Za války přepadával nacisty. Po ní naučil svět slovo šoa

Je to skandální interview. „Otevřely se dveře plynové komory a lidi padali ven jako brambory,“ říká na zrnitém záběru postarší muž. Českokrumlovský rodák Franz Suchomel býval dozorcem ve vyhlazovacím táboře Treblinka, kde nacisté zavraždili přes 800 tisíc osob. Teď nezúčastněně popisuje jámy plné mrtvol, krve a výkalů. „Treblinka byla primitivní, ale dobře fungující běžící pás smrti,“ pochvaluje si, jak za dvě hodiny dokázal sprovodit ze světa tři tisíce lidí.

Později pěje propagandistickou píseň. Když ráno přijeli noví Židé, esesáci je melodii naučili. „Večer ji museli zpívat. Dnes už ji žádný Žid neumí,“ pronese bachař napůl pobaveně. „My se smějeme a ono je to tak smutné,“ poznamená vzápětí. „Nikdo se nesměje,“ odvětí chladně hlas mimo záběr.

Tím druhým mužem je francouzský Žid Claude Lanzmann. A šokující rozhovory s nacisty jen těžce maskujícími lhostejnost přispěly v roce 1985 k celosvětovému ohlasu jeho filmu Šoa. Devět a půl hodiny dlouhý dokument shromáždil svědectví z plynových komor a dodnes bývá označován za možná nejdůležitější film o vyhlazení šesti milionů Židů za druhé světové války. Nejen o něm píše jeden z nejvlivnějších francouzských poválečných intelektuálů ve svých pamětech.

Lanzmann, jenž žil v letech 1925 až 2018, za války bojoval proti Němcům v odboji. Na vrcholu francouzské nové vlny coby novinář zpovídal herečky Brigitte Bardot či Jeanne Moreau, psal reportáže z alžírské války i zpoza železné opony. Přátelil se s filozofem Jeanem-Paulem Sartrem a sedm let byl milencem jeho někdejší partnerky Simone de Beauvoir, po níž převzal vedení pařížského časopisu Les temps modernes.

Své paměti nazvané Patagonský zajíc Lanzmann diktoval filozofce a blízké spolupracovnici Juliette Simont. Právě ta více než pětisetstránkovou knihu, kterou v překladu Jana Machonina vydalo nakladatelství Prostor, minulý měsíc představila v Praze. „Byl to nekonvenční člověk. Vůbec nepůsobil jako profesor filozofie,“ řekla na debatě v Židovském muzeu.

Začalo to tak, že jí kolega z časopisu Lanzmann u jídla vyprávěl příběh později zařazený do knihy. „Jako třicátník se vypravil se západní delegací do Severní Koreje a tam se zamiloval do zdravotní sestřičky, která mu píchala injekce. Krátké setkání se ale odehrálo pod dozorem režimu, takže svou vzájemnou touhu nikdy neuspokojili,“ přibližuje Juliette Simont epizodu z 50. let minulého století, ve které sehrála roli i jazyková bariéra. „Vyprávěl mi to tak perfektně, že jsem se zeptala, proč to nesepíše. Odvětil, že už má smlouvu na autobiografii, jen nenašel odvahu začít psát,“ pokračuje filozofka.

Lanzmann už v pokročilém věku nebyl pohotový s klávesnicí, tak jeho vyprávění začala zapisovat. Aby měli klid na práci, odvezla ho na venkovské sídlo svých rodičů. „Týden se jen procházel po lese a knihu pořád odkládal, až jsem se naštvala a vysvětlila jsem mu, že jsem si kvůli němu vzala dovolenou, takže opravdu musíme začít. Nadiktoval mi první stránku a ta vyšla v této podobě beze změn,“ tvrdí Juliette Simont, podle níž Lanzmann často ústně formuloval věty tak, jak se nakonec objevují v knize. V zapisování se občas střídala s kolegyní.

Paměti jsou vyprávěné na přeskáčku, jak Francouzovi naskakovaly vzpomínky. „Kniha odráží strukturu jeho paměti. Jsou tam body, k nimž se stále vrací, vynořují se asociace. Některé mohou působit povrchně, ale při bližším pohledu zjistíte, jak to do sebe všechno zapadá,“ tvrdí filozofka.

Dobrou třetinu memoáru zaplňují dobrodružné historky, v nichž Lanzmann někdy až chvástavě líčí pochody po ledovci, potápění do hloubky dvaceti metrů, bouři na otevřeném moři, pilotování stíhaček či vlastní erotický život. Fyzické výzvy ho zjevně přitahovaly. V tomto ohledu pro něj platil Sartrův výrok, že existence předchází podstatu, tedy že umění vyrůstá až z prožité zkušenosti, upozorňuje filozofka.

Nejvíce napínavých scén pochází z okupované Francie, kde mladý sympatizant ilegální komunistické strany Lanzmann vstoupil do protiněmeckého odboje, vyzvedával kufry s revolvery a granáty, skrýval se s partyzány ve vysokohorských salaších, a dokonce se zúčastnil přepadení konvoje wehrmachtu v serpentině. Jenže Němců bylo příliš. „Se zbraněmi na ramenou jsme bez dechu šplhali do příkrého svahu nad námi, zatímco všude kolem nás svištěly kulky a vybuchovaly granáty,“ líčí.

K temnějším pasážím patří vzpomínky na sestru Évelyne Rey, která měla vztah s filozofy Gillesem Deleuzem i Jean-Paulem Sartrem. Roku 1966 spáchala sebevraždu, bylo jí 36 let. Lanzmann v knize nevynechává ani nález těla.

Publikací prostupují úvahy o židovské totožnosti a antisemitismu. Lanzmann jej poprvé zažil v roce 1938 na pařížském lyceu. Schovaný za sloupem na školním dvoře pozoroval, jak si spolužáci „podávají Žida“, zrzka jménem Lévy. „Bylo jich dvacet na jednoho a mlátili ho do krve,“ vzpomínal intelektuál, jenž prý zkameněl hrůzou a nedokázal zakročit.

„Bylo pár momentů, kdy se podle svých slov zachoval jako srab a nic neudělal. Antisemitismus hrál v jeho životě naprosto zásadní roli. Když byl jako člen odboje pronásledován nacisty, bylo to pro něj vlastně jen pokračování něčeho, co znal odmalička kvůli svému židovskému původu,“ myslí si Juliette Simont.

Lanzmann byl potomkem Židů uprchnuvších před pogromy a zároveň francouzským ateistou, který se nikdy nenaučil hebrejsky. Jeho i bratra navíc v dětství opustila matka, již pak vídal nepravidelně. To vše zřejmě zformovalo složitou osobnost, kterou s postupem dekád čím dál víc zaměstnávaly úvahy o židovství. „Byl naprosto nereligiózní, a zároveň velmi zbožný. V něco věřil, i když byl zcela bez přesvědčení,“ shrnuje Juliette Simont.

Skrze návštěvy Izraele a zakázku od tamního ministerstva zahraničí se také Lanzmann dostal k natáčení Šoa, jemuž věnuje poslední zhruba stovku stran knihy. Film pojal radikálně, bez jediného archivního materiálu nebo Adolfa Hitlera. Celých devět a půl hodiny vyplňují svědectví z plynových komor, odkud neexistují žádné záběry.

Lanzmann točil v někdejších vyhlazovacích táborech. Ukazuje mladé lesy a trávu, pod níž leží masové hroby. Snímá malebné říčky, kam nacisté házeli popel spálených mrtvol. Prochází rampy na nádražích v Osvětimi, Treblince či Sobiboru, odkud na smrt pochodovaly statisíce lidí.

Ve filmu zaznívá mimo jiné svědectví Richarda Glazara, českého přeživšího vyhlazovacího tábora Treblinka, nebo z Osvětimi Rudolfa Vrby a Filipa Müllera, který coby člen takzvaného Sonderkommanda házel mrtvoly do pece krematoria. Mluví tu Židé donucení otevírat hromadné hroby a holýma rukama exhumovat tisíce mrtvol, mezi nimiž poznávali své nejbližší.

Stejně tak ale filmař zaznamenal vzpomínky lhostejně působících polských sedláků, kteří slyšeli křik za táborovou zdí, šéfa odboru říšských drah nebo manželky nacistického učitele, jež viděla jezdit plynové vozy plné Židů a pořád se jí plete, kolik že jich tedy zavraždili. „Bylo to něco se čtyřkou. Čtyři sta nebo čtyřicet tisíc,“ říká ve filmu.

V knize Lanzmann vysvětluje, jak pomocí skryté kamery přenášející signál do dodávky zaparkované na ulici natáčel rozhovory s nacisty. Včetně českokrumlovského rodáka Franze Suchomela, který byl hodností SS-Unterscharführer. V Treblince velel komandu pověřenému mimo jiné vytrháváním zlatých zubů z čelistí právě zplynovaných Židů.

Lanzmann esesáka vystopoval v Dolním Bavorsku a nejdřív mu pod různými záminkami dlouho pochleboval a psal. Dozorce svolil se schůzkou až v rodišti Adolfa Hitlera, kde Lanzmann jemu i manželce zaplatil oběd. Kameraman, jehož otce zplynovali v Osvětimi, za to dokumentaristu nenáviděl. „Rozuměl jsem mu, měl pravdu, ale bez železné disciplíny, kterou jsem si uložil, by ve filmu nebyl ani jeden nacista,“ hájí se Lanzmann v memoárech.

Dalšího esesáka nalézá v hospodě za pípou. Marně se ho ptá, jestli si pamatuje jámy plné mrtvol. Zato příslušník německé policie Franz Schalling před skrytou kamerou ochotně líčí masové vraždění v takzvaných plynových vozech. Ne vždy fungovalo. „Vzpomínám na jeden případ, kdy lidé ještě žili. Všichni se hýbali a byli ještě jako lidi. A když je házeli do pecí, taky ještě žili. Cítili, jak je oheň pálí,“ doplňuje ve filmu svědek, toho času třináctiletý Simon Srebnik, kterému nacisté před očima zabili otce, zplynovali matku a jemu samotnému střelili kulku do týlu. Jako zázrakem přežil. V úvodu filmu zpívá na loďce, ve které ho esesácký dozorce nutil jezdit a pět pruské písně.

Claude Lanzmann v pamětech přiznává, že si kvůli natáčení nechal vyrobit falešný pas i hlavičkový papír a vymyslel si celý ústav pro soudobé dějiny, jehož adresa se shodovala s redakcí Les temps modernes. Bez toho bych nacisty nerozmluvil, argumentuje.

Když se jim dřív dovolal, zavěsili nebo vyhrožovali policií. Jakmile k některému pronikl osobně, ani opakovaně ho k výpovědi nepřiměl. Někdy ostatně nestačila ani skrytá kamera. Kniha zachycuje neúspěšnou návštěvu k smrti odsouzeného a nakonec omilostněného člena eskadry smrti Einsatzgruppen Heinze Schuberta. Jeho manželka lest prohlédne, během interview přivolá své čtyři syny a ti Lanzmanna zbijí do krve.

Cenné je i vysvětlení památné scény s holičem Abrahamem Bombou, kterému hned po příjezdu do Treblinky zavraždili dítě i ženu a jenž pak uvnitř plynových komor stříhal ženám vlasy. Lanzmann dlouho sháněl jeho adresu v New Yorku, složitě získával jeho důvěru a natočil ho až po letech v Tel Avivu. Aby mu pomohl překonat trauma, našel holičství, kde Bomba při vzpomínání celou dobu stříhá vlasy svému příteli. Nevyhnutelně končí v slzách. „Mnozí v té riskantní scéně chtěli vidět jakýsi můj sadismus, zatímco já ji naopak považuji za paradigma lítosti, která nespočívá v tom, že se člověk tváří v tvář bolesti tiše stáhne, ale především se podřídí kategorickému imperativu bádání a předávání pravdy,“ hájí se Lanzmann.

Podobný trik použil u polského strojvedoucího Henryka Gawkowského. Ten do vyhlazovacího tábora několikrát týdně vozil Židy, kteří o dvě hodiny později přestali žít. Podle knihy „neřídil vlak od konce války“, přesto na Lanzmannovo přání před kamerou znovu vyšplhal na stejnou lokomotivu.

„Dvanáct let jsem se snažil bez vytáček dívat do černého slunce šoa,“ shrnuje filmař v knize, kde rovněž přiznává, jak těžce na projekt sháněl peníze. Izraelská vláda z neustále odkládaného filmu vycouvala a přispět se zdráhali i mecenáši v USA. Nebylo jim jasné, jak bude znít poselství. „Zůstával jsem němý, nebyl jsem schopný na takovou otázku odpovědět a nejsem dodnes. Nevím, jaké je poselství Šoa,“ přiznává v knize Lanzmann.

Snímek nazval podle hebrejského slova pro katastrofu či vyhlazení. „Z toho se začalo všeobecně odvozovat obecné pojmenování, všude se začalo říkat šoa, to slovo vytlačilo holokaust, genocidu, konečné řešení a řadu dalších,“ zmiňuje.

Šoa končí po devíti a půl hodinách záběrem vlaku přijíždějícího ke kameře ze stejného úhlu jako lokomotiva ve slavném filmu bratří Lumièrů z konce 19. století, jednom z prvních v dějinách kinematografie. Jako by Claude Lanzmann chtěl svůj opus umístit na jejich konec. Dějiny samozřejmě pokračují. Lanzmann v nich ale vyryl nesmazatelnou stopu.