Slavná jako Tugendhat, ale celá naruby. V tomto funkcionalistickém domě vládly děti

Cestou od vlakového nádraží v Lobavě míjím secesní vily v zahradách. Pak přecházím most nad železniční tratí a zahnu do postranní ulice. Vlevo je bývalý tovární areál na výrobu těstovin a hned vedle něj už stavba, za kterou mířím. Dokonalý dům-parník, který tu „zakotvil“ v roce 1933.

Dle mé průvodkyně Julie Bojaryn z Nadace Schminkeho dům, která budovu spravuje, je tato vila v mezinárodní odborném světě považována za jeden ze čtyř nejvýznamnějších obytných domů klasické moderny na celém světě. Stylově se řadí k organickému funkcionalismu. Dalšími třemi jsou vila Tugendhat v Brně z roku 1931, vila Savoye v Poissy u Paříže od Le Corbusiera z roku 1929 a vila Fallingwater v Pensylvánii od Franka Lloyda Wrighta z roku 1939.

Dům v Lobavě vlastnila podnikatelská rodina Schminkeových. Během první světové války Schminkeovi plánovali výstavbu rodinného sídla blízko továrny na předměstí. Koupili pozemek, vyhloubili základy, měli už hotový návrh domu. Jenže v roce 1920 zemřel majitel firmy Wilhelm Schminke a podnik převzal jeho syn Fritz.

Po svatbě se Charlottou řešili, kde budou bydlet. Původní projekt rodinné rezidence je nenadchl, připadal jim příliš konzervativní. Zajímali se o trendy v architektuře, a proto hledali někoho, kdo by navrhl dům podle jejich přání.

Inspiraci našli na modelové výstavě moderní architektury „Bydlení a pracovní prostor“, která se konala v roce 1929 v tehdejším německém městě Breslau, dnešní polské Vratislavi. Zajímalo je, jak by mohla vypadat moderní rodinná domácnost. Nejvíc je tady zaujala tvorba Hanse Scharouna, německého architekta a profesora tamní univerzity.

Na výstavě si prohlédli nejen jeho návrhy a modely, ale také dům Ledigenheim, který byl podle jeho projektu postaven. Svobodárna Ledigenheim v Breslau se dost lišila od strohé funkcionalistické geometrie. Scharoun totiž pracoval s organicky tvarovaným půdorysem.

Fasáda svobodárny vypadá jako jedna velká vlna. Ostatně moře a cestování byly jeho inspiračním zdrojem už od dětství, protože vyrůstal v přístavním městě Bremerhaven. Zámořské plavby byly blízké Fritzovi Schminke, který prý snil o tom, že se jednou bude plavit na moři.

Schminkeovi strávili plánováním rodinné rezidence v Lobavě několik let. „Hans Scharoun u rodiny Schminke často pobýval, aby pochopil, jak funguje domácnost, kde jsou manželé se třemi malými dětmi a čtvrté je na cestě. Naslouchal tomu, co má rád Fritz a jeho žena, a pozoroval, jak si hrají jejich potomci,“ vysvětluje Julia Bojaryn.

Novátorský architekt a jeho klient spojili síly při vymýšlení nového domu a do značné míry ho podřídili potřebám dětí. Architekt Scharoun razil zcela jiný směr například ve srovnání s Ludwigem Miesem van der Rohe, který navrhl třeba brněnskou vilu pro továrnickou rodinu Tugendhat a vedl školu Bauhaus, když sídlila v Berlíně.

Van der Rohe ve vile Tugendhat použil různé luxusní materiály, aby pro rodinu vytvořil reprezentativní prostor. Když přijímala hosty, ti pak mohli obdivovat onyxovou příčku z Maroka nebo stěnu z makassarského ebenu.

Hans Scharoun uvažoval o nové zakázce úplně jinak: namísto drahých materiálů řešil, jaký je chod domácnosti a podle toho vymyslel jednotlivé části interiéru a exteriéru. Řadu prvků přitom upravil na míru pro děti.

„Vila Tugendhat je hlavně přizpůsobená potřebám dospělých. Tady je to přesně naopak – zde ‚vládnou‘ děti, což na tehdejší dobu nebylo úplně obvyklé. Děti si hrají tam, kde jsou rodiče. Chtějí všechno možné prozkoumávat, aniž by se musely dovolovat dospělých. Takže když Fritz se Charlottou seděli v obývacím pokoji nebo v jídelně, děti byly nablízku, ale mohly se samy zabavit,“ říká Bojaryn, když vcházíme hlavním vchodem a hned za dveřmi mi ukazuje prostor původně určený pro děti.

Dnes je zde zázemí informačního centra nadace. Ale v době, kdy tu bydleli původní majitelé, měly v těchto prostorách děti pestrobarevnou hernu a obří školní tabuli. V někdejší herně jsou také nízko posazená okna, kterými děti prolézaly ven i dovnitř, aniž by hrozilo, že spadnou z výšky.

Poblíž herny bývaly posunovací dveře, které ji oddělovaly od obývacího pokoje, v němž jsou velká okna. O této části domu rozhodovala Charlotte, která milovala volný prosvětlený prostor a výhled do zeleně.

Pro architekta Scharouna to byla logistická výzva, protože dům měl být co nejblíž k továrně. Celá zahrada je severně od domu, a proto proniká do této části budovy minimum světla. Charlotte proto chtěla velká okna v obývacím pokoji, aby byl co nejvíc prosvětlený.

Prosadila nejen to, aby byla zahrada dostatečně velká, ale dostala též několik funkcí: odpočinkovou část s posezením u rybníčku i užitnou část, kde byly záhony se zeleninou a ovocný sad. V zahradě se našlo místo také na chlívek pro ovce a kozy. Charlotte byla amatérská fotografka, a průběžně dokumentovala každodenní život své rodiny. Její snímky jsou k vidění na interaktivní obrazovce v suterénu vily.

Obývací pokoj je propojený se zimní zahradou, v níž rodina trávila hodně času. Malí obyvatelé domu si oblíbili i další Scharounův prvek v interiéru: ve dveřích jsou v úrovni dětských očí barevné skleněné průhledy. Architekt je navrhl, protože věděl, že děti rády něco prozkoumávají a pak soutěží, kdo co objevil. Modré, oranžové nebo červené sklíčko má kruhový tvar, což evokuje interiér lodi, podobně jako zábradlí, které vede vzhůru ze vstupní haly do patra.

„Jsme v kontaktu s poslední žijící dcerou rodiny Schminke. Prý měla vždy pocit, že celý dům je navržený hlavně pro ně, pro děti. Paní Helga nám vyprávěla, že se sourozenci často hráli hru, kdo oběhne dům co nejrychleji a nakoukne do všech barevných sklíček. Také rádi jezdili po zábradlí, které vede z patra do přízemí. Nasedli na něj obkročmo, a sklouzli se dolů, ale prý někdy jeli i po zádech,“ říká Bojaryn, která spolu s dalšími zaměstnanci v Nadaci Schminkeho dům vede výzkum o této funkcionalistické vile.

Vystoupáme po schodech vzhůru do patra. Vlevo nahlédneme do pokoje, kde bydlel Hans Scharoun, když přijel na návštěvu. Původní nábytek se nedochoval, ale jinak je pokoj v takovém stavu jako před lety. Je možné si zde dokonce objednat přespání, stejně jako v dalších ložnicích v domě, a na pár hodin zažít atmosféru tohoto výjimečného domu.

Pokračujeme dál chodbou. Po levé straně vidíme vestavěné šatní skříně, navržené na míru pro děti. Všechny police jsou v takové úrovni, aby na ně snadno dosáhly. Naproti skříním se nacházejí dětské ložnice, jež byly vybavené velmi střídmě. Byla tu vždy jen postel, stolek a židle, protože děti většinu času trávily v přízemí.

Z chodby je vstup také do ložnice Charlotte a Fritze. A za ní už nás čeká hlavní atrakce domu. Vyjdeme ven z ložnice na terasu, která připomíná kapitánský můstek. Je odsud pěkný výhled na zahradu. Ostatně právě tvar domu inspiroval místní k přezdívce, jež používali, když mluvili o téhle rezidenci výrobce těstovin. Říkali jí Nudlový parník.

Šestičlenná domácnost neměla početné služebnictvo, jak by se možná dalo očekávat. Schminkeovým vypomáhala jen jedna služebná. Charlotte trávila v kuchyni minimum času, a nechala interiér upravit tak, aby vše bylo velmi efektivní.

Zaujal ji návrh rakouské designérky Margarete Schütte-Lihotzky. Ta byla v Rakousku jednou z prvních žen, která vystudovala architekturu. Mezi její nejslavnější zakázky patřil bytový komplex pro sociálně slabé ve Frankfurtu nad Mohanem. Do malých bytů tam navrhla velmi praktické kuchyně, jež měly ženám umožnit ušetřit čas při vaření.

Typická její frankfurtská kuchyně má sedm metrů čtverečních. Ta v domě rodiny Schminke je o dost větší, ale navržená podle principů z Frankfurtu. Naše průvodkyně během komentované prohlídky ukazuje rukojeti kuchyňských potřeb, které se dají utáhnout i s velmi špinavýma rukama. Ve dveřích je speciální klika, jež paní domu mohla otevřít loktem, když měla plné ruce talířů. „Říká se jí Schminke Klinke (klika Schminkeové – pozn. red.),“ upozorňuje Julia Bojaryn.

Rodina původních majitelů bydlela v domě do roku 1951, kdy Fritz sehnal práci v západním Německu. Jeho továrnu zabavil východoněmecký stát, protože za války dodávala potraviny pro nacistickou armádu. Podle Julie Bojaryn poté vila sloužila jako klubovna pro pionýry.

V 90. letech tři dcery rodiny Schminke původně chtěly o dům zažádat v restituci, ale nakonec boj s německou byrokracií vzdaly. Darovaly ho městu Lobava pod podmínkou, že zůstane otevřený pro veřejnost. V roce 2009 tak byla pro správu vily založena Nadace Schminkeho dům.

Na závěr prohlídky mě zajímá, proč je téměř celý interiér vymalovaný bílou barvou, když byl původně pestrobarevný. „V době NDR byly zničené téměř všechny původní tapety. Odborníci zkoumají původní materiály i pigmenty, abychom je mohli v budoucnu co nejvěrněji obnovit,“ říká Julia Bojaryn.

Mají tady i speciální brýle s virtuální realitou. Díky nim si lze dům „projít“ od sklepa přes přízemí až po první patro.

„Uvidíte, jak vypadal, když tu žila rodina pana továrníka. Díky téhle virtuální procházce naplno pochopíte, proč bylo tohle místo opravdu výjimečné – nejen tvarem, ale i barevností. Měli tu oranžový, ale také červený strop, modré schody a stříbrné geometrické prvky na zdi. Tenhle dům prostě zářil barvami,“ uzavírá moje průvodkyně.