Jak slavný rodák z Roudnice dělal ústupky, až najednou točil filmy pro nacisty

Těžko pochopitelnou trajektorii se teď snaží pochopit oceňovaný německo-rakouský romanopisec Daniel Kehlmann v knize nazvané Šálivá hra světla. Více než třísetstránková próza, kterou v českém překladu Michaela Půčka právě vydalo nakladatelství Argo, se ptá, zda byl Pabst oportunista, zbabělec, či něco jiného.

Pro zdejšího čtenáře je kniha o rodákovi z Roudnice nad Labem Pabstovi zajímavá i českou linkou: mihnou se v ní česká kuchařka, domovník jménem Karl Jerzabek a vymyšlená část příběhu se odehrává za pražského povstání v květnu 1945, kdy se režisér už mezi tanky a lidmi strhávajícími cedule s německými názvy ulic snaží dokončit film na Barrandově.

Pabst, jenž žil v letech 1885 až 1967, patřil k největším osobnostem výmarské kinematografie. V jeho snímcích hrály meziválečné hvězdy Greta Garbo nebo Louise Brooks. Dosáhl téměř srovnatelné slávy jako Fritz Lang, autor sci-fi Metropolis, nebo Friedrich Wilhelm Murnau proslulý hororem Upír Nosferatu. Dodnes je pojmem, odkazuje na něj třeba Quentin Tarantino v Hanebných panchartech.

Několik Pabstových děl včetně asi nejznámější Uličky, kde není radosti, v níž Greta Garbo ztvárnila ženu donucenou chudobou ve Vídni po první světové válce k prostituci, mělo i silnou sociální rovinu. „Dokonce se mu přezdívalo Rudý Pabst, ale ve skutečnosti neprojevoval silné politické názory. Zfilmoval několik knih od komunistických autorů včetně Žebrácké opery od Bertolta Brechta, nicméně nebyl komunista,“ řekl Daniel Kehlmann minulý víkend na festivalu Fall v pražském Centru současného umění DOX, kde román představil.

Stejně lhostejný byl podle něj Pabst vůči nacismu. „Přestože nakonec točil filmy pro říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse, nesdílel jeho ideologii. V tom je obrovský rozdíl mezi Pabstem a například Leni Riefenstahl, zcela oddanou Hitlerovým myšlenkám,“ zmiňuje spisovatel ženu, která se nezdráhala nechat na plac jako komparz přivézt vězně z koncentračních táborů, kam je pak zase odeslala na jistou smrt. „O ní bych román pět let nepsal. U Pabsta je zajímavé, že byť před nacisty nejprve utekl, později se do té temnoty dobrovolně vrátil,“ pokračuje prozaik.

V knize předkládá tezi, že Pabstova koketerie se zlem nebyla výsledkem jednorázového rozhodnutí, jako když někdo začal donášet gestapu. „Není to faustovský příběh. Faustovi předloží ďábel smlouvu, on ji podepíše a je hotovo. V životě ale většinu nepřichází jeden zásadní okamžik, kde se rozhodujete mezi dobrem a zlem,“ argumentuje Kehlmann.

Jeho protagonista místo toho krůček po krůčku dělá ústupky, až se zcela kompromituje. „U každého jeho rozhodnutí si dovedu představit, jak si ho před sebou obhajoval. Ale samozřejmě když to sečteme, dostal se do morálně naprosto nepřijatelné situace,“ míní spisovatel.

Pabst po roce 1933 odjel do Francie, následující rok v Hollywoodu natočil film Moderní hrdina. Scénář i obsazení si ale nechal vnutit producenty a také kvůli jazykové bariéře se v USA zřejmě necítil komfortně. V roce 1939, kdy už válka byla na spadnutí, proto filmař využívá nabídky režírovat ve Francii a přejíždí zpět na starý kontinent. Když z projektu sejde, ocitne se ve Švýcarsku. A odtamtud už zbývá jen kousek do sousedního Rakouska, kam jede navštívit nemocnou matku. Sotva však dorazí, Německo zahájí invazi do Polska, hranice jsou zavřené a Pabst nemůže ven.

„Můžeme s jistotou prohlásit, že už v tomto bodě byl morálně zkompromitovaný? Vždyť přece jel jen za matkou. Samozřejmě v tu chvíli na něj ale začne tlačit Goebbels, že pro ně Pabst musí natočit film,“ zmiňuje Kehlmann, jenž si toto setkání v románu představuje.

Režiséra v Berlíně vítají na každém kroku hnědé uniformy, průvody s řízným pochodovým krokem a hákové kříže planoucí z fasád. Goebbels se mu nejprve vysmívá jako „rudému Pabstovi“, který coby nepřítel německého lidu patří do koncentračního tábora. Zároveň mu ale ministr propagandy nabízí neomezené rozpočty a herce dle Pabstova výběru, pokud se uznávaný filmař dá do služeb říšské kinematografie.

„Pabst pod tlakem kývne, ale sám sobě namlouvá, že natáčení bude oddalovat, než se mu podaří utéct. Ještě když začne točit, pořád se může bránit, že alespoň nejde o prvoplánově politický film, byť štáb využívá zdrojů třetí říše,“ připomíná Kehlmann, v jehož knize postavy později omlouvají své jednání větami jako „nenařídili jsme to, nemůžeme tomu zabránit, nemáme s tím nic společného“.

Příběh sestává z vinět, až filmově vystavených scén, které se střídají v rychlém sledu. Čtenář zažije natáčení na ledovci, plavbu první třídou, tábor Hitlerjugend, spojenecké bombardování i konec války. Před očima mu defilují všichni od Goebbelse přes Gretu Garbo až po režiséra Billyho Wildera v kovbojském klobouku. Napínavé okamžiky střídá místy téměř absurdní komedie a tu zase děsivé scény plné vyzáblých koster z koncentračních táborů.

Kehlmann nicméně nenapsal dokumentární román. Přestože většinou se drží faktů, leccos si také vymýšlí. V knize například vystupuje Pabstův fiktivní syn Jakob, člen Hitlerjugend. Ve skutečnosti neexistoval ani režisérův asistent Franz Wilzek, kterým kniha začíná.

Postavu zvanou Rupert autor vymodeloval asi podle britského humoristy P. G. Wodehouse, jenž byl zatčen nacisty a zapojil se do německého propagandistického vysílání. A sám Pabst sice na konci války opravdu točil na Barrandově ztracený film Případ Molander, nenechal tam ale dovézt vězně z Terezína a neutíkal pak za pražského povstání posledním vlakem do Vídně s kotouči filmu v batohu.

Padesátiletý autor knihy Kehlmann má k tématu vztah. Jeho židovský otec za války skončil v pracovním táboře a jen těsně unikl smrti. „Já se narodil v Rakousku roku 1975, takže si pamatuji poslední dozvuky poválečné temnoty a mlčení, kdy vedle sebe žili lidé, kteří se vrátili z exilu, s těmi, kdo za války dělali hrozné věci. A prostě se o tom nemluvilo,“ vzpomíná Kehlmann, jenž byl dříve nominován na prestižní Man Bookerovu cenu za také česky vydaný román Tyll o šprýmaři v době třicetileté války.

Naposledy vloni Kehlmann napsal scénář oceňované televizní minisérie o Franzi Kafkovi. „Každého německého spisovatele téma nacismu zajímá. Ne protože by byla nějaká morální povinnost o něm psát, ale protože je prostě atraktivní, navíc díky jazyku máte možnost nahlédnout do archivů a pochopit souvislosti,“ zmiňuje.

Na otázku, co Pabsta přimělo k tak drastickým kompromisům, do jaké míry mu lze přičíst podíl na nacistických zvěrstvech a jestli je možné také na něj aplikovat slavnou tezi filozofky Hannah Arendtové o banalitě zla, nenabízí Šálivá hra světla jednoznačnou odpověď. Kehlmann do popředí staví dobovou představu o velkém umění, které je nadřazené všemu ostatnímu.

„Pabst své jednání v knize obhajuje vzletnými nietzschovskými frázemi z konce 19. století o tom, jak všechno jednou pomine, ale velké umění zůstane. A že pokud děláte velké umění, nezáleží na okolnostech, jen na výsledku,“ dí romanopisec.

Knihu psal ne proto, aby režiséra odsoudil či bránil, ale aby ho pochopil, říká. Sám dnes žije v USA vedených prezidentem Donaldem Trumpem, a tak ho zajímala i otázka nástupu autoritářství a ústupků umělců vůči moci.

Téma spolupráce umělců s nacisty slavně zpracoval román Mefisto od Klause Manna z roku 1936, ve kterém herec Hendrik Höfgen po Hitlerově nástupu k moci také nejprve uteče do zahraničí, avšak posléze se vrátí a začne spolupracovat s totalitní mocí. Až do konce sám sobě namlouvá, že se nezapletl, dokud naposledy nezkusí intervenovat u ministerského předsedy ve věci zatčeného přítele, komunisty. „Do této záležitosti se nepleťte,“ odbude ho stroze generál letectva. Kamaráda brutálně umučí gestapo. „Proč jsou ke mně lidé tak tvrdí? Vždyť jsem přece jen docela obyčejný komediant,“ brání se ve slavné poslední větě Höfgen.

Polemiku o nadřazenosti umění všemu ostatnímu a otázku, jak může člověk, respektive národ, uvěřit vlastní výjimečnosti, zase už na mnohem větší ploše rozehrál držitel Nobelovy ceny za literaturu Thomas Mann v klasickém románu Doktor Faustus. V něm se skladateli Adrianu Leverkühnovi zjevuje sám ďábel a zatímco mění podobu z brýlatého intelektuála v bytost s drobně ostrými zuby, nabízí handl, „čas, hojný, nedohledný, řekněme čtyřiadvacet let“, božsky naplněný tvorbou a obdivem. Výměnou za jeho duši mu zakazuje milovat. „Až ta fůra let ta tam bude uplynulá, přijdeme si pro tebe,“ slibuje ďábel.

Vždycky nakonec přijdou. Doktor Faustus z roku 1947 končí odkrytím metafory, Německem zmítaným nacistickými běsy, které „s tvářemi hekticky zrudlými, chystajíc se vyzískat svět z moci jediné smlouvy, kterou bylo ochotno splnit a kterou podepsalo svou krví“, řítí se vstříc hrůze, beznaději a katastrofě. Stane se to všem, kdo se nechají zlákat temnými silami. I když si na začátku třeba jen namlouvali, že na rozdíl od Hollywoodu se doma nebudou muset omezovat. Georg Wilhelm Pabst za to platil svou duší.