Pomáhala s přípravou zatykače na Putina. Varuje, že děti mizí z Ukrajiny dál

Přestože mezinárodní tlak na Rusko sílí a vznikají nové diplomatické i humanitární iniciativy, návrat ukrajinských dětí unesených do Ruska zůstává bez jasných pravidel i jednotného systému. Místo jednoho koordinovaného postupu se celý proces rozpadá mezi státy, organizace a zprostředkovatele, kteří nemají společný postup.

Právnička Kateryna Raševská, která se podílela na přípravě podkladů pro Mezinárodní trestní soud a zatykač na ruského vůdce Vladimira Putina, říká, že právě chybějící koordinace je jedním z klíčových problémů celého systému.

„Návraty dětí závisí na politické vůli jednotlivých zemí i na složitých vyjednáváních v zákulisí,“ popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy, který vznikl u příležitosti konference Globsec v Praze. Zároveň dodává, že Rusko si v praxi samo vybírá, kterým dětem návrat vůbec umožní.

Celý proces je podle ní roztříštěný, nepředvídatelný a případ od případu jiný. Každé dítě, každý návrat se řeší samostatně, často přes mediátory a s nejistým výsledkem.

I díky vaší práci jsou dnes proti ruskému vládci Vladimiru Putinovi a kremelské zmocněnkyni pro práva dětí Mariji Lvovové-Bělovové vydané zatykače Mezinárodního trestního soudu. Měly v praxi nějaký dopad?

Jsem přesvědčená, že ano. Otevřely totiž mechanismy pro návrat ukrajinských dětí, například přes zprostředkovatelské státy, Vatikán, Katar nebo později iniciativu americké první dámy Melanie Trumpové.

Krátce po vydání zatykačů Putin dokonce nařídil vytvoření speciální komise pro slučování rodin rozdělených válkou. To byl podle mě jasný signál, že Rusko na rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu reagovalo.

Pokračují deportace dětí i teď?

Ano, a to mnoho lidí neví. Už ne v takové podobě jako během prvních týdnů plnohodnotné invaze. Dnes jde spíš o model známý z Krymu, kdy lidé přijíždějí na okupovaná území, vybírají děti a převážejí je do ruských regionů, často do pěstounských rodin.

Tyto případy jsme zaznamenali i v letech 2024 a 2025 a obávám se, že je budeme dokumentovat i dál. Situace je navíc stále složitější, protože Rusko utajilo většinu relevantních registrů, takže dnes často neznáme ani základní čísla.

Přesto některé informace dál pronikají ven, často paradoxně přes samotná ruská propagandistická média, která zveřejňují příběhy dětí, jež údajně našly „nové rodiny“ v Rusku.

Jak moc dnes mezinárodní společenství skutečně usiluje o návrat těchto dětí? A kde existují mezery, pokud jsou?

Stále chybí jednotný právní mechanismus pro návrat ukrajinských dětí. A to navzdory tomu, že loni v prosinci Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci o návratu ukrajinských dětí, která měla vytvořit rámec pro vznik unikátního mechanismu umožňujícího vracet děti ve větších skupinách, a ne jen nahodile podle vůle představitelů Ruské federace.

K dnešnímu dni ale stále žádný takový mechanismus neexistuje. Dochází pouze ke sporadickým návratům.

Které země v tom jsou nejaktivnější?

Funguje Mezinárodní koalice pro návrat ukrajinských dětí, která dnes sdružuje 49 států. Poslední zemí, která se připojila, byl Kypr, a doufáme, že se přidají i další. Podporu poskytují také Evropská unie, Rada Evropy a Parlamentní shromáždění OECD jako přidružení členové. Jejich role spočívá hlavně v podpoře nevládních organizací, které se přímo podílejí na organizaci návratů.

Určitě jste slyšeli o iniciativách Melanie Trumpové nebo Kataru. Ta pomoc je důležitá, protože za čísly nejsou statistiky, ale konkrétní děti. Každé dítě vrácené z ruské kontroly je pro nás vítězství.

Zároveň ale čísla ukazují limity těchto iniciativ. Melania Trumpová pomohla vrátit 26 dětí, Katar 86. Více než dva tisíce dětí se podařilo vrátit díky spolupráci ukrajinských státních institucí a ukrajinských nevládních organizací.

Zajímá mě, jak tyto mechanismy vlastně fungují v praxi. Když například slyšíme, že první dáma USA pomohla s návratem unesených dětí, jak konkrétně taková spolupráce probíhá?

Samozřejmě se všechno odehrává za zavřenými dveřmi. Chápeme ale, že existuje určitý komunikační kanál mezi kanceláří první dámy USA a kanceláří Marije Lvovové-Bělovové, tedy Putinovy zmocněnkyně pro práva dětí. Dochází tam k výměně seznamů se jmény dětí. Americká strana předá seznam ruské straně a ta následně rozhoduje, které děti vrátí a které ne.

To ale není v souladu s mezinárodním právem. A právě v tom vidím jeden z největších problémů. Celý proces je dnes prezentován hlavně jako humanitární iniciativa. Velmi často jsou ruské a ukrajinské děti stavěny do stejné pozice, což není správně. Ukrajina totiž ruské děti neunášela ani je násilně nepřesouvala. Děti evakuované z Kurské oblasti (při ukrajinském útoku na ruské území v srpnu 2024, pozn. red.) byly už dávno vráceny zpět do Ruska.

Když začneme míchat černou a bílou, vznikne z toho šedá zóna. A dnes už často není jasně pojmenované, proč byly tyto děti pod ruskou kontrolou nebo proč byly odděleny od svých rodin.

Takže říkáte, že se dostatečně neklade důraz na to, jak se ty děti vlastně do Ruska dostaly, tedy že byly uneseny.

Přesně tak. Chápu, že pokud jste stát-prostředník nebo mediátor, veřejná kritika Putina nebo připomínání toho, že jak Marija Lvovová-Bělovová, tak Putin čelí zatykačům Mezinárodního trestního soudu, pravděpodobně nepomůže návratu ukrajinských dětí. Minimálně by ale podle nás tito prostředníci neměli přebírat a šířit ruské propagandistické narativy. To je jedna z našich hlavních výzev směrem k těm, kteří se snaží Ukrajině s návratem dětí pomoci.

Pojďme se vrátit k tomu, jak by podle vás měl takový mechanismus vlastně vypadat. Měl by tedy existovat přímý kontakt s ruskou stranou?

Ano, v ideálním případě by takový kontakt existovat měl, ale v současné situaci je to velmi problematické. Přímé kontakty s ruskou stranou bez prostředníků nemáme, a do určité míry je to i záměrné, protože by mohly být zneužívány k manipulaci a k obracení narativu proti Ukrajině.

Proto dnes hrají roli mediátoři, kteří pomáhají komunikaci udržovat. Problém ale je, že jejich role často zůstává jen na úrovni předávání seznamů nebo formálních zpráv, zatímco klíčové otázky – jako je identifikace a systematický návrat dětí – zůstávají nevyřešené.

Jak vlastně vznikají ty registry? Ukrajina má oficiální seznam asi 20 000 dětí, které je potřeba vrátit, ale jak se k těm datům vůbec dostává, když Rusko informace neposkytuje?

V roce 2024 bylo Ministerstvo spravedlnosti pověřeno vytvořením registru dětí, které byly protiprávně deportovány nebo násilně přesunuty v důsledku ruské agrese. K dnešnímu dni je v něm evidováno 20 570 případů nuceného přesunu.

Uvnitř ministerstva funguje speciální komise, ve které jsou i zástupci nevládních organizací. Jejím úkolem je jednotlivé případy ověřovat podle stanovené metodiky. Osobně ale nejsem součástí této komise a o té metodologii mám určité pochybnosti.

Přesto se domnívám, že tomu číslu můžeme do určité míry věřit, i když jsem přesvědčena, že reálně bylo uneseno ještě více dětí.

Rusko dokonce uvádí čísla až ve stovkách tisíc.

Ano, Rusko uvádí až 730 000 ukrajinských dětí, které měly po začátku invaze překročit hranice Ruské federace, a tvrdí, že většina byla s „legálními zástupci“.

Problém je ale v tom, že Rusko nejasně definuje, kdo je zákonný zástupce. Podle ukrajinského práva jimi nejsou prarodiče ani širší rodina, kteří nemohou rozhodovat o klíčových věcech, jako je občanství nebo umístění dítěte do institucí.

V praxi jsem se setkala i s případy, kdy byly děti odvezeny do Ruska společně se svými biologickými matkami. A i v situacích, kdy lidé žijí v extrémní humanitární krizi, například v Mariupolu nebo v části Chersonské oblasti, už samotné vytvoření těchto podmínek může být součástí nezákonné deportace, protože k přesunům dochází pod tlakem okolností, ne svobodné volby.

Další problém je, že rodiče někdy skončí v ruských věznicích a děti jsou pak umístěny do institucí nebo předány ruským rodinám. Z našeho pohledu je to bez účasti ukrajinského státu nezákonné a tyto děti je nutné vrátit.

Popisovala jste, že Rusko si samo vybírá, koho z dětí se rozhodne navrátit. Máte nějakou informaci o tom, jak tato „selekce“ ze strany Kremlu vlastně probíhá?

Nemá to žádnou logiku. Rusko se zároveň snaží vytvářet a upravovat důkazy tak, aby si budovalo určité alibi, protože i nepřiměřené zdržování návratu dětí může být podle expertů OSN samostatným válečným zločinem.

V praxi vrací různé skupiny dětí, někdy z institucí, někdy z pěstounských rodin, někdy z táborů nebo programů převýchovy. Často jde ale o výběr, který má oslabit možnost prokázat systematický charakter těchto činů, například tím, že se vrací jen část dětí z různých kategorií.

Když se například rodiny samy ozvou, jak pak vypadá ten proces dál v praxi? Jak se to dostane přes mediátory až k Rusku?

Rusko vyžaduje přítomnost zákonného zástupce, tedy rodiče nebo jiné osoby s právně doložitelným opatrovnictvím, přímo na místě v Rusku nebo na okupovaných územích.

To celý proces výrazně komplikuje, protože Ukrajina nemůže jednoduše předat seznam jmen a čekat na návrat. Navíc je situace jednotlivých dětí velmi různá – někdy jsou rodiče v ruském zajetí, někdy zemřeli, jindy byly děti odebrány z institucí.

Proto je nutné nejen děti identifikovat, ale také dohledávat jejich rodiny nebo jiné blízké osoby, které jsou schopné s nimi znovu navázat kontakt a případně je převzít zpět. Tyto osoby ale zároveň musí být připravené absolvovat celý proces v Rusku, který je často velmi složitý a může být i zastrašující.

V některých případech navíc Rusko využívá situace rodin, například jim slibuje bydlení nebo sociální podporu, aby je přesvědčilo zůstat. Tím vzniká další tlak a manipulace, která celý proces návratů ještě víc komplikuje.

Takže pokud není rodič, který by si dítě přijel vyzvednout, znamená to, že se dítě nemůže vrátit?

Ve většině případů to platí, ale někdy nastane výjimka a přijmou například babičku nebo tetu. Pro Rusko je to zároveň i způsob, jak ukázat „dobrou vůli“ a snahu o spolupráci, tedy že děti údajně vrací a nemají je pod kontrolou proti jejich vůli.

Ve skutečnosti ale tyto návraty Rusko často mediálně využívá. Po repatriacích se objevují fotografie a videa, například na kanálu Lvovové-Bělovové, kde je prezentováno, že děti byly šťastné a že Rusko jednalo správně.

Tyto materiály nejsou určené jen pro domácí publikum. Jsou cílené i na mezinárodní instituce, včetně Mezinárodního trestního soudu, OSN nebo nevládních organizací, aby vytvářely obraz, že Rusko nejedná protiprávně.

Takže Rusko komunikuje i strategicky – ne jen dovnitř, ale i navenek, a přesně ví, jaký dopad tyto výstupy mají.

Myslíte si, že jednou může za tyto zločiny skutečně přijít spravedlnost?

Stále v to věříme. Nesnažíme se jen čekat, ale dělat všechno pro to, aby přišla co nejdříve, ideálně ještě před koncem války. Geopolitická situace je ale dnes velmi složitá.

A je s pokračující válkou těžší válečné zločiny vyšetřovat a trestat, nebo se naopak některé nástroje ukazují jako účinnější?

To je velmi těžká otázka, protože jsme v situaci, kdy je tato válka a mnoho zločinů velmi dobře zdokumentovaných, často i samotnými Rusy. Náš národní systém je ale přetížený.

Pouze v 11 případech byla v zahraničí zahájena řízení na základě principu univerzální jurisdikce a mezi nimi zatím není ani jeden případ týkající se zločinů proti ukrajinským dětem, včetně nezákonných deportací a nucených přesunů.

Všechno závisí na politické vůli jednotlivých států a jejich legislativě. Ani v Evropské unii dnes neexistuje jednotný rámec pro vyšetřování válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti.

Pokud jde o Mezinárodní trestní soud, objevují se navíc snahy jeho fungování oslabit. A pokud by tlak na soud zesílil, mohlo by to negativně ovlivnit i vyšetřování zločinů spojených s Ukrajinou, včetně případů Putina a Lvovové-Bělovové.