Film o Kafkovi jde do kin. Agniezska Holland nabízí jiný pohled na legendu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Polská režisérka Agnieszka Holland v minulosti natočila televizní sérii Hořící keř. Inspirovala se atmosférou mezi studenty po smrti Jana Palacha. Zpracovala životní příběh léčitele Jana Mikoláška ve filmu Šarlatán. Nyní se vrací k další osobnosti české historie. Její nový film Franz představuje slavného pražského spisovatele. Jak popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy, během příprav jí pomohla spolupráce s příbuznými Franze Kafky i dlouholetá znalost jeho života a díla.

Při přípravě nového filmu Franz vám pomohlo přátelství s herečkou Jaroslavou Pokornou. Jak je propojená s Kafkovou rodinou?

Známe se s Jarkou už od 60. let, kdy jsem studovala na FAMU. Hrála v mém absolventském filmu. Vyrůstala v rodině Věry Saudkové, což byla Kafkova neteř. A pak mám další vazbu na Franze přes rodinu mého bratrance, která je se Saudkovými také spřízněná. Už dlouho jsem přemýšlela, jak Kafku představit jinak, protože mi vždy přišlo, že rozhodně nebyl až tak zádumčivý, jak se o něm říká. Jeho příbuzní mi tuhle domněnku potvrdili. Byl hravý a zábavný, rozhodně nepůsobil jako nějaký brouk ve stínu. V našem filmu je několik scén, kde jsme chtěli ukázat tu jeho hravost a smysl pro humor. Například když Franz četl přátelům úryvky z Procesu. On se smál a jeho kamarádi také.

Do filmu jste zakomponovala scény se zahraničními turisty, kteří hledají Kafku mezi suvenýry v centru Prahy. Skoro se zdá, že je z něj turistický produkt…

Před rokem 1989 se o něm nesmělo mluvit, pak v 90. letech byl najednou všude. Tady v Praze se z něj stal takový „brand“ – značka. Ten Franz je pod tím vším nánosem schovaný, ale my jsme se snažili se k němu prohrabat. Před pár týdny byla světová premiéra našeho filmu na festivalu v Torontu. Moc mě potěšilo, co říkali diváci po projekci. Velmi dobře pochopili, oč nám šlo, že to není klasický životopisný film, ale mozaika z důležitých předělů v Kafkově životě. Ten film má mnoho vrstev. Dá se do něj vstoupit různým způsobem. Promítala jsem ho mladým lidem okolo dvaceti, kteří Kafku nečetli. Oni vůbec neměli problém přijmout Franze s tou jeho hravostí, ale také určitou jinakostí.

Po projekci v Torontu jste řekla, že Kafkovo dílo je nyní ještě aktuálnější než dříve?

Myslím, že v dnešní době právo nemá mnoho společného se spravedlností. Jedinec musí být vinen. Jedinec najednou bojuje proti něčemu a nerozumí, co to je. Bojuje proti systému. Systém je chaos a chaos je zdrcující. To vše jsou motivy z Kafkových textů, které znají lidé po celém světě. Podle mě tato témata rezonují nyní o dost víc než před lety.

Zmínila jste, že vás zajímá názor mladých lidí. Ostatně právě na mladé cílila vaše televizní série Hořící keř. Vyprávěla o skupině studentů, kteří žili v Praze v době, kdy se zabil Jan Palach. Co vás stále vrací k příběhům z naší historie?

Už je to vlastně poněkolikáté, kdy jsem si vybrala ikonickou postavu, která je pro váš národ důležitá. Během příprav Hořícího keře se někdo podivoval, jak je možné, že si troufám točit o Palachovi? Odvětila jsem, že bych se tomu nevěnovala, kdyby takový film už natočili Češi. Měli jste na to více než dvacet let! Podobné je to i s Kafkou. Vzniklo o něm několik filmů a seriálů, ale já si myslím, že mě s ním spojuje něco speciálního. Podobně jako on i já mám takovou neurčitou identitu. Jsem Polka, poloviční Židovka, pro mnoho Poláků, teď kdy v mé rodné zemi stoupá nacionalismus, je můj přístup k životu a světu nepřijatelný. Když jsem se v 60. letech přestěhovala do Prahy, abych studovala na FAMU, tak jsem byla šťastná, že budu žít ve městě, kde žil Kafka. Československo bylo určitým způsobem demokratická země, ale nikoliv příliš otevřená pro cizince.

Čím si to vysvětlujete?

Navenek vše působilo otevřeně. V hospodách se potkávali pábitelé nejrůznějších profesí. Ovšem dostat se do jejich uzavřeného kruhu nebylo úplně snadné, ale mně se to podařilo. Od té doby cítím, že Česko je částečně moje země, která mě velmi inspirovala. Na FAMU nám o Kafkovi přednášel Milan Kundera. Hodně se soustředil na německou literaturu první poloviny minulého století. Vyprávěl nám o Kafkovi, Meyrinkovi nebo Musilovi. Jenže nikdo z mých spolužáků tyhle autory neznal.

Já jsem četla Kafku poprvé ve čtrnácti a od té doby se k němu neustále vracím. Kundera si mě zapamatoval, protože jsem jako jediná věděla, o čem přednáší. Na počátku 80. let jsme se potkali u něj v Paříži. Okamžitě jsme se spřátelili. Pár let poté vyšel můj překlad Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí v jednom polském nakladatelství.

Co byste doporučila někomu, kdo s Kafkou teprve začíná, ale ještě si netroufá na jeho slavné romány?

Možná by mohl začít Dopisy Mileně, protože tam je intimita pochopitelnější než v korespondenci s Felicí. Také Kafkovy deníky a Aforismy jsou skvělé. Některé se mnou „žijí“ sedmdesát let a pořád se aktualizují. Je to trošku jako Talmud, který ortodoxní Židé stále dokola analyzují, ale nikdy nenajdou správnou odpověď. A samozřejmě také Dopis otci. Kafkův otec byl hlučný a na Franze působil jako pes, který hodně hlasitě štěká. Franz žil v neustálém strachu z toho hluku.

Do hlavní role Franze jste obsadila filmového nováčka Idana Weisse. Kde se vám ho podařilo objevit?

To byl prostě zázrak. Věděla jsem, že Kafkovu výraznou fyziognomii lidé znají. Právě proto mi přišlo důležité najít někoho, kdo se mu vizuálně podobá. A kromě toho musí mít zvláštní charisma. Myslela jsem, že budeme hledat mezi umělci, hudebníky nebo básníky, ale pak mi castingová režisérka ukázala Idana. Okamžitě jsem věděla, že on tohle všechno má. Můj režisérský mentor Andrzej Wajda říkal: Dobrý režisér se pozná, pokud má štěstí s počasím a s castingem. A přesně to si myslím, protože bez Idana bych tenhle film nemohla natočit. Má v sobě ostýchavost, ale taky vnitřní sílu.

Ve filmu se objevuje také Kafkův nejlepší přítel Max Brod. Franz ho žádal, aby, až zemře, spálil jeho rukopisy. Max však tohle přání ignoroval. Proč?

Myslím, že kdyby Franz nebyl nemocný, tak něco takového po Maxovi nechce. Ještě rok před smrtí by chtěl rukopisy ponechat. Když Kafka zemřel, tak se Brod choval jako vdova po velkém spisovateli. Stal se strážcem Kafky. Celý svůj další život podřídil jeho dílu a ztratil kvůli tomu svoji tvůrčí identitu. Nikdo si už Broda nepamatuje jako spisovatele.

Max Brod všemožně cenzuroval Kafkovo dílo. Napsal o něm řadu textů, kde vysvětloval jednotlivé motivy z jeho povídek a románů. Vy jste se v 80. letech věnovala Procesu. Jak tomuto románu rozumíte?

V roce 1981 jsem natočila televizní adaptaci Procesu. Bylo to jedno z mých nejdůležitějších intelektuálních dobrodružství. Nejdřív jsem ten text musela dekonstruovat, a pak zase složit podle nějakého klíče. Přijde mi, že ten můj klíč je správný. Předchozí adaptace příliš romantizují postavu hlavního hrdiny Josefa K. Automaticky se předpokládá, že hlavní hrdina je Franz. Já jsem došla k tomu, že Josef K. je Kafkův otec Hermann, který se v průběhu Procesu mění ve Franze.

Filmový Franz také zažívá nejrůznější proměny. Neustále řeší, kde je jeho doma. Celý život chtěl opustit rodnou Prahu, ale podařilo se mu to až ke konci života. Jak to máte vy s hledáním domova?

On chtěl pořád utíkat, ale povedlo se mu to až před smrtí s jeho poslední přítelkyní Dorou Diamant. Já jsem nikdy utíkat nechtěla, ale pořád jsem utíkala. Poslední léta jsem doma v jedné vesnici v Bretani. A samozřejmě Polsko je moje země. Tam mě nejvíc zajímá, co se děje politicky, i když mě to rmoutí.

Slavný literát je s vámi většinu vašeho života. Umíte si představit, že se tohle pouto někdy přeruší?

Občas se mi vzdaluje a jindy se přibližuje. Teď už mám svého Franze.