Článek
Badárovi jednoho dne nevlastní matka sbalí tričko, šortky, přihodí pár mincí, a aniž by mu cokoliv vysvětlila, pošle ho do cizí domácnosti. Nikým nechtěný třináctiletý hoch je tam nedobrovolně „zapůjčen“, aby sloužil. Myje nádobí, uklízí, chodí nakupovat. Dostává za to spíš drobné než výplatu. Jeho největší předností je, že všechno vydrží.
Chlapec nechodí do školy. V novém životě se snaží potlačit myšlenky na služebné postavení. Přesto ho občas zabolí srdce ze samoty, když vzpomíná na rodnou vesnici nebo rodiče: matku, která zemřela na choleru, a otce, jenž ho odložil.
Badár je hrdinou nejnovějšího románu spisovatele zanzibarského původu Abdulrazaka Gurnaha, držitele Nobelovy ceny za literaturu z roku 2021. Knihu nazvanou Krádež, kterou v českém překladu Raniho Tolimata nedávno vydalo nakladatelství Prostor, autor představil minulý měsíc na pražském veletrhu Svět knihy.
„O Badárově příběhu přemýšlím asi následovně. Představte si život, nad kterým nemáte moc. Nevybrali jste si, do jakých podmínek a za jakých okolností se narodíte, ale nějak se s nimi musíte vyrovnat. V tomto případě jde o sirotka na začátku puberty, takže má poměrně velkou zátěž a jde o to, jak to zvládne. Zvlášť, když je pak obviněn z krádeže,“ naznačil v Praze spisovatel. Hoch v jednu chvíli čelí nařčení, že na účet rodiny kupuje více potravin, než kolik jich ve skutečnosti nosí domů.
Přestože je Badár hlavní postavou, kniha má tři podobně staré protagonisty. Karím v dětství také trpí absencí rodičů. Sebejistý kluk s neochvějným pohledem se však skrze univerzitní vzdělání vypracuje k vysoké pozici na ministerstvu pro místní rozvoj, kde dostává ještě lákavější nabídku. Ta však může otřást jeho čím dál složitějším soužitím s Fauzií, pilnou studentkou pedagogické fakulty a epileptičkou, jejíž zprvu vášnivý vztah s Karímem po svatbě zkomplikuje obava o zdraví jejich čerstvě narozené dcery.
Abdulrazak Gurnah na veletrhu Svět knihy představil román, který ve vedlejším plánu zachycuje i naděje a zklamání z nezávislosti.
„Řekněme, že v životě můžeme mít několik pozitivních věcí: lásku, krásu, inteligenci, možnost chodit do školy. Zajímalo mě, jak s těmito příležitostmi naloží někdo, komu byly dány do vínku. Proto jsem vymyslel tyhle tři mladé lidi a v románu sleduji, co se z nich stane,“ vysvětluje Abdulrazak Gurnah.
Ve více než třísetstránkové knize se nejvíc soustředí na outsidera Badára, odmalička žijícího v podřadném postavení, které se tak či onak propisuje do celého jeho života nejprve sluhy a později poskoka v malém hotelu. „Musí být těžké zvládat to sám. Většina z nás má rodiče, přátele nebo sourozence, někoho, o koho se můžeme opřít. Ale protloukat se bez kamarádů, bez lásky, bez sympatií ze strany kohokoliv jiného, to je oříšek,“ říká romanopisec.
Kniha začíná v době, kdy v některých vesnicích ještě nemají elektřinu a na běžném pořádku jsou sňatky z donucení. Zmínky o srebrenickém masakru nebo atentátu na izraelského premiéra Jicchaka Rabina situují hlavní část příběhu do 90. let minulého století, odkud vyprávění pokračuje takřka do současnosti, v níž si Badár prohlíží londýnské ulice skrze aplikaci Google Maps.
Politika ale do knihy vstupuje jen minimálně. „Z doby předtím, než se Zanzibar spojil s Tanganikou v nový stát Tanzanie, tam jsou spíš taková očekávání, co by mohla přinést nezávislost na Velké Británii. A pak v novém tisíciletí vidíme, jak ta očekávání nejsou naplněna,“ poznamenává sedmasedmdesátiletý spisovatel.
Za jeho života zejména na ostrově Zanzibar rapidně narostl cestovní ruch. „V mém dětství turisté přijeli na lodi z Kapského města, nejčastěji cestou do Anglie. Zastavili se na jeden den, prošli se po ostrově, navečeřeli a zase pluli dál. Že by lidé přijížděli na dva tři týdny a bydleli v hotelu, to začalo být běžné až tak v 80. letech. A tahle transformace cestovního ruchu ovlivnila leccos dalšího, proto mě zajímá,“ vysvětluje prozaik, proč turismus tvoří pozdní, ale významný motiv románu.
Jeho poslední zhruba třetina se odehrává na Zanzibaru. Do hotelu, kde pracuje Badár, přijíždí lehkomyslná zámožná turistka, jež zamíchá osudem hrdinů. Na jejím příkladu zároveň spisovatel demonstruje různé formy leckdy i nevědomé povýšenosti. Jako když Angličanka navštěvuje místní, nachází u nich doma v knihovně Danta nebo Hamleta a lehce pobaveně se ptá: „To je všechno vaše? A vy tomu všemu rozumíte?“
Matka jedné z protagonistek Fauzie na turisty nadává. „Proč sem jezděj? Přitáhnou si sem svou špínu a svý peníze a míchaj se mezi nás a jen tak z plezíru nám ničej životy, a my si ty jejich prachy a špatný způsoby nedokážeme odříct,“ stěžuje si.
Sám spisovatel v Praze zdůraznil, že turismus neodsuzuje. „Všichni čas od času cestujeme pro radost. Ale je rozdíl mezi tím, když někam jedeme a jednáme tam s lidmi jako rovnými, a situací, kdy se vydáte někam, kde ten stav rovnoprávný není. Už jen kvůli finančním rozdílům nebo očekáváním, jaká od toho místa máte. Můžete tam projevovat nadřazenost, vědomostní převahu, nebo si prostě jet užít. A tohle všechno je ještě patrnější na tak malém místě jako Zanzibaru,“ říká literát s poukazem na ostrov, kde žije necelý milion obyvatel.
Krádež v názvu jedenáctého románu Abdulrazaka Gurnaha je mnohoznačná. Značí dvě doslovné krádeže, stejně jako ukradené životy a zcizenou budoucnost.
Krádež je třetí do češtiny přeložený román anglicky píšícího autora, jehož rodným jazykem byla svahilština a který dnes působí jako emeritní profesor Kentské univerzity ve Velké Británii. Čtenářům obeznámeným s jeho staršími prózami Ráj a Dozvuky bude v novince povědomá figura chlapce, často sirotka či potomka rodičů, kteří nějakým způsobem selhali nebo se o něj nedokázali postarat. On pak kvůli tomu vstupuje do života znevýhodněný, s posunutou startovní čarou.
Také hrdinovi Krádeže v jednu chvíli změní situaci, když odejde – podobně jako svého času Gurnah odcestoval do Velké Británie, kde žije dodnes.
Zároveň je novinka jeho první prózou napsanou poté, co v roce 2021 získal Nobelovu cenu za literaturu. Švédská akademie mu ji udělila za „nekompromisní a soucitné prozkoumávání dopadů kolonialismu a osudů uprchlíků uvězněných mezi kulturami a kontinenty“.
Gurnah častěji vypráví o rodinách či mezilidských vztazích, než že by psal výslovně politické romány. Také v Krádeži tvoří kolonialismus spíš kulisu. „Přechod od kolonizované země k nezávislosti byl u nás velmi náhlý, stalo se to během několika let. Po kampani za dekolonizaci přišlo pozvolnější období plné očekávání, pak jistá stagnace, vzápětí zase zrychlení. Zpětně viděno nám na začátku nedošlo, jak dlouho budeme dědictví kolonialismu pociťovat. Chtěli jsme se co nejrychleji zbavit kolonizátorů a mysleli jsme, že to bez nich bude automaticky lepší, což samozřejmě být nemohlo,“ řekl v Praze Gurnah. Podle něj trvalo minimálně generaci, než se situace v Tanzánii začala alespoň částečně stabilizovat. Doteď ale není ideální, dodal.
Abdulrazak Gurnah o tom navíc píše s odstupem člověka, který desítky let bydlí v cizině. „Podle mě ale nemusíte být celou dobu fyzicky v místě, o kterém vyprávíte. Kdybyste tam žili, možná byste psali jinak, ale také byste třeba některé věci neřekli naplno, protože byste nechtěli ublížit druhým nebo se sami dostat do nebezpečí z politických důvodů,“ argumentuje spisovatel, jenž dnes sídlí v cihlovém domku se zahrádkou v britském Canterbury.
Na politiku byly zaměřené i otázky z publika, které na Světě knihy dostal. Ta nejzajímavější se týkala proměny vztahu mezi Evropou a takzvaným globálním Jihem, jak se dnes říká zemím převážně na jižní polokouli, dříve označovaným za rozvojové. „Co se Afriky týče, u nás byla dlouho hlavním hráčem Evropa. Celé tohle koloniální období se dá shrnout slovem vykořisťování nebo extrakce. Evropa si hodně brala a hrozně málo toho vrátila, přičemž něco bylo přínosné spíš náhodou. Například se často říká, že Evropani v Africe postavili železnici. Oni ji ale nestavěli, aby se místním snáze cestovalo, nýbrž protože potřebovali převážet zboží a svoje věci zpět do Evropy,“ uvažuje Gurnah.
Podle něj starý kontinent svoje období slávy zažil a byť si dodnes v mnoha afrických zemích udržuje ekonomický vliv, nyní přicházejí na řadu Čína s Indií. „A proč by to mělo být špatně? Indie a Čína nastupují opatrnějším způsobem, který není tak evidentně vytěžující, dominující, není tak okatě kolonizující, jako to svého času dělala Evropa. Určitě je důvod k ostražitosti, ale za sebe říkám: proč ne?“ uzavírá Abdulrazak Gurnah.
