Recenze: Nový díl sci-fi Tron nemá žádný styl. Jen spílá nad budoucností

Když Joseph Kosinski – autor pozdějších adrenalinových hitů Top Gun: Maverick či F1 – natočil v roce 2010 svůj debut, nešlo ani trochu o film podle klasických hollywoodských pravidel. Titul Tron: Legacy 3D byl sice stejně jako Top Gun pokračováním díla z 80. let minulého století, jenže pozapomenuté sci-fi Tron představovalo opak trháku s Tomem Cruisem.

Odvážný, vizuálně specifický počin se inspiroval počínajícím videoherním průmyslem a snažil se přenést tuto estetiku do kinematografie. Také Kosinského retrofuturistické pokračování testovalo limity běžného filmového vyprávění. Diváky zavedlo do uhrančivého, abstraktního a velmi stylového světa, kde počítačové programy bojují o svou svobodu.

Tvůrci aktuálního pokračovaní Tron: Ares, které od čtvrtka promítají česká kina, se však rozhodli vše pohřbít. Série nikdy nestála na kdovíjakém příběhu. V prvním díle programátora Kevina Flynna hraného Jeffem Bridgesem vcucnul kybernetický svět a on v něm pomohl osvobodit zotročené programy. Ve dvojce Flynn zmizel, jeho syn Sam po letech našel stopu a vydal se za ním do prostoru, kde vznikaly kybernetické výtvory. Ty už nebyly jen pouhými řádky kódu, ale ukrývaly zárodky lidského vědomí.

Třetí část nyní vypráví o souboji dvou špičkových technologických firem „o budoucnost lidstva“, o to, kdo najde klíč, jak tyto plody umělé inteligence zhmotnit ve skutečném světě. Jenže zatímco druhý díl byl stylový, odehrával se z velké části v minimalistickém, pečlivě designovaném, striktně geometrickém světě, představoval perfektní snoubení neotřelé vizuální podoby se sound designem, novinka na jakýkoli styl rezignovala.

Jared Leto v roli koproducenta a také titulního programu Ares lačnícího po svobodě a životě v reálném světě působí jako postava z béčkového filmu. Ještě o poznání směšnější je jeho stvořitel. Má být obdobou lidí typu Elona Muska, avšak připomíná spíše padoucha z laciné parodie na bondovku.

Předchozí snímek režiséra Kosinského díky pohybu v nekonečném prostoru plném linií a barevných energetických čar patřil k těm několika málo počinům invenčně využívajícím novou 3D technologii, která před sebou zdaleka neměla takovou budoucnost, jak se spekulovalo v době vzniku prvního dílu jiné ságy Avatar.

Novinku však natočil norský rodák Joachim Rønning, který se kybernetické výtvory pokouší přenést do skutečného, v jeho případě většinou notně potemnělého nočního světa. Proudy rudo-oranžových siločar za závodícími motocykly se rýsují přes tmavé kontury velkoměsta, působí však jen jako únavné retro.

Abstraktní krása vznikající za zvuků podmanivé elektro hudby od dvojice Daft Punk je pryč a místo toho k ošklivému obrazu hraje elektronický podkres Trenta Reznora a Atticuse Rosse.

Jde o jedno z mnoha špatných rozhodnutí, jaká tvůrci udělali. Ne že by soundtrack od uznávaných veličin filmové hudby byl sám o sobě špatný. Temné syntezátorové kompozice však jen podtrhují, jak je snímek nechtěně směšný ve snaze být co nejvíce bezútěšný, osudový. Přitom je jen sebestředný, přehnaně vážný a postrádá jakoukoli imaginaci.

V tomto ohledu Tron připomíná některé komiksové filmy studia DC typu Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti, které se pokusily dát superhrdinům temnější a dospělejší tvář. Činily tak prostřednictvím fetišisticky temných, dlouhých, zpomalených záběrů, které ve skutečnosti jen maskovaly vnitřní prázdnotu.

Podobně i autoři nového Trona pobývají v temnotě a myslí si, že nahlížejí dnešní svět vzmachu technologických společností a nástupu umělé inteligence. Přitom místo kritického pohledu nabízejí jen stokrát omletá klišé.

Předchozímu snímku by jistě šlo vytknout, že se předváděl, že šlo o vítězství designu nad příběhem, o slepou vývojovou větev Hollywoodu. Novinku nelze obvinit z ničeho, protože ničím nezaujme. Je tu pár scén, v nichž vynikne hrozivost obřích či superrychlých kybernetických strojů, které se jakýmsi laserovým 3D tiskem zhmotňují z kyberprostoru v reálném světě.

Mile retro působí krátká návštěva kybersvěta z 80. let, kde se hrdina Ares snaží najít klíč ke své svobodě. Jinak ale převládá těžkopádnost. Jako by se Jared Leto staral hlavně o to, aby jeho dlouhé havraní vlasy vlály tím správným způsobem, když ve zpomaleném záběru proskakuje sklem či vyráží do západu slunce na motocyklu. Ano, i taková scéna tu je a bohužel není míněna ironicky.

To je vlastně na celém snímku nejbolavější. Kdykoliv chtějí autoři říct něco hlubokého, scéna působí jako z laciného braku nebo animovaného filmu pro školáky na prvním stupni.

V dnešním světě není mnoho místa pro radostný technooptimismus 80. a 90. let, který si z vývoje v oblasti počítačů a kyberpunkové prózy bral to lepší a přinejmenším z hlediska designu se propsal do obou předchozích filmů. Ty do budoucnosti nahlížely sice varovně, ale také s jistou nadějí.

Tron: Ares svým způsobem zkouší obojí. Jenže to dělá stylem „napřed publikum zalijeme na dvě hodiny kybertemnotou hutnou jako mazut a pak se vykoupíme rádoby osvobozujícím finále“. Ve filmu, který nemá ani styl, ani postavy, to rozhodně nestačí. Je to jen úmorné.

Roboticky tu nejednají jen programy, ale také jejich stvořitel a šéf či Gillian Anderson v roli jeho matky, trestuhodně odsouzená k pouhým několika stereotypním replikám. Pár solidních akčních scén toto dílo trpící nedostatkem nápadů i celkové vize nespasí.