Byl populární, mohl nahradit i Masaryka. Pak do vlády přivedl Němce a hlinkovce

Říkalo se jí trochu hanlivě Panská koalice. Důvodem bylo, že poprvé - a také naposledy - vznikla v předválečném Československu vláda bez účasti socialistických stran, a proto bývá označována jako jediný prvorepublikový pravicový kabinet. Nebyla to ale jediná „anomálie“.

V říjnu 1926, tedy přesně před sto lety, vznikla první vláda, jejímiž členy byli rovněž představitelé početné německé menšiny. Zástupci německých demokratických stran zůstali součástí vládnoucích koalic až do roku 1938, kdy Československo po mnichovské dohodě nejprve přišlo o Sudety a po německé okupaci v březnu 1939 také o svou státní suverenitu.

U vzniku Panské koalice stál jeden z mužů 28. října, předseda agrární strany a tehdejší premiér Antonín Švehla. Chtělo by se dodat - kdo jiný než právě on. Ačkoli první republika bývá spojována především s Tomášem Garriguem Masarykem, právě Švehla hrál po vzniku samostatného Československa jednu z klíčových politických rolí. A to až do začátku roku 1929, kdy vážné zdravotní problémy ukončily jeho politickou kariéru.

Švehla měl pověst politika, který dokáže mluvit, a také se domluvit, prakticky s kýmkoli. Byl to typický představitel politického kompromisu. Měl výrazný podíl na vznik zdánlivě nesourodých koalic a jeho dítětem byla také takzvaná Pětka, což bylo mimoparlamentní, mimovládní, ale i mimoústavní uskupení složené z vrcholných představitelů rozhodujících politických stran.

„Švehla je velký státník a neváhám říci, že jedním z největších státníků v Evropě,“ prohlásil o něm Masaryk. „Našel jsem v něm při budování nové republiky a demokracie spolutvůrce loajálního a dovedného. Náš stát je šťasten, že mu osud v pravý čas dal pracovníka a státníka, jako byl Švehla.“

Paradoxem je, že právě Švehla mohl Masaryka na Pražském hradě nahradit, ale v roce 1927 svou prezidentskou kandidaturu odmítl, přestože měl značný politický vliv a byl jedním z hrstky lidí, kteří by měli šanci Masaryka porazit. Jenže Švehla nabídku pravicových stran nepřijal, dal přednost premiérskému křeslu a plně podpořil Masarykovo znovuzvolení.

Právě Švehlovo politické vyjednávání umožnilo, že byl TGM zvolen už v prvním kole, což bylo naprosto zásadní. Masaryk, který vůbec neměl zvolení jisté, totiž podle dobového tisku uvedl, že by se druhého kola už nezúčastnil.

Švehlovi se podařilo propracovat mezi tehdejší československou elitu, přestože neměl na rozdíl od většiny tehdejších politiků vysokoškolské vzdělání. Byl ale přirozeně inteligentní a používal „selský rozum“ – a to doslova, vyrůstal totiž na rodinném statku v Hostivaři u Prahy, kde se na jaře 1873 narodil.

Vyučil se pekařem a už od mládí se zajímal o politiku, jenže po smrti otce se musel spolu se svojí matkou postarat o rodinný majetek. K politice se vrátil na přelomu století. Od roku 1902 byl místopředsedou Sdružení českých zemědělců a o čtyři roky později založil deník Venkov, jehož smyslem bylo šířit agrární politické myšlenky mezi široké vrstvy obyvatel, od rolníků až po venkovskou inteligenci. Ostatně Švehlovým heslem bylo „Venkov jedna rodina!“

V šestatřiceti letech se v roce 1909 stal Švehla předsedou Agrární strany, a v jejím čele vydržel až do své smrti v prosinci 1933. Jeho cílem bylo vybudovat masové politické hnutí, což se podařilo poměrně rychle: ještě před první světovou válkou se agrárníci stali nejsilnější českou politickou stranou.

Švehla spatřoval sílu českého národa právě ve venkově, v jeho vztahu k půdě a v tradici selského stavu. „Jen ten stát a národ, jehož lid vlastní půdu své vlasti, spočívá na pevném, solidním a nepohnutelném základě,“ prohlásil Švehla.

V letech 1908 až 1913 působil jako poslanec českého zemského sněmu. Do celostátního Říšského sněmu kandidovat nechtěl, protože neuměl dobře německy. Za války se připojil k  protirakouskému odboji, patřil mezi vůdčí osobnosti Maffie (což byl tajný politicko-zpravodajský spolek vlastenců) a v roce 1918 také Národního výboru, jehož členové označovaní jako muži 28. října vyhlásili v Praze samostatný československý stát a vydali i první zákon – o zřízení samostatného státu československého.

Mezi zásadní přínosy Antonína Švehly při vzniku Československa patřily jeho organizační schopnosti a důraz na praktické fungování státu včetně zásobování. S tím souviselo „obsazení“ ústředí Obilního ústavu v paláci Lucerna na Václavském náměstí. Právě odtud se totiž řídilo rozdělování obilí i jeho vývoz do jiných zemí mocnářství nebo na frontu.

Švehla se do pražské Lucerny vydal 28. října ráno v doprovodu kolegy z vedení Národního výboru Františka Soukupa. Při přebírání klíčové instituce použil Švehla malou lest. Prohlásil, že Národní výbor přebírá ústav pod svou správu, a to na základě rozhodnutí císaře Karla. Ten však žádný podobný manifest nevydal. Účelová lež se ale vyplatila, úředníci Obilního ústavu složili slib věrnosti novému státu.

„Po vzniku Československa byl ministrem v několika vládách. V letech 1918 až 1920 jako ministr vnitra měl značný podíl na vypracování československé ústavy z 29. února 1920,“ připomíná Společnost Antonína Švehly.

Podpořil také pozemkovou reformu, díky níž byla vyvlastněna půda významných německých a rakouských šlechtických rodů. V jednom z projevů pak zdůraznil, že jde o nápravu křivd po Bílé hoře.

Švehlovým „dítětem“ byla takzvaná Pětka, složená z představitelů nejvýznamnějších politických stran. Vznikla v politické a společenské krizi roku 1920, kdy Československem zmítaly národnostní nepokoje, protože silná německá menšina se nesmířila se vznikem nového státu. Objevil se i pokus o komunistický puč, který posléze vyvrcholil vznikem KSČ.

Komunisté se odštěpili od sociálních demokratů, kteří v roce 1920 s výrazným náskokem vyhráli parlamentní volby. Jenže právě vytvoření marxistického křídla, které se dokonce pokusilo o vnitrostranický převrat, bylo počátkem pádu vládního kabinetu, dočasně nahrazeného úřednickým kabinetem. Právě v této době vznikla Pětka, která následující roky vytvářela vládní koalice, rozdělovala funkce a určovala politiku země.

„Byla to nejspornější instituce československé politiky a bylo na ni nakupeno mnoho hany i chvály. Hany ostatně daleko více než chvály. Podle našeho úsudku zcela neprávem. Zásluhy Pětky mnohonásobně převýší v očích nestranného a tehdejším bojům vzdáleného historika její pochybení,“ napsal ve třicátých letech o Pětce novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka ve svém stěžejním díle Budování státu.

Peroutka ovšem minimálně v první polovině dvacátých let patřil mezi velké kritiky politické Pětky. Vadilo mu, že parlamentní většina rozhoduje přesně tak, jak se před tím dohodne právě pětice „vybraných“ politiků.

Kritikou nešetřili ani někteří politici. Vadilo jim, že se z parlamentu stal pouhý hlasovací stroj. Stávalo se například, že poslanci, kteří se vzepřeli rozhodnutí Pětky, byli vyměněni za loajální politiky. Pětka se postupem let podle momentální politické situace různě modifikovala, například se rozšířila o další strany.

Ani mimoparlamentní politická Pětka ale nedokázala zabránit častému střídání vlád, ani jeden z prvorepublikových kabinetů nefungoval z důvodu vnitřních problémů i vnějších okolností celé volební období. I když „přechod od jedné vlády k následující probíhal bez citelných politických turbulencí a někdy šlo jen o pouhou procedurální formalitu“, konstatoval historik Josef Harna.

Nejdéle vydržela v pořadí šestá vláda, což byl první kabinet Antonína Švehly. Vládla v letech 1922 až 1925, přesně tři roky, dva měsíce a dva dny. Švehla byl premiérem celkem třikrát. Jeho druhá vláda navazovala na tu první (prosinec 1925 až březen 1926) a třetím Švehlovým kabinetem byla zmiňovaná Panská koalice, která se ujala moci 12. října 1926.

Vedle agrárníků ji tvořili lidovci, národovci a živnostenská strana. Vláda byla výjimečná tím, že v ní poprvé usedli i zástupci Hlinkovy slovenské ľudové strany a také zástupci německé menšiny, dávno před nástupem henleinovců.

„Švehla byl premiérem vlády, do které vstoupily dvě německé politické strany a byli tam i Slováci. Nebylo lehké tohle dokázat. Je to zásluha dvou mužů, Antonína Švehly a Tomáše Garrigua Masaryka. Byla to možná nejsvětlejší doba první republiky,“ řekl před časem někdejší český premiér Petr Pithart.

Prvními německými členy československé vlády byl Franz Spina, ministr veřejných prací a představitel Německého svazu zemědělců, a Robert Mayr-Harting, ministr spravedlnosti, představitel Německé křesťansko-sociální strany lidové. Zástupci německých demokratických stran byli součástí i dalších vládních koalic.

To už ale bylo bez účasti Antonína Švehly. Toho v roce 1928 postihl těžký srdeční záchvat, který ho posléze odstavil z politického života. Vláda nakonec skončila kvůli skandálu Hlinkovy ľudové strany a v únoru 1929 ji nahradil kabinet agrárníka Františka Udržala.

Švehla se stáhl do ústraní na svůj velkostatek v Praze-Hostivaři, a i když formálně zůstal předsedou Agrární strany, jeho reálný politický vliv byl minimální. Zemřel 12. prosince 1933 ve věku 60 let. O tři dny později byl za zvuků státní hymny slavnostně pochován na Hostivařském hřbitově.