Nikdo nikdy nedostal nic zadarmo, reagují čtenáři na frustraci mladých

V ulicích evropských měst přibývá mladých lidí, kteří dávají najevo svou frustraci. Mají pocit, že ekonomická pravidla hry jsou nastavena tak, že už nemají šanci dohnat ty, kteří začali dřív. V Česku je to nejviditelněji patrné na bydlení.

Dostupnější bydlení sice patří mezi priority každé vlády, v praxi se toho ale příliš nemění. Jedním z důvodů je, že většina Čechů už ve vlastním bydlí. Lidé, kteří byt mají, přitom nemusí mít velkou motivaci podporovat výstavbu dalších.

Mladí navíc nechtějí kopírovat kariéru rodičů ani spoléhat na stát. Hledají vlastní cesty, jak se zajistit.

„Systém je nastavený proti mladým lidem. A samozřejmě to vyvolává protitlak. A když mi systém jenom bere, proč bych ho měl respektovat a platit, když mi na oplátku nabízí pracovat do 70+ a možná tak na jídlo příspěvek,“ píše například Lubomír Běhal.

Nejzajímavější příspěvky z diskuze zpracovala redakce Seznam Zpráv do Fóra čtenářů.

Martin Morávek: Žádná generace to neměla, nemá a nebude mít lehké. Každá generace má něco lehčí a něco těžší a vždy ta mladší hořekuje, že ta starší to měla lehčí. Bude mi 50 a když si vzpomenu na období třeba mateřské dovolené, bylo to období „chudoby“, kdy se prostě necestovalo a šetřilo, kde se dalo… A zvládlo se to.

Blanka Jankovská: Nechápu ty stesky, nikdo nikdy nedostal nic zadarmo, vždy za bydlení musel člověk něco obětovat. Mnoho lidí se uvázalo na roky za získání nájemního bytu k nějaké firmě, šli do armády, do dolů, případně si vzali hypotéku a šli s rodinou tam, kde na to měli, stavěli svépomocí a celá rodina bydlela zatím v pronajaté garsonce, u rodičů ve 3+1 apod. a třeba okolo 40-50-60 se zmohli na vlastní byt nebo domek. Nikdo nečekal, že bude mít ve 30 vlastní bydlení a děti se prostě rodily a vychovávaly tam, kde rodiče zrovna byli… Praha byla vždy drahá a spíš pro vyvolené.

Jana Ahmad: Děkuji všem, kteří se zde zapojují do diskuze a podporují mladší generaci v její snaze o lepší a spravedlivější svět. Svět, ve kterém člověk nebude celý život jen pracovat, aby z jeho práce a úsilí těžili především jiní. Svět, ve kterém bude mít každý možnost důstojně bydlet, založit rodinu, užívat si života a mít důvod těšit se na budoucnost.

Mladí lidé nechtějí méně žít ani se vyhýbat práci. Chtějí, aby jejich práce měla smysl a aby jim také umožnila skutečně žít, nejen přežívat od výplaty k výplatě. Nechtějí opakovat chyby předchozích generací, ale hledat lepší cesty. (redakčně kráceno)

Tereza Svobodová: Podle mě jde o kombinaci selhávání současného ekonomického systému a přirozené změny hodnot mladé generace. Pokud člověk poctivě pracuje, ale přesto nemá reálnou šanci dosáhnout na vlastní bydlení a zároveň pochybuje, zda se jednou dočká důstojného důchodu, proč by měl takovému systému bezvýhradně důvěřovat?

Zároveň si myslím, že mladí začínají zpochybňovat i samotnou představu života, ve kterém člověk neustále pracuje, vydělává, splácí a skutečný život odkládá na později. A to nemusí být vůbec špatně. (redakčně kráceno)

Romana Kašparová: Generace Z dosáhne na bydlení, jenom se jí nechce na vesnici. Chtějí žít ve městě a užívat si hlavně rychle dostupné zábavy, bez dojíždění. Vesnice se vylidňují, i když bydlení je cenově dostupné (ve Francii i v Itálii).

Jan Otradovec: X vlád slibuje řešení bytové otázky, ale skutek utekl. Bytová výstavba vázne a většinou se staví luxusní byty pro investory. Nájmy, pokud budou růst stejným tempem, se stanou neúnosné. Hypotéky taky nic neřeší. Takže buď začne bytová výstavba, nebo bude muset stát najít způsob, jak vrátit prázdné byty na trh. Jinak se dočkáme hořících ulic jako na Západě.

Miloslav Chlápek: Časy se mění čím dál rychleji a je velmi pravděpodobné, souhlasím s autorem, že osvědčené recepty na slušný život nemusí do budoucna vůbec platit (např. náročné studium práv nemusí být v době AI zárukou vůbec ničeho). Otázkou je, zda politici narození v první polovině minulého století mohou nadcházející změny vůbec pochopit a adekvátně jim svou politiku přizpůsobit. Zatím to tak nevypadá - zatím to vypadá, že mladá generace po nás zdědí rozvrácenou společnost s obřími dluhy.

Robert Fišer: Člověk by si měl nastavit určité priority a postupně je naplňovat. Prostě nelze mít najednou úplně všechno: nekonečnou svobodu, velký plat, nádherný byt, každoroční dovolenou u moře a hlavně krásnou mladou inteligentní a úžasně skromnou milující manželku, která, kromě toho, že bere slušný plat v zaměstnání, ještě stačí vychovat dvě krásné chytré děti a alespoň 2× týdně obšťastnit manžela. Tak to prostě nefunguje a touhy a přání mladých lidí mít všechno hned, bohužel, zpravidla narážejí na nepříjemnou realitu.

Libor Vašek: Problém je skutečně i v tom, že o podporách bytové výstavby rozhodují lidé, kteří už vlastní bydlení většinou mají a chybí jim motivace. A také v tom, že byty se staví jako investiční příležitosti a nikoliv jako nezisková komodita.

Adam Mikulka: Jako Gen Z, o které se ve článku mluví, se nebojím nazvat věci pravými jmény. Za nedostupnost bydlení mohou tzv. spekulanti, tedy paraziti, kteří nám brání v dosažení vlastního bydlení nebo alespoň cenově dostupného nájmu. Jejich taktika spočívá v tom, že koupí několik bytů i za přemrštěné ceny. To samozřejmě způsobí to, že tato přemrštěná cena je pak považována za normální, ale pro nás nedostupná. Když to přeženu, tak člověk si pak pokládá otázku, jestli má smysl chodit do práce, aby někomu dotoval jeho hypotéku a jen tak tak přežil. Ano, pan ekonom tam správně zmínil, že chybou státu je nedostatečná nabídka, protože různé odečítání hypotéky z daní opět pomáhá těm movitějším. Zkrátka a dobře, bez pomoci rodičů asi nemáme šanci. Díky parazitům.

Petra Kučíková: Patřím ke generaci rodičů dnešní mládeže. Domov a sociální postavení jsme si budovali pílí, odříkáním a promyšlenou finanční strategií. Zadarmo nám nikdo nic nedal, poměr platy/cena bytů byl taky šílený a úrok tehdy tuším kolem osmi procent? A museli jsme mít stavební spoření, kde se šetřilo pět let na základ. A pak jsme prostě šlapali brázdu - výchova dětí, budování domova, každodenní práce a postupné zdokonalování životní úrovně. Do penze máme taky ještě daleko a už i naše generace ji bude mít slabší. Životní realita je prostě víc o dřině a úsilí než o zábavě, tak to je… A k tomu se snažíme vychovat i naše děti.