Dylan Moran nabídl „správné množství“ zábavy. A dobrou show ve špatném formátu

O to víc ale Dylan Moran do počátku svého nedělního vystoupení vložil energie. Někdejší představitel antikváře Bernarda Blacka ze seriálu Black Books mluvil o době, která už není, a zároveň to nebylo sentimentální vzpomínání na lepší časy. Plus ho přizpůsobil na míru pražské show.

„Způsob bytí v sedmdesátých letech byl, jestli to můžu říct, velmi český. Vy to ještě vidíte místy kolem sebe. Je to improvizační duch. Vědomí, že všechno nemusí být pořád správně,“ řekl. Což je ve zkratce popis toho, co se odehrálo na pódiu. Protože představení Dylana Morana bylo všechno, jen ne správně. A kdo to vzal jako výchozí bod, mohl odejít spokojený. Kdo ne, byl asi zklamaný.

Samozřejmě s improvizujícími Čechy v sedmdesátých letech to je složité. Ta doba byla ve znamení normalizace, tedy na oficiální úrovni se o improvizaci moc mluvit nedalo. Všechno bylo dané a předepsané. A zároveň: Češi utekli na chaty, věnovali se kutilství a houbaření, rozvinuli umění vystačit si s tím, co je.

Těžko říct, jestli Moran myslel právě tohle. Spíš mluvil o sobě a své metodě. A českému publiku ji podal jako kompliment. Vždyť je to „české“, stejně jako oni, a když to odmítnou, bude to nezdvořilé. A zároveň tím odmítnou sami sebe. Což je hezká a vtipná manipulace.

Nejdříve fakta: Tuto neděli v Kongresovém centru absolvoval Dylan Moran dvacátou zastávku pětitýdenního turné a zároveň poslední na kontinentu. Minulý čtvrtek se ještě představil v Reykjavíku, tuto středu už ho čeká britské Swansea.

Po předskokanovi byl Dylan Moran na pódiu 65 minut plus krátký přídavek. Závěr však jako by se mu večer rozpadl, a on ho – improvizačně, tedy „česky“ – lepil dohromady. Ale jistě to nevíme, srovnání s jinými představeními téže show publikum nemá.

Britské sály inzerují 100 minut plus přestávku, Göteborg 110. V Praze strávil na pódiu jen něco přes zmíněnou hodinu. Ale oproti roku 2023, kdy mu stačilo pár desítek minut rozdělených dlouhou pauzou, to byl pokrok. I ve srovnání s tím, že minule působil opile a sám na úvod oznámil, že zase začal pít, a to „experimentálně“.

Letos řekl: „Z úcty k vám jsem neměl ani pivo.“ Což mohlo být konstatování i vtip, nebo obojí, případně ani jedno. U Morana nevíte. Trochu opile někdy působil, ale mohla to být jen roztomilá manýra.

Jeho metoda je iritující. Na pódiu stojí klávesy, elektrická kytara, ukulele a flipchart. Plus nějaký další nepořádek. Proč hudba a malování? „Dojdete do středního věku a musíte něco dělat.“ Pětkrát za večer vezme kytaru nebo sedne za klávesy, někdy se sám zarazí, jindy dohraje i celou píseň – ale potlesk odmítne.

Moranovo hraní i kreslení mají přesně tu úroveň dovednosti, která je v pořádku, když to člověk dělá sám doma. Na večírku to bývá trapné, všichni tyhle improvizátory známe a lezou nám na nervy. Ale na pódiu to zase může být fajn, protože je v tom zakódovaná nesmyslnost a dětinskost celého počínání. Padesátiletý muž tohle dělá, protože něco přece dělat musí.

A ono to vlastně funguje. Což je zpráva pro ty, kdo si pamatují jeho vystoupení z roku 2023 a tehdejší nejistý balanc nad propastí.

Moran v roce 2026 má brilantní, skoro geniální momenty, třeba když nejdříve poprosí publikum, ať se ozvou lidé z Evropy, a hned to komentuje: „Tak zní Evropa. Potřebujeme lepší zvuk, lidi. Na tom musíme zapracovat. Potřebujeme evropský zvuk… protože buďme upřímní, všichni nás nesnáší. To je fakt. Já bych nás taky nesnášel, kdybych nebyl my.“

Evropa je ten divný svět, ve kterém má 12 zemí vlastní styl hry na tahací harmoniku a kde se dělají nakládané ryby všech možných chutí a vůní. I zapáchající, načež Moran předvede, jak je ta ryba ve sklenici hnusná, a vymyslí jí neexistující název. Nejspíš myslí slavný zkvašený a vzhledem, hlavně chutí, nevábný švédský surströmming.

Moran si nedělá hlavu s tím, jestli publikum vtipy stíhá a stačí jim rozumět. Chvílemi to vypadá, že svým myšlenkám utíká a jindy je zase zadýchaně dobíhá. Ale když mluví o strachu z války a vyplašených Estoncích, o tom, že náš holič nebo zubař by byl lepší než kterýkoli světový lídr, rozhodně lepší než „ten chlápek a jeho milenec“, zjevně Vladimir Putin a Donald Trump, tak je autentický a uvěřitelný.

Jako spousta slavných komiků z generace X – Bill Burr, Jimmy Carr nebo Louis C.K. – je jeho velkým tématem stárnutí. „Nikdo neví, co ku*va dělat s pětapadesátníkem, nikdo včetně mě,“ a to si přidává, protože 55 let mu bude až příští týden.

Není důležité, co čmárá na flipchart, protože Dylan Moran je mistrem obrazů ze slov. Ta jeho nikdo jiný nevymyslí. Třeba: „Vejdu do místnosti a vím, že jsem pro smrt zájmovou osobou.“ Nebo pivo jako „letiště mysli“, nejbližší věc k zastavení času, jakou máme. Každé ráno v pětapadesáti „cítit, jak každý orgán v těle najednou žádá o vízum od vaší p*dele“. Czechia, nový název země, který „zní jako parfém: Voní ironií, starými tramvajemi a smaženými vepřovými koleny“.

Ale nepodléhejte dojmu, že Moranova show je poskládaná z vtipů, vy se jen pohodlně posadíte do nevkusných křesel nevkusného Kongresového centra a necháte se bavit. Vtipy přicházejí pouze občas, vlastně nečekaně. A těžko říct, kde končí metoda a začíná neřízený chaos. Možná nikde a přesně takhle jako v Kongresovém centru mělo představení vypadat. Ale zrovna tak se mohlo „rozklížit“ kdekoli ve druhé půlce.

Kouzlo metody, a připomeňme, že ji komik nazývá „českou“, spočívá v tom, že metodu a neúspěch nelze spolehlivě rozeznat. Možná i to byl a je jeden z opravdu dobrých vtipů toho večera.

Ve 62. minutě se asi Dylan Moran doopravdy ztrácí: „Už jsem tohle říkal? Vidíte, teď jsem to popletl. Je konec evropského turné. Mám úplně rozsekanou hlavu.“

Největším pozitivem této show zůstává sám Moran. Je tím, komu se anglicky říká „nice guy“. Prostě vám připadá fajn a je vám s ním dobře. Chlápek, vedle kterého si klidně sednete a dáte si s ním pivo. Který má nepěkné vlastnosti a špatné momenty, ale vy mu je promíjíte, protože víte, že život a svět jsou těžké, a on dělá, co může.

Největším negativem show je formát. Aby mohlo platit to předešlé, muselo by se to celé konat ve velkém klubu nebo spíš menším divadle. Maximálně v Hybernii, kde byl Moran před třemi lety. Ale Kongresové centrum je zabiják. Funguje ještě v případě komiků, kteří mají vysoustruženou a do detailu vymyšlenou show, jakou tu předvedl Louis C.K. v roce 2016.

Moranova show je stavěná na první řady: Vytáhne si z publika chlápka, aby mu podržel mikrofon, když si potřebuje utáhnout pásek, protože mu padají kalhoty. Je to součást scénáře? Nebo improvizace? Těžko říct. Ale když sedíte v 18. řadě, což je tak někde uprostřed sálu, nemáte z toho nic.

Ve velkém divadle by se to dalo uhrát s velmi dobrým publikem, tedy výhradně s fanoušky nebo diváky naladěnými na stejnou vlnu. V sále typu Kongresového centra se to prostě utáhnout nedá. V 18. řadě vás dříve či později začnou pronásledovat myšlenky, zda byste za ty peníze neměli mít nárok vidět někoho, kdo na ukulele hrát umí. Když už si ho tedy vezme na pódium.

Moran diváky ujistí, že jim dává „přesně správné množství vtipů“, víc by „sám nesnesl“. Ale zní to spíš jako omluva. A také jako odpověď na nevyřčenou otázku přítomnou v názvu show: Looking for Trouble. Ty potíže, které hledal, našel Moran tam, kde jsou vždycky. A kde je najdeme i my všichni ostatní. Sami v sobě.

Víc postřehů k tomu představení nemám, napsal jsem jich „přesně správné množství“. Víc už bych ani sám neunesl.