Na byt nedosáhnou, v důchod nevěří. Mladí se vyvazují ze systému

V ulicích evropských zemí se bouří mladá generace. Má pocit, že na ni ekonomický systém zapomněl. Zároveň se z něj potichu vyvazuje: nechce kopírovat kariéru rodičů ani spoléhat na stát. Hledá vlastní cesty, jak se zajistit.

Vystudovat školu, najít si dobrou práci, vydělávat, pořídit si byt a postupně si vybudovat slušný život. Ještě před pár desítkami let to byl poměrně srozumitelný recept. Jenže mladší generace se podle těchto pravidel k podobnému výsledku dostává mnohem hůř. A v ulicích světových měst přibývá mladých lidí, kteří dávají najevo svou frustraci.

Neprotestují jen proti politikům. Protestují proti pocitu, že ekonomická pravidla hry jsou nastavena tak, že už nemají šanci dohnat ty, kteří začali dřív. V Česku je to nejviditelněji patrné na bydlení.

V Praze dnes stojí průměrný byt o rozloze 70 metrů čtverečních více než 15 ročních mezd. Ještě před deseti lety to byla zhruba polovina. „Mladí objektivně potřebují pracovat víc let, aby si pořídili průměrný byt. Vidí, že ten sen jim začíná utíkat,“ říká Dominik Stroukal, ekonom z Metropolitní univerzity Praha.

Vlastní bydlení se tak pro část mladých mění spíš v rodinný projekt. Téměř dvě třetiny rodičů, kteří už svým dětem s bydlením pomohli, uvádějí, že jim poskytli část majetku, kterou by jim jinak předali až formou dědictví, ukázal čerstvý průzkum společnosti Broker Consulting.

„Mění se i to, na co jsou schopni dosáhnout. Ještě nedávno to mohl být průměrný byt, teď už jsou to byty výrazně menší nebo výrazně dál, než by chtěli,“ říká Stroukal v podcastu Ve vatě.

Drahé bydlení ale není jen problémem těch, kteří si nemohou dovolit vlastní byt. Podle Stroukala má i širší společenské důsledky. Mladí lidé oddalují zakládání rodin. „Mladí nemají takovou motivaci zakládat rodiny, nemají na to ani kapacitu a prostředky. A jak nemají děti, tak je těch mladých ještě míň a točíme se v začarovaném kruhu,“ míní ekonom v podcastu Ve vatě.

K tomu se přidává politická nerovnováha. Starší lidé tvoří stále významnější část voličů, zatímco mladší generace má menší politickou váhu. Právě tady podle ekonoma naráží sliby politiků na realitu. Dostupnější bydlení sice patří mezi priority každé vlády, v praxi se toho ale příliš nemění. Jedním z důvodů je, že většina Čechů už ve vlastním bydlí. Lidé, kteří byt mají, přitom nemusí mít velkou motivaci podporovat výstavbu dalších.

Stát navíc podle Stroukala někdy dělá pravý opak toho, co by dostupnosti bydlení pomohlo: místo aby rozšiřoval nabídku bytů, podporuje poptávku. Například prostřednictvím odpočtů úroků z hypoték.

Stroukal mluví o ekonomickém konfliktu generací. Nejde přitom o hádky mezi rodiči a dětmi - rodiče se často naopak snaží mladým s bydlením pomáhat. Tření vzniká jinde: systém od mladých očekává, že ho budou dál financovat, ale už jim nemusí nabídnout stejnou jistotu, jakou měli jejich rodiče.

„Dochází k tichému opt-outu (vyvázání se, pozn. red.) ze systému,“ říká Stroukal. Co to znamená v praxi? Mladí nechtějí automaticky kopírovat životní dráhu svých rodičů. „Mladí nemají motivaci mít stejnou kariéru, jako měli jejich rodiče, jít do zaměstnání, mít vysoké odvody a těšit se na penzi.“

Místo toho hledají vlastní cesty, jak vydělávat a zajistit se. Chtějí pracovat na sebe, podnikat, rozjíždět vlastní projekty nebo si budovat příjmy mimo klasické zaměstnání. „Zajistit se ideálně nějak sám. Mají jiné sny, jak vydělávat, než chozením standardně do práce,“ popisuje Stroukal.

Neznamená to, že přestávají platit daně nebo že ze systému doslova vystupují. Spíš se odklánějí od modelu, v němž člověk celý život pracuje jako zaměstnanec, odvádí vysoké částky a spoléhá na státní penzi. Právě odvody jsou přitom podle Stroukala v Česku podstatnou částí nákladů na práci.

Rozdílné představy se mohou střetávat i na pracovišti. Zatímco starší generace často sází na loajalitu, kariérní postup a roky strávené v jedné firmě, mladší už takovou dráhu nemusí považovat za samozřejmost. „To není hejt na mladé, já se jim vůbec nedivím a přeju jim to.“

Příslušníci generace Z podle Stroukala zároveň často předpokládají, že v důchodu nedostanou od státu vůbec nic. To ale není pravda. Průběžný důchodový systém bude nějaké penze generovat i v budoucnu. Zásadní otázkou je, jak velkou část předchozího příjmu budou představovat.

Stroukal upozorňuje, že největší tlak na veřejné finance přijde v polovině století. Tehdy budou dnešní mladí v nejproduktivnějším věku a budou do systému odvádět nejvíc peněz. Zároveň se ale budou muset smířit s nižším takzvaným náhradovým poměrem. „Doplatí na to dvakrát. Budou platit víc a na konci budou mít výrazně nižší náhradový poměr než teď.“

Pokud by se měly veřejné finance udržet v rozumných mezích, může podle něj náhradový poměr klesnout z dnešní zhruba poloviny předchozího příjmu někam ke třetině. Neznamená to nutně, že by nominální důchody klesaly. Pokud porostou příjmy, porostou i penze. Rozdíl mezi mzdou a důchodem ale bude větší.

„Skok ze zaměstnání do penze bude výraznější, bude tam větší díra, kterou si budeš muset dolepit z vlastních peněz - třeba investicemi.“ Právě tady se podle Stroukala propojuje frustrace mladých s jejich rostoucím zájmem o investování.

Mladí ale nečelí jen drahému bydlení a nejistým důchodům. Mění se také pracovní trh. Nástup umělé inteligence podle Stroukala ohrožuje zejména vstupní pozice, na kterých absolventi dříve získávali první zkušenosti. „Tyhle pozice teď nahrazují stroje,“ popisuje ekonom.

Nestačí tedy podle něj vystudovat školu a čekat, že absolvent automaticky získá dobrou práci. Mladí budou muset sbírat zkušenosti už během studia, zkoušet vlastní projekty a budovat vztahy a kontakty. Stále důležitější bude také schopnost komunikovat a obhájit vlastní práci.

„Mnohem důležitější než kdy jindy bude pro ty lidi umět i mluvit, protože rozdíl mezi strojem a člověkem bude v tom, že pořád jsme schopni někde vystoupit a něco si obhájit face to face.“

Vedle pracovních zkušeností by si ale mladí měli co nejdřív osvojit i základy investování. Nemusí jít o velké částky. Podstatnější je začít včas a pravidelně. Právě čas je totiž výhoda, kterou starší generace už nemá.

„Mladší generace vyhrává v té jediné věci, že je jim 20 a mají před sebou celý život, a víme, že to v investicích funguje parádně,“ říká Stroukal. Není ale nutné obětovat investicím všechno, co mladý člověk vydělá. „Ono to nabírání sociálního kapitálu taky něco stojí, občas člověk musí někam zajít,“ uzavírá v podcastu Ve vatě.