Článek
Slova o věrných spojenectvích berou po sobotním začátku americko-izraelské operace proti Íránu za své.
Reakce největších spojenců Teheránu – Moskvy a Pekingu – se omezila na slovní podporu a odhalila rozdílné přístupy k deklarovanému partnerství.
Zatímco Rusko je pro Írán především partnerem vojenským, Čína systémovým – potřebuje stabilní stát, který udrží otevřené obchodní trasy a nepřivede region do chaosu.
„Pro Írán je čínská podpora mnohem důležitější než naopak,“ přibližuje pro Seznam Zprávy Filip Šebok, analytik ze Středoevropského institutu asijských studií (CEIAS).
O tom ostatně svědčí i dlouhodobá nespokojenost Teheránu s omezenými čínskými investicemi.
Více o ruském přístupu čtěte zde:
Základ vztahu: ropa
Důvod této nerovnováhy je především ekonomický a souvisí s energetikou. „V ekonomické oblasti je pro Čínu Írán klíčový jako dodavatel ropy, který Pekingu pomáhá snižovat závislost na ostatních dodavatelích,“ vysvětluje analytik.
Íránská ropa představuje pro Čínu 13,4 procenta celkového námořního dovozu suroviny. Na druhou stranu Čína je pro Írán největším odběratelem – za minulý rok udělaly čínské nákupy více než 80 procent jeho vývozu ropy.
Z čísel tak vyplývá zásadní rozdíl: Zatímco Teherán je na čínském trhu existenčně závislý, pro Peking jde jen o jednoho z několika dodavatelů.
„Výpadek íránské ropy by byl pro Čínu bolestivý, dokázala by ho ale nahradit. Má k dispozici také strategické zásoby. Existují i indicie, že zvyšuje import ropy z Ruska, a to v kontextu omezení nákupů ze strany Indie po americkém tlaku. Peking dlouhodobě sleduje politiku diverzifikace, aby omezil přílišnou závislost na jednom dodavateli,“ říká Šebok.
Čína tudíž v první řadě neřeší Írán jako takový – důležitější než ropa je pro ni bezpečnost přepravních tras. Konkrétně Hormuzský průliv, přes který putuje zhruba 44 procent jejího dovozu ropy z Blízkého východu.
Celé severní pobřeží tohoto extrémně důležitého energetického uzlu kontroluje Teherán, což mu dává přímou páku na lodní dopravu.
Íránské revoluční gardy v sobotu v reakci na operaci USA a Izraele varovaly, že „žádná loď nemá právo průlivem proplout“. Před vstupem do průlivu i uvnitř Perského zálivu už se hromadí tankery. Některé lodě přestaly nakládat ropu, jiné vyčkávají na další vývoj.
Hormuzský průliv.
Tradičně pasivní
Právě snaha zabránit narušení obchodu vysvětluje i širší geopolitické chování Pekingu. Vyhovuje mu, že Írán dokáže v regionu dlouhodobě vázat americkou strategickou přítomnost.
„Blokuje tak americké snahy přesunout strategické těžiště do východní Asie,“ uvádí Šebok. Strategicky výhodné je pro Peking i soustředění Washingtonu na blízkovýchodní situaci, zejména pokud by došlo k další eskalaci konfliktu vyžadující dlouhodobé zapojení USA.
Teherán je ale zároveň pro Peking problematický partner a nekontrolovatelná eskalace konfliktu na Blízkém východě by Číně přinesla řadu ekonomických problémů.
„Peking navíc nepodporuje íránský jaderný program. Íránská destabilizace regionu a nepřátelské vztahy s mnoha okolními státy, s nimiž Čína rovněž buduje pevné vazby, nejsou vždy v čínském zájmu. Partnerství mezi oběma státy má proto jasné limity,“ zdůrazňuje analytik.
Nezdá se však, že by Peking plánoval opustit svou tradiční pasivní roli a podstupovat pro ochranu partnera přílišné riziko.
„Situace je zde ještě komplikovanější, neboť čínské zájmy v regionu se zdaleka netočí jen kolem Íránu a Peking má zájem o dobré vztahy se všemi státy v zálivu. Ani v otázce mediace bych neočekával snahu Číny hrát významnější roli. Celkově je zřejmé, že navzdory velkým očekáváním ohledně silnější role Číny v globálních konfliktech zůstává Peking ve své zahraniční politice opatrný a nevyhledává zapojení do krizových situací,“ dodává Šebok.
Nejviditelněji se bariéry podpory projevují v otázce zbraní – Írán pravděpodobně u Číny nenajde pomoc ani v této oblasti. „To by podle mého názoru odporovalo principům čínské zahraniční politiky,“ uvedl pro Asia News Network profesor Cchuej Šou-ťün z Čínské lidové univerzity v Pekingu.
S tím souhlasí i doktorka Jün Sun z amerického think-tanku Stimson Center. Pokud by se konflikt proměnil v dlouhou válku, Peking by mohl Íránu poskytnout „nevojenskou pomoc či podporu dvojího užití“, ale nic víc – už jen pro udržení vztahů s Donaldem Trumpem.
Nové režimy
V mezinárodních otázkách spolu Čína, Írán a Rusko často vystupují proti „západní hegemonii“. Postup Spojených států v Íránu tak Peking utvrzuje v dlouhodobých obavách.
„Západní hegemonie se zaměřuje na lídry států, které vzdorují americkým požadavkům, bez legitimního odůvodnění a v jasném rozporu s mezinárodním právem,“ cituje čínské státní médium Global Times Tchien Wen-lina, profesora z Pekingské univerzity.
Jednoduše řečeno: Číně se nezamlouvá představa, že by se Spojené státy pokoušely o změny režimu ve státech, které považují za nepřátelské.
Změna režimu v Íránu však na druhou stranu nemusí být pro čínského prezidenta Si Ťin-pchinga zásadní – pokud se v Teheránu nedostane k moci silně proamerický režim.
„Tomu se bude Peking snažit zabránit, jeho přímé páky jsou však velmi omezené. Lze nicméně očekávat, že jakákoli vláda v Íránu bude mít zájem i o pragmatické vztahy s Čínou,“ uzavírá Filip Šebok s tím, že čínská zahraniční politika dlouhodobě vykazuje nesentimentální pragmatismus.
