Zlo nezmizelo, jen se skrývá. Mengele ve filmu utíká trestu i svědomí

Černobílý snímek se po necelé hodině náhle zbarví. Ponurou atmosféru střídají záběry bezstarostného letního odpoledne u vody. Divák ale rychle vytuší, že brzy přijdou nejtemnější scény.

Ve filmu Zmizení Josefa Mengeleho, který nově promítají česká kina v rámci festivalu Be2Can, sledujeme němé, zdánlivě amatérské záběry německých vojáků v koncentračním táboře Osvětim. Provází je romantická hudba jako z levné operety a cvakání staré promítačky. Pohlaváři se usmívají, a když občas pohladí některé z dětí židovských zajatců právě vystoupivších z transportu, působí to zlověstně.

Pak přijde poprava a explicitně zachycená pitva. „Jaké metody ideálního očištění kostry jsou ti známy, Nyiszli?“ ptá se Josef Mengele. Na záběrech se usmívá nebo zaujatě zkoumá rozřezaná těla. „Jednou je rozpouštění. Mrtvola se naloží do roztoku chloridu vápenatého, který do dvou týdnů spálí veškerou měkkou tkáň,“ popisuje Mengeleho učeň ve scéně, již pětapadesátiletý ruský filmař Kirill Serebrennikov popisuje jako srdce svého nejnovějšího díla. Banalita zla se tu schovává za vědecké bádání. A Josef Mengele je doopravdy šťastný.

Po většinu dvouhodinové stopáže Serebrennikovův snímek mapuje dobu, kdy se jeden z nejdůležitějších mužů Hitlerova režimu přezdívaný Anděl smrti ukrývá před spravedlností nejdřív v Německu, později v Argentině a Brazílii. Prožívá paranoidní stavy i záchvaty sebelítosti. Nikdy ho ale nedožene svědomí.

„Všichni jeho duchové a noční můry pocházejí z mé představivosti. Rád bych věřil, že někdy uprostřed noci dožene kriminálníky, jako byl Mengele, pocit viny a ti duchové ho navštíví,“ svěřil se režisér magazínu Variety při květnové premiéře filmu na festivalu v Cannes. „Teď už ale víme, že takhle to nefunguje. Je to přesně naopak. Lidé, kteří jsou zodpovědní za smrt milionů lidí, necítí žádnou vinu. Necítí nic,“ dodal.

Mengele se dokáže usebrat jen nad sebou samým. Stejně jako většina nacistů, kterým se podařilo uniknout na druhý konec světa. V jedné scéně už dávno po válce sledujeme nacistický svatební dýchánek. Hitlerovi muži nad dortem s hákovým křížem horují o budoucnosti Německa a vzpomínají na vlastní chrabrost. Chovají se, jako kdyby třetí říše neskončila. „Na boj! Jak říkal už náš vůdce: Boj je všude. Přirozený výběr je árijským zákonem přírody. Slabé a podřadné je třeba odstranit. Rasová čistota, pořádek a disciplína!“ zní přípitek v honosném sídle uprostřed prosluněného argentinského venkova. Následuje kolektivní pozdrav Hitlerovi.

Jediné, co může veselky osvobozených nacistů ohrozit, je Mosad. Nikdo nechce dopadnout jako Adolf Eichmann, kterého izraelská tajná služba vypátrala na území Argentiny a roku 1960 odvezla před tribunál v Jeruzalémě, který nad organizátorem židovských deportací vynesl rozsudek smrti. Mengeleho nic nedokáže zlomit jako představa, že ho potká Eichmannův osud. Ani setkání s vlastním synem Rolfem a jeho dotěrné otázky na brutální minulost. Anděl smrti je ukřivděný.

Je to tak nespravedlivé. Horst Schumann sterilizoval ženy i muže. Carl Clauberg implantoval ženám do břicha zvířecí embrya a pak jim do dělohy vpravoval formaldehyd. „A mně teď říkají Anděl smrti? Já můžu za všechno?“ křičí paranoií stíhaný Mengele. Z Argentiny musel uprchnout, chvíli se ukrývá v Brazílii na farmě vlastněné maďarským párem, ale dlouho už to tu nevydrží. „Musíš jen počkat. Brzo na tebe zapomenou,“ uklidňuje ho důvěrník Hans.

Kirill Serebrennikov svou novinku v Cannes popsal také reportérovi nezávislé ruské televizní stanice Dožď. Nevypráví prý jen o osudu jednoho z nejbrutálnějších mužů 20. století, ale o něčem, co filmař nazývá „kolektivní Mengele“. Na mysli má všechny podporovatele nacistického předáka – od lidí, kteří ho pomáhali skrývat, až po ty, co k němu vzhlíželi, nebo dokonce věřili, že třetí říše znovu povstane.

Ve Zmizení Josefa Mengeleho je těžké hledat pozitivní postavy. Maďaři ukrývající nacistického zločince s vidinou tučné odměny, služebnictvo, jež pilně dolévá prázdné sklenice slavících nacistů, ti všichni jako by byli vinni.

Je trochu paradoxní, že sám Serebrennikov, který od roku 2022 žije v exilu, v rozhovoru pro Dožď zmiňuje slovo „kolektivní“. Není to tak dávno, co se snažil zbytek Evropy upozornit, že ne všichni Rusové jsou automaticky podporovateli režimu Vladimira Putina. „To, co se děje na Ukrajině, je tak bolestivé, nesnesitelné, tak složité,“ vysvětloval před třemi lety opět v Cannes. „Ale nemůže to vést k zákazu založenému na národnosti. To už jsme zažili.“

Režisérovy výroky tehdy vyvolaly pobouření. Zvlášť ten o nutnosti odpustit sankce ruskému miliardáři Romanu Abramovičovi, který byl ale podle The New York Times vytržen z kontextu. Serebrennikov ve skutečnosti citoval ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, jenž navrhl osvobodit ruského miliardáře od sankcí, protože Abramovič se prý velkou měrou podílel na mírových jednáních.

Serebrennikov se ocitl v komplikované situaci. V rodné zemi už nepatřil mezi uměleckou smetánku, kam se dostal v minulé dekádě jako ředitel Gogolova centra, pod jeho vedením vzkvétající moskevské platformy avantgardního divadla.

V roce 2017 byl ale obžalován z údajné zpronevěry státních peněz a odsouzen k domácímu vězení. Jeho stoupenci proces označili za vykonstruovaný s cílem umlčet autora, jenž předtím vyvolal kontroverze například inscenací o tanečníkovi Rudolfu Nurejevovi vytvořenou v době, kdy už Rusko zavedlo zákon zakazující takzvanou propagaci homosexuality.

Krátce před zahájením plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 se režisér dostal na svobodu a emigroval. Kvůli svým výrokům se však záhy ocitl v nelibosti také za hranicemi rodné země. Světově vyhledávaný a všestranně talentovaný tvůrce filmů i oper najednou ztratil důvěryhodnost.

Dnes to vypadá, že alespoň část reputace získal zpět. Nedávno pro Amsterdamskou operu nastudoval Musorgského Borise Godunova. Příběh o Rusku odehrávající se po smrti cara Ivana Hrozného přenesl do současnosti – scéně dominuje rozříznutý panelový dům plný „obyčejných lidí“, kteří najednou přestávají být masou. Ve svých bytech brečí, slaví nebo se milují, zatímco z televizí září obrázky státní propagandy. Britský deník The Guardian popisuje nizozemskou inscenaci Godunova jako Serebrennikův výzkum dopadů brutální války na ruskou společnost.

„Vidíme, že agrese směřovaná na jinou zemi má nečekaný vektor i dovnitř. Lidé se navzájem napadají. Je to fyzické i emocionální násilí, od domácího týrání až po kriminalitu a vraždění,“ vylíčil svou operu režisér. Podle něj Boris Godunov vypráví o tom, že nesmyslná existence v autoritativním prostředí vede k sebedestrukci.

Zatímco v Godunovovi obyčejní lidé trpí, ať už pod tíhou drtivého režimu, nebo kolektivní viny, Zmizení Josefa Mengeleho ukazuje, jak to vypadá, když zlu jen přihlížíme. Nejvypjatější momenty filmu jsou ty, v nichž nacisté po válce dál vesele spřádají plány na budoucnost, přesvědčení o své bezúhonnosti. „Nikdo po tobě nepátrá. Není na tebe ani zatykač. Všechna trestní řízení zdržují už celé měsíce. Bývalí členové strany mají pořád vysoké posty v politice i průmyslu Spolkové republiky,“ chvástá se ve filmu Mengeleho příbuzný.

Když Mengeleho o mnoho let později v Brazílii navštíví syn Rolf, z Anděla smrti už je jen uzlíček nervů. Záchvaty vzteku u něj střídá hysterický pláč, který prokládá urážkami svého jediného potomka. Na Rolfovy otázky, zda v Osvětimi dělal experimenty na dětech, odpovídá úhybně, přesto výmluvně. „Německo bylo v nebezpečí, na pokraji zničení. To se v historii opakuje se všemi národy. Jenže my Němci nejsme rasa otroků, ale rasa pánů,“ říká.

Není těžké souhlasit se Serebrennikovem, když říká, že Mengeleho věty o velikosti jediného národa znějí dost povědomě.