Výjimečně dobrý krok. Pětadvacet obcí se spojilo a stará se společně o seniory

V domově důchodců v Bystrém u Poličky je živo. Dvojice seniorek sedí na vozíčcích u stolu, na kterém leží změť klasů obilí, makovic nebo sušených květin. „Vyrábíme dožínkový věnec,“ vysvětluje jedna z pracovnic.

„Nedávno jsme dělali marmelády,“ ukazuje zase její kolegyně skleničky se zářivě červenou tekutinou uvnitř.

Další skupina seniorů je u dlouhého stolu ve společenské místnosti. K dispozici mají i tělocvičnu, kapli nebo rozlehlou zahradu. Ti, kterým to fyzické zdraví umožňuje, na ní mohou pečovat o zeleninu nebo ovoce.

„To je baví. Vytváří něco reálného, co dělávali i doma,“ podotýká ředitelka pobytových služeb Pavlína Pešková.

Na první pohled klasický domov pro seniory je v několika ohledech výjimečný. Patří pod poličský svazek AZASS. „Jsme nejspíš jediní, kdo poskytuje sociální služby pobytového typu a zároveň zdravotnické služby lůžkové péče,“ říká Pešková s tím, že výhodou je především návaznost jednotlivých služeb.

Zařízení je zajímavé ještě z jednoho důvodu. Zatímco domovy pro seniory nejčastěji zřizují obce (případně kraje), na provoz AZASS se jich z regionu skládá hned pětadvacet. Výhodou svazkového modelu je především to, že zpřístupňuje sociální služby i obyvatelům menších obcí, které by vlastní domov nedokázaly samostatně financovat ani provozovat.

Místní politici si takový systém pochvalují. „Je to unikátní řešení, které v Česku funguje výjimečně. Letos z rozpočtu naší obce přispíváme na chod asi 180 tisíci korunami. Díky tomuto svazku obcí tu službu budeme rozvíjet dál,“ oceňuje starosta Květné Petr Škvařil.

Náměstek hejtmana Pardubického kraje Pavel Šotola zase upozorňuje na to, že když má obec domov pro seniory, neslouží jen jeho občanům, ale i širšímu okolí. „I proto apelujeme u starostů na meziobecní solidaritu, ať se na provozu spolupodílejí, i když to teď není zákonná povinnost,“ říká.

Svazek 25 obcí provozuje v Poličce domov pro seniory s 50 místy a domov se zvláštním režimem pro 14 klientů. Na pracovišti v Bystrém nabízí dalších 69 míst v domově pro seniory a 11 lůžek odlehčovací služby určené na pomoc neformálním pečujícím. Pobytové sociální služby tak mají dohromady kapacitu 144 klientů.

Další zázemí pečovatelské služby má svazek v Sádku, Pomezí, Borové a Dolní Lhotě. Služby doplňují pečovatelské byty, denní stacionář a terénní péče. V pobytových zařízeních poskytují také paliativní péči. Vlastní stravovací provoz připravuje jídlo pro nemocnici, domovy i veřejnost.

„Svazkové obce si vzaly i sociální služby za své. Našly si mechanismus, díky němuž se podle velikosti obce podílejí na spolufinancování. Je to jedna z cest a podle mě stejně budou muset samosprávy vynakládat větší peníze než doposud,“ dodává náměstek Šotola.

Nápor na sociální služby se v posledních letech zvětšuje, jinak tomu nebude nejspíš ani do budoucna. Podle loni zveřejněné prognózy vycházející z propojení dat ministerstva zdravotnictví (MZd) a ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) má v následujících zhruba 15 letech vzrůst počet osob odkázaných na pomoc druhých o více než 200 tisíc. Důvodem je zejména očekávané stárnutí obyvatelstva.

Tento trend pozoruje také Lenka Cupalová z domova v Bystrém. Pracuje tam jako koordinátorka sociální péče. „Děti našich klientů musí být déle v práci, chtějí mít péči poskytovanou co nejlépe. Když se starají doma, vidí, jak je to náročné. Poptávka po využití krátkodobé péče odlehčovací služby je vyšší,“ konstatuje.

Napjaté kapacity sociálních služeb přiznává i MPSV. Meziobecní spolupráce podle jeho zástupců může být jednou z cest, jak především v menších obcích jejich dostupnost zlepšit. „Společné financování a zajištění služby mohou obcím umožnit lépe sdílet náklady, personální kapacity i plánování a zároveň vytvořit dostatečně velkou spádovou oblast,“ míní mluvčí resortu Jakub Slavík.

Dodává však, že spolupráce sama o sobě nevyřeší problematiku neregistrovaných zařízení, před kterými dlouhodobě varuje kancelář ombudsmana a na něž upozorňují reportéři Seznam Zpráv. „Základem je vždy řádně registrovaná služba, která splňuje zákonné podmínky a standardy kvality. Spolupráce obcí a krajů však může pomoci takové služby v území lépe zajistit a předcházet situacím, kdy lidé z nedostatku jiných možností vyhledávají neregistrovanou péči,“ říká Slavík.

K poskytování sociální služby je v Česku nutná zákonná registrace. Jenže někteří pravidla obcházejí. Zástupci kanceláře ombudsmana odhadují, že takových zařízení fungují vyšší desítky.

Registrované služby naopak musí splňovat přísné nároky. „Máme zastropované úhrady a poskytujeme úkony péče dle zákona o sociálních službách, máme směrnice, standardy, pracovní postupy, procházíme kontrolami,“ vyjmenovává ředitelka pobytových služeb Pavlína Pešková.

Kromě toho musí „držet krok s dobou“ – zaměstnávat kvalifikované zdravotníky a pečovatele, které pravidelně posílají na akreditovaná školení. „Znamená to spoustu práce a úsilí managementu, pečovatelů, zdravotních sestřiček, úklidu. Musíte vědět, jak mají lidé správně fungovat, aby služba měla úroveň. Je to neporovnatelné s neregistrovanými službami,“ shrnuje.

Svazek 25 obcí na Poličsku funguje od roku 1998. Každá z nich v něm má svého zástupce a může se podílet na rozhodování o rozpočtu, investicích a dalším rozvoji služeb. Nemusí si proto budovat vlastní zařízení, ale její obyvatelé získávají přístup ke společné síti terénní, odlehčovací i pobytové péče v regionu.

„Jednotlivé obce si nemusí zřizovat své domovy, ale jsou součástí velkého plánu, do kterého mohou mluvit,“ shrnuje Pešková. Výhodou pro klienty je také možnost zůstat v blízkosti svého bydliště, rodiny a prostředí, které znají.

„Je to výhodné pro občany zúčastněných obcí, protože mají jistotu sociální péče,“ souhlasí koordinátorka Lenka Cupalová.

Takto rozsáhlá síť služeb logicky spotřebuje hodně peněz. Financování svazku stojí proto na několika zdrojích. Klienti služeb platí za ubytování a stravu a zařízení získává také jejich příspěvek na péči. Další příjmy tvoří dotace přerozdělované Pardubickým krajem, peníze od zdravotních pojišťoven a příspěvky 25 členských obcí, jejichž výše se odvíjí od počtu obyvatel.

Zatímco sociální služby poskytuje přímo svazek obcí, zdravotní péči zajišťuje nemocnice v Poličce. I tu svazek výhradně vlastní prostřednictvím společnosti s ručením omezeným.

V areálu nemocnice funguje i léčebna dlouhodobě nemocných, ambulance, laboratoř, rentgen a ultrazvuk. Prostory tam mají také praktičtí a odborní lékaři i externí lékárna. Díky společnému vlastníkovi mohou obě části spolupracovat a navazovat zdravotní péči na sociální služby.

Výhodou je především návaznost jednotlivých služeb. Když se například senior po operaci dostane na dlouhodobé lůžko, sociální pracovníci už během hospitalizace zjišťují, zda se může vrátit domů, jakou pomoc bude potřebovat a zda ji dokáže zajistit rodina.

Podle výsledku mu mohou zprostředkovat terénní péči, bezbariérový byt nebo pobytovou službu. „Vesměs jsme schopni se o pacienta a potom klienta postarat od začátku až do konce,“ popisuje Pavlína Pešková. Propojení podle ní zároveň umožňuje předávat informace o pacientovi a začít plánovat následnou péči dříve, než nemocnici opustí.

Na sociální služby roste tlak nejen kvůli velké poptávce, ale i penězům. Ani propojení jednotlivých služeb neřeší, z čeho se následná pobytová péče zaplatí.

Významným problémem u financování podobných služeb je takzvané neuhrazeno. Maximální cenu za ubytování a stravu totiž určuje vyhláška, přičemž klientovi musí každý měsíc zůstat alespoň 15 procent jeho příjmu. Když mu po odečtení dalších výdajů nezbývá dost peněz na plnou úhradu, zařízení po něm rozdíl nemůže chtít. I to je „nevýhoda“ oproti neregistrovaným službám, na které nikdo nedohlíží.

Dle statistiky AZASS nemá na plnou úhradu přibližně polovina klientů. Zařízení proto žádá o spoluúčast na platbě jejich rodiny. Většina příbuzných podle Peškové doplácí alespoň část, pokud se tak ale nestane, zůstává rozdíl neuhrazen. Za rok se tak částka vyšplhá do statisíců korun.

„Musíme navyšovat na nejvyšší možné úhrady a problém je v tom, že se počítá s tím, že je vybereme u klientů. V reálu to tak ale není,“ vysvětluje Pešková. Vzniklé neuhrazeno potom musí ze svého rozpočtu pokrýt zařízení, svazek nebo jeho členské obce.

Systém podle ní tak vytváří zvláštní situaci. Klientovi musí každý měsíc zůstat 15 procent příjmu, jež si může spořit, zatímco zařízení za něj současně eviduje nezaplacenou část pobytu. Na tyto peníze ale nemůže sáhnout, i když mu chybí na pokrytí skutečných nákladů.

S přispěním Tomáše Svobody.