Tři tipy na výlet za úžasnou architekturou. Odvážné stavby jen kousek od hranic

Zwinger s Raffaelovou Sixtinskou madonou nebo klenotnice saských panovníků na drážďanském zámku. To jsou notoricky známé cíle turistů z celého světa, co by kamenem dohodil od českých hranic.

V Sasku si ale na své přijdou i milovníci špičkového moderního umění. A také ti, kteří hledají skryté klenoty současné architektury. V každém ze tří největších saských měst narazíte na muzeum umění, kde se potkává umělecká moderna s vysoce kvalitní současnou architekturou.

Snad každý, kdo zavítá do Drážďan, absolvuje procházku po Brühlově terase na Starém Městě s úchvatným výhledem na Labe i na hlavní památky. Není náhoda, že právě sem byly už v předminulém století umístěny důležité kulturní stavby: umělecká akademie s monumentální výstavní síní nebo budova zvaná Albertinum, pojmenovaná na počest krále Alberta I. Saského.

Původně městská zbrojnice byla ve druhé polovině 19. století přestavěna v novorenesančním duchu na muzeum sochařství a antiky. Když pak za dob východního Německa (NDR) po mnoha peripetiích vznikla Obrazárna nových mistrů jako protiváha sbírek starého umění ve Zwingeru, našla od roku 1965 trvalé sídlo právě v Albertinu.

Budova se tak stala jedním z důležitých center výtvarného života v NDR. Pravidelně se zde konaly třeba velké přehlídky oficiálního východoněmeckého umění, které vidělo i přes milion lidí. I dnes jsou tu k vidění například díla drážďanského rodáka Gerharda Richtera nebo velikána německého romantismu Caspara Davida Friedricha.

Když v roce 2002 zasáhly Drážďany ničivé povodně, podařilo se sbírky uložené na břehu řeky před vodou uchránit. Následně ale padlo rozhodnutí Albertinum kompletně rekonstruovat a doplnit ho o nový depozitář, který zajistí ochranu i před dalšími povodněmi.

„Místo abychom depozitář umístili do vnitřního dvora budovy, což byl původní požadavek, rozhodli jsme se dvůr ponechat volný a přetvořit ho na foyer a hlavní centrum muzea. Díky tomu bylo možné vybudovat druhý vchod do muzea směrem od Starého Města a vytvořit tak nové spojení s původním vstupem z Brühlovy terasy u Labe,“ uvádějí architekti ze studia Staab Architekten.

Ve foyer dnes začínají komentované prohlídky a je to i jeden z největších společenských sálů ve městě. I tak se ale podařilo najít místo pro nový moderní depozitář.

„Nová budova depozitáře je pro návštěvníky neviditelná. Doslova se vznáší nad foyer, skrytá před jejich zraky díky světelnému stropu. Vestavba byla navržena jako mostní konstrukce bez podpěr, která se klene nad někdejším dvorem a na kratších stranách prostoru spočívá jen na jádru stavby, ukrytém za památkově chráněnou fasádou,“ vysvětlují architekti.

Až tedy budete v Albertinu kupovat vstupenky, vybírat suvenýry v knihkupectví nebo pít kávu v bistru, nezapomeňte zvednout pohled nahoru. Nad proskleným stropem totiž není otevřené nebe. Jsou tam dvě patra depozitáře pro uskladnění sbírek.

Metropolí Saska jsou sice Drážďany, nejlidnatějším městem této spolkové země je ale Lipsko. Město má dlouhou tradici tiskařského a knižního průmyslu a s ním souvisí kořeny místní umělecké scény. Za NDR se hodně z toho nejzajímavějšího ve výtvarném umění dělo právě v Lipsku. A na tuto éru dodnes navazuje fenomén takzvané nové lipské školy. Dnes se pod ni řadí nejúspěšnější a nejlépe prodávaní němečtí malíři včetně hvězdného Nea Raucha, který mísí vlivy lipské malířské tradice a magického realismu.

I proto k důležitým institucím Lipska patří Muzeum výtvarných umění, jedno z nejstarších svého druhu v Německu, s bohatou sbírkou artefaktů napříč epochami od středověku až po současnost. Výjimečnou sbírkou dnes muzeum svým návštěvníkům připomíná i to, jaká byla umělecká tvorba za dob socialismu.

Původně mělo muzeum novorenesanční budovu, která stávala na monumentálním náměstí Augustusplatz vedle sídla lipské univerzity a naproti opeře. Dům však nepřežil bombardování za druhé světové války a na jeho místě byl v 70. letech postaven architektonicky jedinečný koncertní sál Gewandhaus.

Muzeum umění muselo několik desetiletí přečkat v provizoriu. A teprve 61 let od zničení staré budovy se v roce 2004 dočkalo novostavby. Ta vznikla v rámci nové urbanistické koncepce na ploše, která od války nebyla zastavěná, a přitom ležela v samém srdci města, na dohled od renesanční Staré radnice.

Pod návrhem budovy, stavěné v letech 2000 až 2004, je podepsané architektonické studio Hufnagel, Pütz & Rafaelian Architekten. Jednoduchý hranol se skleněnou fasádou nenápadně převyšuje okolní stavby a je viditelný z různých míst historického centra. Hlavní překvapení ovšem čeká uvnitř.

Budova není rozčleněna do klasických podlaží na celé ploše. Pod skleněným pláštěm ukrývá soustavu kvádrů s výstavními sály, mezi nimiž jsou ponechána prosvětlená atria. Střídmý a přitom luxusně působící interiér určuje důsledné střídání pěti materiálů: skla, pohledového betonu, lasturnatého vápence, patinované mosazi a dubového dřeva.

I kdyby v muzeu nevisel jediný obraz, jeho návštěva by i tak byla zážitkem. Střídání potemnělých prostor dřevěného schodiště či plechem obložené rozlehlé výtahové kabiny a navazujících sálů plných světla, stejně jako kontrast vzdušnosti monumentálních atrií s uzavřeností a klidem výstavních prostor jsou architektonickým koncertem.

„V Drážďanech se vládlo, v Lipsku utrácelo a v Chemnitz pracovalo,“ prohodil starý kustod v Museu Gunzenhauser, když si všiml, jak se z okna dívám na neutěšené okolí muzea. Dodnes se tu potkávají stopy meziválečné éry, socialistické NDR i ekonomického úpadku po roce 1989.

Kustod trefně vystihl silnou nostalgii místních po slavné průmyslové historii třetího největšího saského města. Po druhé světové válce mělo být pod názvem Karl-Marx-Stadt výkladní skříní moderního života ve východním Německu. Po privatizaci zdejších státních podniků v 90. letech však zažilo krizi, ze které se stále vzpamatovává.

Město, jehož centru vévodí obří bronzová hlava Karla Marxe, určitě zaujme fanoušky socialistického brutalismu. K turistickému pozlátku Drážďan nebo Lipska má naopak hodně daleko.

I tak má město co nabídnout, ostatně v roce 2025 se pyšnilo titulem Evropské hlavní město kultury. K hlavním lákadlům patří místní umělecké sbírky, které kromě obrazárny v centru města spravuje také Museum Gunzenhauser.

Jeho jméno odkazuje na mnichovského sběratele Alfreda Gunzenhausera, který za svůj život shromáždil asi tři tisíce děl a v roce 2003 je trvale zapůjčil do Chemnitzu. Od té doby se proto právě sem vyplatí vyrazit za díly největších osobností meziválečné výmarské republiky, jako byli Otto Dix, Alexej von Jawlensky nebo Gabriele Münter.

Pozoruhodným dílem je ale i sama budova muzea od architekta Freda Otta. Dům, jehož průčelí je dominantou urbanisticky roztříštěného náměstí Falkeplatz, byl postaven na samém konci dvacátých let a původně sloužil jako spořitelna. Uvnitř se tehdy ukrývala puristicky pojatá moderní hala s bankovními přepážkami.

Monumentální a přitom stylově jednoduchá budova s travertinovými obklady a proskleným přízemním parterem odráží moderní a kosmopolitní ambice výmarského Německa, které však rychle ukončil nástup Hitlerovy NSDAP k moci.

Jako muzeum umění slouží někdejší bankovní budova od roku 2007. Ani s novým účelem ale nepřišla o svůj meziválečný šarm. Naopak, architekti během rekonstrukce například v přízemí obnovili původní prosklený strop někdejší bankovní haly.

Jednadvacáté století vstoupilo do budovy v podobě rudého schodiště protínajícího celou budovu, velkoformátovými okny v zadní části a světelnými vitrínami s portréty významných umělců a umělkyň, které decentně nahradily několik oken na historické fasádě. Adaptaci budovy pro nové účely navrhl německý ateliér Staab Architekten – tentýž, který stál i nad přestavbou drážďanského Albertina.