Recenze: Nový film o Kafkovi zcela selhává. Jen rozvíjí klišé o géniích

„Kafka učí skromnosti. Kdo se jím zabývá, musí počítat s tím, že selže,“ píše v úvodu druhé části své obsáhlé kafkovské biografie německý životopisec Reiner Stach. Jeho trojdílný opus čítající zhruba 1800 stran vznikal 18 let a fascinoval snahou rozklíčovat síť vztahů, které definovaly jednoho z nejvlivnějších spisovatelů 20. století.

V novém snímku Franz, který od čtvrtka promítají česká kina, se scenárista Marek Epstein a režisérka Agnieszka Holland zdánlivě pokoušejí o něco podobného. Takřka celý Kafkův život zkusili vměstnat do nechronologické směsi scén a vjemů. Jejich film je hřmotný, neurotický, neustále křičí, avšak o Kafkovi neříká takřka nic.

„Spor s otcem, židovství, nemoc, zápas o sexualitu a manželství, úřednický život, tvůrčí proces, literární estetika,“ vypočítává Stach relativně známá ohniska, kolem nichž se točil krátký život německy píšícího pražského literáta.

Stach kladl důraz právě na slovo síť. Autoři filmu se kolem všech těchto motivů točí, byť zdaleka nejméně postihují právě estetiku. Veškerý důraz kladou na to, aby vykreslili Franze Kafku coby neurotického podivína, jenž neuměl fungovat ve svém okolí.

Místo souvztažností nabízejí spíše pelmel útržků z jeho života. Navzdory snaze o formálně hravé pojetí nakonec jen rozvíjejí veškerá klišé biografií géniů.

Franz by chtěl být drzým, trochu podvratným počinem. Formálně se tu hodně pracuje s postavami, které přebírají roli vypravěčů a hovoří přímo do kamery, jsou tu magicko-realistické scény evokující spisovatelovu zjitřenou mysl. Agnieszka Holland využívá postupů expresionistické kinematografie, zmnožuje Kafkův obličej na plátně, ve většině scén je zvuk zvýrazněn tak, aby se z kapání vody či stříhání nehtů stala nesnesitelná záležitost. Aby bylo cítit, že život je v každé vteřině, i těch nejbanálnějších situacích, obtížné žít.

To jistě je jedna – a zásadní – faseta Kafkovy osobnosti. Ale tvůrci jako by nechtěli postihnout nic jiného než utrpení génia, jenž nepatřil do tohoto světa. Když chce žebrák korunu, dá mu spisovatel dvoukorunu a požaduje jednu vrátit. Protože se tak nestane, horečnatě křičí na ulici, že slova mají svou váhu.

I když jej sledujeme při jeho oblíbeném veslování, Kafka má obličej zkroucený utrpením a úzkostí, skoro jako kdyby se zhmotnil z nějakého obrazu Edvarda Muncha.

Ony zdánlivě odvážné stylistické postupy buď pouze stvrzují neurotickou povahu spisovatele, nebo – jako v případě vypravěčů promlouvajících do kamery – suplují práci životopisce. A vzhledem k útržkovitosti spíše mizerně.

Pak jsou tu ještě pasáže z dnešní doby, v nichž například moderátorka a zpěvačka Emma Smetana ve třech různých jazycích sděluje různá „zábavná fakta“ o autorově životě a dílu, případně se filmaři ironicky vyjadřují k tomu, jak se z Kafky stala komerční turistická senzace.

Jenže výsledkem je jen bezzubý kaleidoskop, z něhož navzdory těmto momentům vystupuje do popředí především vykreslení toho, jak blízko k sobě má genialita a duševní choroba, tedy nejopotřebovanější motiv podobných životopisných děl.

Nedávná šestidílná německo-rakouská minisérie Kafka postihla autora a jeho tvorbu o poznání lépe. Také byla vyprávěna částečně nechronologicky, také zapojovala imaginativní sekvence i občasné hrané útržky ze spisovatelových nejslavnějších děl. Jenže tento obecně mnohem uměřenější počin, na jehož scénáři se podílel Reiner Stach, těch faset Kafkovy osobnosti nabídl více. Ukazoval nejen jeho výlučnost a podivínství, ale také třeba empatii. Vykreslil muže, který sice měl obtíže s jakýmkoli úkonem, ať už literárním, či pracovním, ale byl úspěšný ve většině toho, co dělal, jakkoli to často dělal nerad.

Seriál zachytil Kafku jako bryskního pozorovatele, jenž ve všedních situacích viděl zcela jiné věci než většina. A především se minisérii dařilo lépe přiblížit povahu autorova psaní i historické souvislosti.

Kafkovy prózy stojí na znepokojivé obraznosti, na velmi přesném obrazu světa, který přitom nedává jasný smysl. A také na odtažitém, zvláštně potměšilém smyslu pro humor. Snímek Franz se slovu přesnost vyhýbá obloukem. A mění ji za energické tanečky. Když postavy vstoupí do scény z povídky V kárném táboře, lze přinejmenším polemizovat o tom, nakolik tato „mikroadaptace“ postihuje povahu Kafkova psaní. Když spisovatelův neustále nerudný a nespokojený otec při večeři rozmázne na stole obřího švába, působí to už spíše školácky a urážlivě.

Agnieszka Holland měla vždy sklon k nepříliš citlivému využití výrazných formálních či žánrových postupů. Příkladem může být dobové drama Pan Jones, kde imitovala střihačské postupy tehdejší ruské avantgardy. Nebo film Přes kosti mrtvých, plný excentrických postav a vypravěčské nesoudnosti, v němž se spiritualita mísí s karikaturou v hávu krimi thrilleru.

Chvílemi si bohužel také u Kafky připadáme jako na podobném kolotoči, třeba když se ve snímku objeví strýc v podání Ivana Trojana, jenž na motocyklu přijel – přeneseně řečeno – z opravdu velké dálky.

Je přitom zřejmé, proč režisérka nechtěla natočit konvenční kafkovský životopis. Sama v jedné anekdotické pasáži ústy Emmy Smetana sděluje publiku, jaký je nepoměr v počtu stran, které po sobě spisovatel zanechal, a těch napsaných o něm. O dost smutnější je, že většina těch známých a provařených motivů a scén tu stejně je přítomna. Jen místo potenciálně nudného a neobjevného převyprávění umělcova života vznikla nahodilá směska impresí, která se tak moc chce zarýt publiku pod kůži, až v tomto ohledu zcela selhává.

Ve většině kafkovských biografií a studií se píše o tom, nakolik to byl neproniknutelný člověk a autor. Snímek Franz rozhodně nenabízí žádnou perspektivu, jak nově či podnětně přemýšlet o jeho životě, natož dílu. Film často sleduje Franze Kafku, jak za každé situace až horečnatě píše. O jeho psaní však neříká nic.