Článek
Jako by se dějiště domácích zápasů Viktorie Žižkov jmenovalo Stadion Ivana Horníka a neslo jméno muže, který je synonymem fotbalové korupce. Absurdní představa? Samozřejmě, velmi absurdní. Ještě mnohem absurdnější však je, že se něco podobného skutečně stalo. Nikoli v Horní Voltě, nýbrž v civilizované zemi. Paradoxně dokonce v hlavním městě Evropské unie, jež je na jakýkoliv náznak korupce citlivá.
Stalo se to, ale již se to neděje. Z arény Anderlechtu Brusel je teď z komerčních příčin Lotto Park. Avšak dlouhá léta, konkrétně od roku 1983 do roku 2019, šlo o Constant Vanden Stock Stadion.
Liga mistrů skandálů | Sport SZ
Krásné okamžiky, krásné góly, krásná vítězství. Především to přináší fotbalová Liga mistrů, z níž se v aktuální sezoně těší z českých klubů Slavia. I nádhernou soutěž ale občas zahalily temné mraky, na ty se zaměřuje tento seriál.
2. díl: Korupční skandál, který pohřbil sny hráčů Nottinghamu Forrest.
Přitom kdyby nějaký belgický Petr Čtvrtníček udělal o někdejším prezidentovi klubu hru ve stylu „Ivánku, kamaráde“ (zde by to bylo „Constante, kamaráde“), bylo by to naprosto adekvátní. Korespondovalo by to se skandálem, který mocný bafuňář Constant Vanden Stock rozpoutal a který se velikostí tyčí nad tím Horníkovým jako Gulliver v říší liliputů.
Monumentálně se nad ním tyčí, neboť se jedná o jednu z největších úplatkářských afér v historii Poháru mistrů, předchůdce dnešní Champions League.
Čtvrtníčka vlastně ani není třeba. Černým humorem - či spíše nepovedeným vtipem - je samotná skutečnost, že Anderlecht hybatele této aféry velebil. Velebil korupčníka, jenž před odvetou semifinále Poháru mistrů v dubnu 1984 „nasypal“ španělskému rozhodčímu Emiliu Gurucetovi 1,2 milionu belgických franků za to, aby se Anderlecht prodral přes anglický Nottingham Forrest k závěrečné bitvě o trofej (při započtení inflace by dnes šlo v přibližném přepočtu o dva miliony korun).
Špinavý obchod klapl, belgický klub opravdu došel do finále.
Podvod vyplul na povrch až v roce 1997, ovšem přes dvě další dekády svítilo Stockovo jméno z průčelí stadionu klubu přezdívaného Fialky. Jaro roku 1984 však v Bruselu rozhodně nevonělo po drobných kvítcích; člověk aby si spíš zakryl nos, všude byly lány fotbalového hnoje, spravedlnost měla kromě nosu zakryté tradičně i oči. Prozřela pozdě a zápach se dějinami Ligy mistrů line dodnes…
Gól neplatil, platil korupčník
Paulu Hartovi cosi nevonělo už v útrobách stadionu, na němž měl za pár okamžiků vběhnout do semifinálové odvety. „Dopředu jsem povídal spoluhráči Kennymu Swainovi: Nedejbože, aby nás pískal ten samý chlap, který rozhodoval zápas na turnaji ve Španělsku, když jsem ještě hrál za Leeds. Tenkrát nám úplně za nic vyloučil dva hráče,“ vzpomínal obránce Nottinghamu. „Pak stojíme v Bruselu v tunelu vedoucím na hřiště, dívám se a - ten samý chlap tam skutečně stojí.“
Mužem, z něhož měl Hart obavy, byl sudí Guruceta, rodák ze San Sebastiánu. Baskické město je pojmenované po svatém, Guruceta svatý rozhodně nebyl. A před zápasem, v němž Anderlecht doháněl dvoubrankové manko z Anglie, uzavřel ďábelský pakt s klubovým prezidentem Stockem.
Prostředníky pekelného ujednání byly příznačně postavy z podsvětí. Stock se spojil se zločincem Jeanem Elstem a ten angažoval dalšího kumpána, aby odjel do Španělska promluvit si s rozhodčím.
Výsledek dostaveníčka? „Dobrá, za 1,2 milionu belgických franků udělám to, co si šéf Anderlechtu přeje,“ prohlásil Guruceta. Osud Nottinghamu byl v ten moment prakticky zpečetěn, ani se nemuselo kopnout do míče.
Hráči Nottinghamu proti Anderlechtu netušili, že o osudu zápasu bylo dopředu jasno.
Naoko se tedy do míče kopat muselo. Na ostrovech v úvodním duelu zvítězil domácí klub po přesvědčivém výkonu 2:0, z tohoto náskoku ukrojil v bitvě číslo dvě slavný hráč Anderlechtu Enzo Scifo, který skóroval v 18. minutě.
Do celkového skóre tak nejprve promluvil Scifo. A po něm přišlo sci-fi.
K penaltě, kterou Guruceta ve prospěch domácích po přestávce odpískal, byla vskutku zapotřebí velmi kreativní fantazie. Faulovat měl právě Kenny Swaine, který v tunelu slyšel téměř věštecké varování, že sudí umí záhadné kousky. Swaine měl faulovat, ale… „Kenny byl míli od toho, koho měl skosit!“ přísahal Paul Hart.
Nottinghamský útočník Garry Birtles (ne)penaltu okomentoval ještě pregnantněji: „Šlo o to nejtrapnější rozhodnutí, jaké jsem kdy ve fotbale viděl. Vzdálenost mezi Kennym a tím, kdo v šestnáctce spadl, byla tak očividná, až to bylo bizarní.“
Bizarní? Jistě. Dostačující? Pro postup Anderlechtu nikoli, takže sudí musel zaúřadovat ještě jednou. Domácí sice po vykonstruovaném pokutovém kopu přidali zásah na 3:0, přičemž takový výsledek jim garantoval finále, jenže v nastavení zahrával Nottingham roh a po něm se hlavou trefil právě Paul Hart. Znamenalo to, že díky tehdejšímu pravidlu o vstřeleném gólu na hřišti soupeře, který byl při rovnosti branek v součtu obou zápasů klíčový, najednou postupoval Hartův tým.
Zoufalý brankář domácích už plísnil po fatálním selhání vlastní obránce, když tu…
Hvizd píšťalky! Gól není uznán!
Angličané nechápavě hleděli jeden na druhého. Paul Hart se zaskočeně ptal spoluhráče Iana Bowyera, kolem kterého balon za záda gólmana Anderlechtu proletěl: „Byl jsi v ofsajdu?! Strčil jsi někoho?!“
Uslyšel krátkou odpověď: „Neblázni!“
Jak ale nebláznit, když gól neplatil, protože platil Stock. A to do kapsy rozhodčího.
Bláznil i legendární trenér vyřazených Brian Clough, který zpravidla zachovával klid i ve vypjatých situacích. V Bruselu poskakoval u postranní čáry jako pérák, patří mu však kredit za to, že po cinklém zápase viděl rozběsněnou armádu fanoušků Nottinghamu a aby tato armáda nerozpoutala v hledišti ničivou válku (kterou ve stejném městě rozpoutali o rok později příznivci Liverpoolu, o čemž bude pojednávat příští díl seriálu), šel rozhodčímu podat ruku.
„Brian měl nepochybně chuť místo potřásání rukou zakroutit Gurucetovi krkem, ale spokojil se jen s významným pohledem,“ napsal Pat Murphy, autor trenérovy biografie.
Významné pohledy, pocity zmaru, nůše nadávek z úst nefér poražených. A pachuť, již neodstraní čas. Důkaz toho předkládá Paul Hart, který mohl posunout tým do finále. Mohl ho tam posunout hlavičkou, místo toho cítil bolehlav, dodnes ho cítí. „Pořád mě to strašně štve,“ přiznává nyní třiasedmdesátiletý pán.
Zločin odhalil zločinec, trest nepřišel
Pro Harta a spol. je chabou útěchou, že pravda vyšla v roce 1997 najevo. Též v odhalení sehrál významnou roli „hráč“ stojící v postavení mimo zákon čili v jakémsi ofsajdu, za linií vymezenou zákony. Protřelý zločinec René Van Aaken odcizil dokumenty dokazující semifinálové svinstvo a tuhle zbraň vyděračsky namířil na klub, jehož stadion připomínal názvem intrikána, který vše zinscenoval.
Po člověku, co poslal peníze, pojmenoval jeden klub stadion. Ve jménu člověka, co peníze vzal, předávají v jedné zemi ocenění. Nám to smazalo obrovskou část historie, fatálně to ublížilo našim kariérám, ale jako by se nic nestalo.
Anderlecht zprvu kriminálníkovi skutečně platil za mlčení, nakonec ale kohoutek s penězi zavřel a majitel kompromitujících materiálů už neměl důvod držet omertu. Roku 1992 předal svou krádež Belgické fotbalové asociaci, ta ji postoupila evropské asociaci UEFA. Trvalo však ještě více než čtyři roky, než podvod vyšel na světlo a dostavily se sankce.
No, sankce… Klub z Bruselu byl sice na rok vyloučen z evropských pohárů, jenže s trestem naložil po vzoru slavné sochy chlapečka v centru města: „přečůral“ ho. Odvolal se totiž k Mezinárodní sportovní arbitráži a ta zákaz zcela zrušila, žádné vyloučení se nekonalo.
Krachem dopadla i žaloba šestnácti fotbalistů Nottinghamu s cílem vymoci si finanční odškodné za ušlé bonusy, prémie i ztrátu prestiže. Anderlecht, což lze brát aspoň jako částečnou náplast za zločin spáchaný na fotbale, v roce 1984 Pohár mistrů neovládl, ve finále přišla anglická pomsta ze strany Tottenhamu Hotspur.
Guruceta, guru zkorumpovaných rozhodčích, který měl kontroverzí víc, ale ta z Belgie je nejpamátnější, se rovněž trestu vyhnul. Ovšem z tragických důvodů: tři roky po skandálním zápase zemřel v pětačtyřiceti při autonehodě.
Napadá-li vás teď cosi o božích mlýnech, je to nepatřičná myšlenka. Jednak je nevhodné vnímat tímto způsobem smrt člověka a pak…
Ve Španělsku se dodnes uděluje Trofeo Guruceta, prestižní ocenění pro nejlepšího rozhodčího La Ligy. Zatímco stadion v Bruselu již špinavou aféru neevokuje, Španělsko permanentně předává rok co rok „Řád velkého korupčníka“. Když jsme na úvod nastínili alternativu se Stadionem Ivana Horníka, pak zde sedí podobenství na Trofej Milana Brabce pro nejlepšího sudího české ligy, pojmenované po úplatky zkompromitovaném šéfovi tuzemských rozhodčích.
I k tomuto se Paul Hart vyjádřil: „Po člověku, co poslal peníze, pojmenoval jeden klub stadion. Ve jménu člověka, co peníze vzal, předávají v jedné zemi ocenění. Nám to smazalo obrovskou část historie, fatálně to ublížilo našim kariérám, ale jako by se nic nestalo.“
