reagoval Putin.

V pondělí ráno jsem tu sám, dokud přímo před sochou nezastaví černý golf. Řidič si Koněva vyfotí, ani nevystoupí a hned odjíždí. Několik dalších aut při průjezdu kolem přibrzdí.

Nový Koněv tu přitahuje pozornost. Debata o něm ale dávno překročila hranice kraje pod Duklou.

„Umělecký dojem hodnotit nebudu, ale působí to na mě jako pozdrav do Ruska: Jsme tady a kdybyste něco potřebovali, stačí zavolat a my to zařídíme,“ říká mi u sochy Marianna Varjanová, která za mnou přijela z nedaleké vesnice Smilno.

Sama se označuje za „všímavou občanku“. Sleduje proruské aktivity v regionu a upozorňovala i na sbírku, kterou v srpnu 2024 vyhlásil starosta jejího Smilna Vladimír Baran na pomoc ruské Kurské oblasti. V Rusku pak osobně předal symbolický šek na 52 tisíc eur. Od té doby bývá hostem na recepcích ruské ambasády.

Ještě o dva roky dřív se do celostátních zpráv dostala i nedaleká vesnice Ladomirová. Ruské velvyslanectví totiž tvrdilo, že tam došlo ke zničení hrobů ruských vojáků z první světové války. Šlo přitom jen o opravy hřbitova. Policie nařčení ze zničení hrobů odmítla a kauzu označila za ruskou informační operaci.

Podle Varjanové tyhle případy pomáhají na Slovensku prosazovat ruský pohled na minulost i současnost. „Náš starosta udělal sbírku a zase to zarezonovalo, zase se o tom začalo mluvit. Teď přišel Koněv,“ říká.

Proč právě v tomhle regionu? „Na Slovensku neexistuje pro tento typ vlivových akcí lepší území než tohle,“ myslí si Varjanová. Vysvětluje to všudypřítomnou válečnou historií a vztahem, který k ní místní mají. Právě na něm podle ní staví i proruské spolky. „Možná to nikdo neuchopil lépe než oni, což je škoda,“ říká o výkladu místních dějinných stop.

Nového pomníku se zastává například dvaaosmdesátiletá Anna Klebanová, se kterou jsem o den dřív mluvil před kulturním domem ve Svidníku po mítinku Směru. Bývalá učitelka ruštiny a dějepisu má jasno: Koněv si sochu zaslouží.

„Máme tu svobodu,“ říká a zároveň omlouvá maršálovu roli při potlačení maďarského povstání v roce 1956. „Vyčítají mu, že šel do Maďarska. Prostě dostal rozkaz. Je to voják,“ argumentuje.

Podle politologa Alexandra Duleby z Prešovské univerzity se vzpomínka na osvobození od nacismu dodnes prolíná s výkladem dějin z komunistických učebnic. „Máme tu takový osvoboditelský mýtus, že Rusko nás osvobodilo,“ řekl v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Ze společné paměti se tak vytrácí, že Rudou armádu tvořili i Ukrajinci, Bělorusové a příslušníci dalších národů Sovětského svazu.

Přetrvává podle něj představa Ruska jako země, na kterou se lze v nouzi obrátit. „Že Rusko nám vždy pomůže, když bude potřeba,“ popisuje politolog přesvědčení, které podle něj oslovuje hlavně starší generaci.

Právě na historické vděčnosti může Moskva podle Duleby stavět i svůj dnešní vliv. Připomínání padlých, péče o pomníky nebo účast diplomatů na pietních akcích umožňuje Rusku vystupovat jako pokračovatel někdejších osvoboditelů, přestože dnes samo vede útočnou válku.

S Mariannou Varjanovou společně zkoumáme stuhy na květinách, které leží u paty Koněvova památníku. Ten „zdobí“ i dvě rudé sovětské vlaječky.

Na stuhách pugetů čteme jméno premiéra Roberta Fica, podpis ruského velvyslanectví se svatojiřskou pentlí i proruské skupiny Brat za brata. Odhalení sochy se 3. října kromě ruského velvyslance Sergeje Andrejeva účastnil i ministr zemědělství Richard Takáč a europoslanec Ľuboš Blaha, oba z Ficova Směru.

Marianna Varjanová nezpochybňuje, že má obec připomínat válečnou historii nebo lákat turisty. Ptá se ale, proč k tomu potřebuje právě Koněva. „Proč tu není Golian?“ zmiňuje jednoho z velitelů Slovenského národního povstání.

Odpověď autora nové sochy v Údolí smrti vede do Prahy.

Slavomír Gibej, který má ateliér v Bratislavě i v české metropoli, Seznam Zprávám napsal, že nápad vznikl mezi několika nadšenci jako reakce na odstranění sochy Koněva z pražských Dejvic v roce 2020. To považuje za „hanebné a neuctivé“.

Pro umístění nové sochy má i osobní vysvětlení. Narodil se ve Svidníku a jeho prarodiče podle něj museli za války kopat zákopy pro německou armádu. Po osvobození se neměli kam vrátit. Pomník označuje za dar rodnému kraji a připomínku utrpení místních lidí.

Účast ruského velvyslanectví na vzniku sochy odmítá. „O připravovaném záměru nemělo ani tušení. A už vůbec ne, aby se na něm podílelo,“ odpovídá. Podle Gibeje nebyly využity ani peníze státních institucí. Socha je prý jeho soukromým majetkem a vznikla díky darům jednotlivců, mezi nimiž byli také lidé známí z veřejného či politického života.

Kolik stála a kdo na ni přispěl, ale v odpovědi neuvádí. Nejprve píše, že jména dárců může zveřejnit po získání jejich písemného souhlasu.

Když se doptávám, zda je o něj požádá, odpovídá jinak: „Nevidím k tomu žádný rozumný důvod a nemám na to ani prostor, ani čas. To, že to chcete vědět, samo o sobě nestačí. Možná se přiznají sami,“ píše.

Gibej nesděluje ani to, od koho má na padesát let pronajatý pozemek. „Tato informace pro vás není podstatná,“ reaguje.

Politické souvislosti pomníku přitom odmítá jako „vykonstruované a politicky nesmyslné“. Na otázku, jak vnímal, že o Koněvově pomníku mluvil Robert Fico s Vladimirem Putinem, ale odpovídá: „Uvítal jsem to, protože někteří z dárců stále váhali s podporou.“

Historik Petr Blažek, ředitel pražského Muzea paměti XX. století, označuje nové dílo za „výtvarně slabý propagandistický kýč“. Gibejovo vysvětlení, že jde pouze o připomínku historie, odmítá.

„Za těchto okolností považuji tvrzení o apolitičnosti za alibismus. Památka padlých je využívána k šíření dnešní kremelské propagandy a k zastírání odpovědnosti Ruska za agresi proti Ukrajině,“ napsal Seznam Zprávám.

Podle Blažka nebylo odstranění pražské sochy projevem neúcty k osvoboditelům. „Zaměňuje se úcta k padlým vojákům s povinností udržovat kult konkrétního sovětského velitele,“ odpovídá na tvrzení sochaře Gibeje.

Koněvův pomník v pražských Dejvicích byl odhalen až v roce 1980, tedy za normalizace a přítomnosti sovětských okupačních vojsk. Podle Blažka vypovídal především o tehdejších politických poměrech.

O jeho odstranění rozhodlo zastupitelstvo Prahy 6 v září 2019, samotná demontáž následovala v dubnu 2020. Socha zůstává majetkem městské části, která ji dlouhodobě zapůjčila Blažkovu muzeu. To ji plánuje v roce 2027 vystavit na nádvoří Domu pážat na Hradčanech.

„Na Koněvově životopisu a osudech pomníku chceme vysvětlit, jak se válečné zásluhy proměňovaly v politický kult,“ popisuje český historik.

U pomníků a výkladu dějin ale ruský vliv na Slovensku nekončí. Duleba připomíná i doložený případ špionáže. Spolupracovník dezinformačního webu Hlavné správy Bohuš Garbár byl v roce 2023 pravomocně odsouzen za vyzvědačství pro Rusko a přijímání úplatků.

Na zveřejněné nahrávce přebíral peníze od důstojníka ruské vojenské rozvědky, který působil pod diplomatickým krytím na ambasádě v Bratislavě. „Dělají to systematicky, dlouhodobě,“ říká Duleba o ruských vlivových aktivitách.

Ministr zahraničí Juraj Blanár ze strany Směr má 26. října v Moskvě spolupředsedat jednání slovensko-ruské mezivládní komise pro hospodářskou a vědeckotechnickou spolupráci. Naposledy se komise sešla v listopadu 2021, ještě před ruskou invazí na Ukrajinu. Jde o další krok v „normalizaci“ vztahů s Ruskem, agresi na Ukrajině navzdory.

Opoziční strana Svoboda a solidarita (SaS) tvrdí, že při návštěvě může jít také o zrušení limitů počtu ruských diplomatů na Slovensku. Ministr Blanár to označil za nesmysl.

Premiér Fico přitom zdůrazňuje i spolupráci s napadenou Ukrajinou. Na nedělním mítinku ve Svidníku oznámil, že 5. listopadu by se ve Lvově mělo konat společné jednání obou vlád. Vyjmenoval také pomoc s dodávkami energií nebo chystané dopravní projekty. „Nestojíme ani na jedné, ani na druhé straně, stojíme na straně míru,“ prohlásil.

Prešovský politolog Duleba upozorňuje, že vláda se snaží kontakty s Moskvou vyvážit spoluprací s Kyjevem. „Není to tak černobílé, ale podle mě jde o taktiku, ne o strategii. Strategií je vyhrát příští rok volby,“ říká.

Blanárovu cestu do Ruska totiž vnímá především jako vzkaz domácímu publiku. Stejně jako Ficova setkání s Putinem nebo podporu nového Koněvova pomníku.

Podle politologa se premiér snaží přesvědčit proruské a antisystémové voliče, že právě on nejlépe zastupuje jejich zájmy. O stejné hlasy přitom soupeří také krajně pravicová Republika a Slovenská národní strana (SNS).

Před parlamentními volbami v roce 2027 očekává Duleba další posilování proruské rétoriky i ze strany Ficovy vlády. Spor o Rusko a válku na Ukrajině podle něj pomáhá premiérovi mobilizovat voliče.

„Je to volební kampaň. Nejde o diskuzi o válce a nějaké racionální zvažování zájmů. Jde o vybičování proruských emocí a tím i hlasů pro Směr v příštích volbách,“ dodává politolog.

A u voličů Směru to rezonuje. Jak takový pohled na válku vypadá mezi voliči Směru, ukazuje Anna Klebanová. „On přestane, až mu dají Donbas,“ odpovídá mi po Ficově mítinku ve Svidníku bývalá dějepisářka na otázku, co by měl Blanár říct v Moskvě Putinovi, aby válku ukončil. Ústupek tedy očekává od napadené Ukrajiny.

Když připomínám, že se země brání ruskému útoku, souhlasí, vzápětí ale opakuje argument Moskvy o údajné nelegitimitě prezidenta Zelenského: „Není to tam s kým podepsat.“

Den po mé návštěvě už šedou sochu sovětského maršála zakrývá plachta s červenými skvrnami, které mají připomínat krev. K protestu se přihlásila opoziční strana Demokraté vedená bývalým ministrem obrany Jaroslavem Naděm. „Jeho sochy patří na smetiště dějin, a ne na piedestal,“ vzkázala.