Na Svět knihy přijede držitel Nobelovy ceny za literaturu

Jejich bezohlednost prý nezná mezí. Přijdou a přivlastní si cizí území. Část místních obyvatel povraždí, jiné vyženou, zbylé zotročí. „Jsou jako nálet sarančat,“ říká jeden. „Jen blázen by si myslel, že tu jsou proto, aby vykonali něco dobrýho,“ přitakává druhý. O kom je řeč? Bohužel o Evropanech v Africe na začátku 20. století.

Říká se tomu pootočit perspektivu. Kdo někdy přemýšlel, jak nekomfortně se cítí afričtí čtenáři při listování starší západní literaturou o svém kontinentě, může něco podobného zažít z druhé strany v románu Ráj současného spisovatele zanzibarského původu Abdulrazaka Gurnaha. Nepřikrášlený pohled na evropské angažmá v Africe je však jen špičkou jeho rozsáhlého díla.

Letos ho Češi poznají blíže. Sedmasedmdesátiletý držitel Nobelovy ceny za literaturu bude hlavní hvězdou veletrhu Svět knihy Praha, který se uskuteční od 14. do 17. května na holešovickém Výstavišti. Ve středu to oznámili pořadatelé. Přijedou také americký historik Timothy Snyder, loni vězněný alžírský prozaik Boualem Sansal, francouzský romanopisec Bernard Minier nebo britská autorka temných detektivek Helen Fields.

„Do Prahy letos přivážíme autory, kteří se ve své tvorbě dotýkají zásadních společenských témat: od zkušenosti exilu a historické paměti až po otázky svobody a moci. Jejich různorodé přístupy tvoří základ letošního programu,“ říká ředitel festivalu Radovan Auer.

„Pozvání spisovatelů, jako jsou Abdulrazak Gurnah, Boualem Sansal a Helen Fields, není jen projevem prestiže,“ doplňuje dramaturg Guillaume Basset. Podle něj každý přistupuje ke světu z jiného úhlu. „Přivést tyto hlasy do Prahy znamená vytvořit prostor, kde se mohou setkávat a někdy i střetávat různé zkušenosti se světem,“ dodává.

Záštitu nad akcí, již loni navštívilo více než 63 tisíc lidí, převzal prezident Petr Pavel. Ten se osobně setká s historikem Snyderem.

Z literárního hlediska bude nejsledovanějším hostem Abdulrazak Gurnah, který přitom věhlas zažívá až v posledních letech. Anglicky píšící Afričan z arabské rodiny, jehož rodným jazykem je svahilština, působí jako emeritní profesor Kentské univerzity ve Velké Británii.

Krásné literatuře se věnuje od konce 80. let minulého století. Nikdy ale nepatřil k celosvětově známým africkým autorům, jako byli Chinua Achebe, Ngũgĩ wa Thiong’o, Nadine Gordimer či současník Wole Soyinka. A stejně tak nebýval řazen mezi nejdůležitější postkoloniální romanopisce typu V. S. Naipaula nebo stále žijících Anity Desai a Salmana Rushdieho.

Do širšího povědomí Gurnah pronikl až roku 2021, kdy obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Vysloužil si ji za „nekompromisní a soucitné prozkoumávání dopadů kolonialismu a osudů uprchlíků uvězněných mezi kulturami a kontinenty“, uvedla Švédská akademie.

Takovou zkušenost má i Abdulrazak Gurnah. Narodil se v Zanzibarském sultanátu ještě pod britskou nadvládou. Coby dospívající mladík zažil revoluci z roku 1964. Po ní se menšina arabských obyvatel, k níž patřila Gurnahova rodina, stala terčem násilí ze strany většinové černošské populace.

„Zatýkání, popravy, vyhánění z domova a nekonečná řada menších či větších útoků na důstojnost a ústrků,“ shrnul prozaik ve své nobelovské řeči, co jej roku 1968 přimělo emigrovat do Velké Británie.

Tam se černý Afričan muslimského vyznání zprvu těžko protloukal. K literatuře se obrátil ze „stesku po domově a útrap spojených se životem v cizině“, k nimž patřily nedostatek peněz, pocit odcizení a potýkání se s rasismem.

„Začalo mi být stále zřejmější, že si něco říká o to, abych o tom psal,“ objasnil v nobelovské řeči. Nejprve si začal vést deník, roku 1987 debutoval románem o mladíkovi prchajícím z východoafrické země nazvaným Vzpomínka na odjezd a posléze napsal ještě deset dalších próz.

Prostřednictvím literatury se Gurnah vyrovnává s dvojím traumatem člověka, který byl nejprve pronásledován doma coby příslušník menšiny a následně ustrkován v Británii jako uprchlík. Ve svých knihách píše o rasismu, předsudcích, historické paměti, ztrátě domova, dospívání pod britskou nadvládou i životě v exilu, kde je člověku vštěpován jiný pohled na jeho identitu.

Jeho velkým tématem se stala Afrika. „Naše dějiny byly neúplné, o mnoha krutostech mlčely,“ uvedl v nobelovské řeči Gurnah, který chodil jak na hodiny koránu ve svahilštině, tak na anglickou výuku v koloniálních školách. Díky tomu slyšel výklad dějin z obou stran. A po letech v exilu pocítil „nutnost psát o perzekucích a krutostech, které se naši chvástaví vládci pokusili vymazat z naší paměti“.

Narušuje dva časté pohledy na Afriku, kterou bílí Evropané přesvědčení o své nadřazenosti vnímali v honbě za bohatstvím jako temný kontinent plný barbarů, zatímco tamní obyvatelé prosazovali čtení afrických dějin skrze boj za nezávislost.

Gurnah ukazuje, že téma je složitější. Podle anglistky Aleny Dvořákové tyto dvě historické linky „zastírají jak ohromnou různorodost, tak hlubokou zakořeněnost mnoha národů, jazyků, kultur a náboženství, které se po staletí mísily a utkávaly ve východní Africe, v zemi sloužící jako křižovatka cest spojujících Atlantik s Indickým oceánem a východoafrické vnitrozemí s vícero starobylými civilizacemi“, napsala odbornice v doslovu k jeho asi nejznámější próze Ráj. V českém překladu Petry Nagyové ji vydalo nakladatelství Prostor.

Román z roku 1994 napsal Gurnah poté, co po téměř dvou dekádách mohl znovu navštívit Zanzibar. Mnohovrstevnatá próza se odehrává začátkem 20. století ve východní Africe. Vypráví o dospívání Júsufa, který je jako dvanáctiletý chlapec z chudé rodiny dán do zástavy zámožnému kupci, aby umořil otcovy dluhy. S obchodníkem následně nedobrovolně putuje po území dnešní Tanzanie, Keni či Konga.

Ráj je na jednu stranu jakýsi postkoloniální bildungsroman, to znamená příběh o hrdinově zrání. Protagonista s postupujícími lety nabývá zkušeností, začíná mít milostný život, objevuje víru a při cestách s obchodní karavanou zažívá dobrodružství, například plavbu na kánoích po rozbouřené hladině nebo návštěvu krutého sultána v kraji za rudými útesy.

Zároveň kniha vypráví o zotročování. Mnoho postav je předmětem výměnného obchodu arabských kupců, kteří berou do zástavy syny a dcery neplatičů. V knize takřka každý někomu něco dluží, co chvíli se někdo cítí civilizovanější než druzí a pohrdá ostatními jako divochy. Celou dobu je přitom jasné, že z nového mocenského uspořádání nebudou těžit Afričané, nýbrž Evropané. Ti přitom tvrdí, že na kontinent přišli obchodování s otroky zastavit.

„Evropští kolonizátoři v pozdním 19. století zneužívali existenci otrokářství jako záminku, jako morální oprávnění k tomu, aby tuto část světa opanovali,“ řekl Gurnah v rozhovoru pro literární časopis Host. „Ale šlo samozřejmě o podvod. Evropa zcela zapomněla na vlastní minulost. Hlavně Britové a Francouzi mlčeli o svých vlastních otrokářských aktivitách v 18. a 19. století a dělali z kolonialismu civilizační misi,“ dodal.

Anglistka Dvořáková v zasvěceném doslovu objasňuje, jak putování karavany v knize Ráj souvisí se skutečnými dobovými cestopisy a že jde také o skrytou polemiku se známou prózou Srdce temnoty od Josepha Conrada, odehrávající se v podobných místech. Ráj ale nemá jen politické či literární souvislosti. Kromě milostné a dobrodružné linky se jím vinou úvahy o svobodě.

V jedné části starý zahradník vysvětluje hrdinovi, proč odmítl, když mu otrokáři nabídli volnost. „Když ti tihle lidi říkají, ty mi patříš, já tě vlastním, je to, jako když se přežene déšť nebo když večer zapadá slunce. Druhý den ráno slunce zase vyjde, ať se jim to líbí, nebo ne. A to samé platí o svobodě. Můžou tě zavřít, dát tě do želez, pošlapat všechno, po čem jen malinko zatoužíš, ale svobodu ti vzít nemůžou,“ argumentuje v knize muž, který zůstává otrokem, a přesto se považuje za svobodného.

Podobná témata se objevují také v Gurnahově druhém česky vydaném románu Dozvuky, jejž přeložil Rani Tolimat. V této mezigenerační sáze vystupuje mimo jiné chlapec Iljás, kterého rodičům na pobřeží východní Afriky ukradnou němečtí koloniální vojáci. A převychovají ho tak, že on později dobrovolně narukuje do boje proti Britům v první světové válce.

„Němci jsou čestný a civilizovaný lidi a od tý doby, co sem přišli, tu udělali spoustu dobrýho,“ hájí své únosce. „Úplně tě dostali, kamaráde,“ odvětí nevěřícně známý.

Abdulrazak Gurnah se v Ráji a Dozvucích „zabýval otázkou, jak dokázal být evropský kolonialismus tak úspěšný“. Spisovatel, jenž dnes žije v cihlovém domku se zahrádkou v britském Canterbury, to blíže jistě rozvede na pražském veletrhu. Na něm představí český překlad své nejnovější prózy Krádež, první napsané po převzetí Nobelovy ceny. A bude příležitost se ho zeptat i na jiné věci. Například v interview pro Host romanopisec zmínil, že v zanzibarské škole měl kdysi českého učitele.