Vždycky jsme jen kousek od obrovského průšvihu, říká komik Dylan Moran

Před třemi lety hrál v Kongresovém centru Praha na klavír, vtipkoval o penisech přistávajících na měsíci nebo o Češích, kteří tramvaje odvážejí hluboko do lesů. Teď se irský komik Dylan Moran vrací s novým vystoupením. „Vždycky se nacházíme jen kousek od obrovského průšvihu,“ říká o své nové show. Pod názvem Looking for Trouble ji uvede 25. října opět v Kongresovém centru.

„Myslím, že česká a irská duše k sobě mají blízko,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Mluví v něm mimo jiné o tom, proč jsme ztratili kontakt sami se sebou. „Jsme zvyklí na to, že je všechno kolem nás dokonale zprocesované, takže nám lidská nedokonalost připadá podezřelá,“ myslí si Moran, který dále prozrazuje, proč ho tak fascinují smažená vejce nebo proč mu Češi připadají jako národ, jež se naučil žít v tajnosti.

Říkáte, že život je zajímavější, když mu nedáváme pravidla. Svou novou show jste nazval Looking for Trouble, což by se totiž česky dalo přeložit jako „říkat si o malér“. Není to další úroveň života bez pravidel?

Má to být trochu vtip. Vážně si sami říkáme o malér, nebo si průšvihy hledají nás? Včera jsem někomu tvrdil, že stačí otevřít oči a zjistíte, že jsou před vámi trable. Průšvihy jsou vážně všude kolem nás. Nic nás před nimi neochrání.

A není v tom „říkání si o malér“ i něco zábavného?

To je právě ono. I kdyby svět fungoval obrazně řečeno normálně, tedy srozumitelněji, než jak funguje teď, stejně bychom si říkali o malér. Vždycky se nacházíme jen kousek od obrovského průšvihu. Otázka je jakého.

Takže některé průšvihy jsou fajn?

Ano. Třeba ty, které vás čekají, když proti něčemu protestujete. Systém, v němž teď existujeme, očividně nefunguje v náš prospěch. Je dobré se vůči němu vymezit. Snažit se změnit status quo je docela dřina, vyžaduje to pracovitost, tvrdohlavost a úplně obyčejnou víru, že to vážně jde. A fakt to není lehké.

Všichni teď pořád mluví, nikdo neposlouchá, všichni jsme frustrovaní. Ještě zajímavější ale je, že jsme si vytvořili své soukromé trable. Všichni máme tytéž problémy, ale myslíme si, že jsme na ně zůstali úplně sami.

V Česku nedávno vyšla kniha Osamělí hrdinové, která popisuje, jak se společnost individualizovala. Její autor Pavel Pospěch naráží na podobné věci jako vy. Proč myslíte, že propadáme pocitu osamění?

Myslím, že jsme uvěřili nějaké iluzi. Být člověk je samo o sobě celkem náročný úkol, se kterým se vypořádáváme díky mezilidským vztahům. Jenže jsme mezi ně nechali vstoupit technologické experty, kteří na našich vztazích profitují. Dovolili jsme jim, aby pronikli mezi tebe a mě, do toho, co je mezi námi. Dříve jsme měli jen propojovací technologie jako třeba telefony, mluvili jsme spolu, komunikovali. Teď jsou mezi námi reklamy, politické agendy, spousta dalších věcí. Z telefonu je teď politický nástroj.

Příliš dlouho jsme byli pasivní, protože jsme si mysleli, že je lepší, když nějaké společnosti platíme za to, abychom spolu mohli mluvit. Nevadilo nám, že reguluje, na co se díváme nebo čím se bavíme. Protože to prostě bylo jednodušší, než abychom se o takové věci starali sami. To by bylo moc práce.

V rozhovoru pro irskou RTÉ jste loni řekl, že jsme sami sebe obalamutili. Rozhodli jsme se žít malé životy. Jak jste to myslel?

Znáte Maslowovu pyramidu potřeb? Na nejnižších stupních jsou jídlo, přístřeší, teplo a tak dále. Až výš se přidává individualizace osobnosti, sebevyjádření, umění nebo potřeba komunity. K naplnění vyšších potřeb se ale dostane jen málokdo z nás. Naše životy jsou z velké části ovládány silami, které nás dalece přesahují, ať už jde o církev, stát, nebo ty technologické korporace, jejichž vliv je tak silný, že ovlivňuje naše vnímání reality jako filtr. Nikdo už nevidí skutečnost vlastníma očima, všechno je předdefinované, předžvýkané. A my to akceptujeme.

No a pak je tu ještě jeden problém. Už nejsme v kontaktu sami se sebou. Jsme zvyklí na to, že je všechno kolem nás dokonale zprocesované, takže nám lidská nedokonalost připadá podezřelá. Proč jsme tak divní, chlupatí, páchnoucí, náladoví? Co je s námi špatně? Vnímáme sami sebe jako chybující technologii, která po sobě všude nechává špínu. Proč se tím krámem vůbec zabýváme? Myslím, že to vysvětluje, proč pak vlády mohou používat výrazy jako „sekání trávníku“, když mluví o zabíjení dětí.

Jak to udělat, abychom sami sebe nevnímali jako nefunkční technologie?

Musíme se osvobodit od svého strachu, přestat si říkat věci jako „nikdo mě nemiluje, nikdo se mnou nechce mluvit, zůstanu opuštěný“. Stačí si uvědomit, že se takhle občas cítíme všichni. Není to vždycky akutní nebezpečí, ale ta hrozba tu je pořád. Musíme se jeden ke druhému obracet, zbavit se pýchy a přiznat si vlastní křehkost, protože nejde oddělit od toho, co nás dělá mocnými. Člověk není jen hypersofistikovaná bytost, je také zranitelný. Když zkoušíte vyextrahovat jen to dokonalé a zbavit se toho křehkého, zabijete to.

Při pražském vystoupení v roce 2023 jste o Češích mluvil jako o tolerantních lidech. Co když jsme ale spíš experti na ty malé životy, o kterých jsme před chvilkou hovořili?

Dávalo by to smysl, ale nemyslím, že je to špatně. Češi měli zároveň vždy dost blízký vztah k tomu, co bylo skutečné. Za komunismu jste jednu tvář museli nastavovat systému, druhou jste si nasazovali v soukromí. Věděli jste, která je pravá, a tu jste si chránili. V Československu, v NDR i v dalších vládních systémech, kde moc závisela na uzurpování jednotlivců, se lidé učili žít v tajnosti. Vytvořili si svůj soukromý prostor, ve kterém pořádali pikniky u řeky, vedli tajné rozhovory nebo si půjčovali samizdatové básnické sbírky. Našli jste tedy způsob, jak to vydržet.

Musím se vrátit k postavě protivného, neurotického antikváře Bernarda Blacka z vašeho sitcomu Black Books. Byl u nás velmi oblíbený, možná proto, že působil dost česky. Měl v Irsku také tolik fanoušků?

Myslím, že česká a irská duše k sobě mají blízko. To se tak občas mezi národy stává. Záleží na tom, čeho si lidé váží. Češi i Irové mají rádi vyčuranost a humor, preferují rychlou akci bez zbytečných poetických žvástů. Chtějí spíš prózu – a s ní se dostat k podstatě. To se mi na obou národech líbí. Jsou plné vtipných, chytrých lidí, které nezajímá zbytečné vysvětlování. Říkají: „Dobře, a co bylo dál?“ Chtějí jít rovnou k tomu nejlepšímu.

Na druhou stranu bylo vaše pražské vystoupení z roku 2023 velmi poetické. Značnou část show jste seděl u piana a z anekdot přecházel do zpěvu, který připomínal blues. Celou tu dobu jste improvizoval?

To by bylo krásné, ale nešlo by to. Samozřejmě jsem měl část vystoupení napsanou dopředu, jinak se to dělat nedá. Alespoň já to nedokážu. Musíte mít věci, k nimž se vracíte, příběh, který chcete vyprávět. Já ho mám. Chci mluvit o světě, o tom, jak žijeme, jak se cítíme, ale také chci mluvit o tom, že to takhle být nemusí, že se toho spousta dá změnit. Lidé nechápou svou vlastní moc, to je ten problém.

Už mě nebaví říkat, že za všechno mohou vlády, firmy nebo kultura. To nejde. Musíme dospět a převzít odpovědnost za svůj čas, za to nejcennější, co máme – naši pozornost. Samotnému mi to dělá problém, protože chci utíkat sám od sebe a od světa kolem, takže se pouštím do naprosto bezvýznamných věcí nebo jen zabíjím čas.

Třeba tím, že malujete obrazy smažených vajec, jak jste nedávno ukazoval na instagramu?

Hledal jsem prostě nějaký symbol nebo příběh. Nejím vejce. Jsem jako outsider, který se dívá na lidi, jak snídají, a říká si: Jak sakra můžete jíst něco takového? Zároveň mě vejce fascinují jako objekty. Reprezentují něco, co se mohlo stát novým životem, ale těsně to nevyšlo.

Říkáte těm obrazům „smažený sluneční svit“. Viděl jsem video, na kterém své malby uvádíte slovy: „OK, namaloval jsem pár obrazů smaženého slunečního svitu, dívejte.“ Říkal jsem si, že mi možná něco uniká. Mimochodem, dneska jsem měl k snídani vejce.

Možná jsem prostě chtěl poukázat na něco, co vidíte skoro každý den, ale ve skutečnosti to nevnímáte. Možná protože vejce nejím, dokážu si říct: Sakra, to je ale zajímavá věc, je to symbol dne. Rozklepnete ho a den může začít. Líbí se mi, že je to rituál, který děláte ještě docela rozespalí, mžouráte na vajíčko na kusu toastu. Fascinuje mě to.

Takže na podzim v Praze budete na pódiu malovat vajíčka?

Ne, fakt nebudu malovat vajíčka na pódiu. Budu malovat něco jiného. Vejce jsou hotová. Vaječné období už mám za sebou.

Líbilo se mi, jak jste se před třemi lety v Kongresovém centru Praha doprovázel na piano. Bylo to autentické, díky hudbě se z vaší show stalo něco výjimečného, důležitějšího než jen série dobře odvyprávěných vtipů. Dokážu si představit, že byste vtipy ani neříkal.

Ne, to by mě totálně nudilo.

Takže jaký je tedy plán?

Nevím. Teprve na to přijdu. Určitě budu něco říkat. Odvyprávím pár fórů, něco namaluji, budu mluvit s publikem, udělám pořádnou show. V Praze jsem nějakou dobu nebyl, mám toho spoustu. Ale fakt nevím, co přesně předvedu. Kdybych to věděl, přestala by mě má práce zajímat. Chápete, ne?

Dobře, zkusím to jinak. Posledně jste dost řešil to zvláštní bezčasí, které přišlo s pandemií covidu-19. A také období, kdy je člověku padesát a cítí se osamělý. Co vás inspiruje teď? Jaká témata?

Témat je spoustu. Třeba jak žít život, aby byl zábavný a smysluplný? A jak to udělat, abyste zároveň vedli dobrý a správný život? V tomhle pos*aném světě můžete mít výčitky svědomí už jen proto, že vůbec dýcháte. Takže třeba o tom budu mluvit. O tom, co jsme si to provedli a jak se dostat z té žumpy, ve které jsme se ocitli.

Může pomoct smích?

Smích je velmi důležitý. Sex také. Sluneční svit. Láska je extrémně důležitá. A také pospolitost nebo to, že si dovolíme být zranitelní. Určitě pomáhá i nesnažit se mít pořád pravdu, smířit se s tím, že chybujeme.

To zní jako dobrý plán, to bych podepsal.

A také bych si přál, abychom si zase začali dělat legraci ze sebe navzájem. Z toho, jakým přízvukem mluvíme, z toho, jak vypadáme. To by se mělo vrátit zpátky.

Proč?

Protože lidé jsou legrační. Já jsem z Irska, vy jste z Česka, mluvíte a vypadáte fakt legračně. Tak proto.

Tak děkuju. Teď ani nevím, jak bych vám to rychle mohl vrátit.

Přísahám, že i já vypadám a mluvím komicky. Fakt.