Článek
Varování, že z křupání prstů bude časem artróza kloubů, slýchají lidé od dětství. Výzkumy z posledních desetiletí mu ale za pravdu nedávají. Co se vlastně v kloubu děje, když s ním křupnete?
Když byl Donald Unger malý, slýchával často větu - nekřupej si těmi klouby, budeš mít artrózu. Donald se tehdy rozhodl, že lidem dokáže, že se pletou. A započal šedesát let dlouhý experiment. Unger, který se během té doby stal lékařem, si alespoň dvakrát denně křupal klouby na levé ruce, zatímco pravou nechával v klidu. Když si pak nechal udělat rentgen obou rukou, výsledek byl jasný - nejenže ani v jedné ruce neměl artrózu, ale ruce vypadaly prakticky stejně.
Osmdesát let sporů o jednu bublinu
Jak vlastně křupnutí prstů probíhá? Klouby prstů patří mezi takzvané synoviální klouby, které by se daly přirovnat k dobře promazaným pantům. Konce kostí v nich pokrývá hladká chrupavka a celý spoj obaluje vazivové pouzdro. Uvnitř je takzvaná synoviální tekutina - hustá, mazlavá kapalina, která snižuje tření, vyživuje chrupavku a obsahuje také rozpuštěné plyny.
Právě kolem těchto plynů se už před desítkami let rozhořel velký spor skupin vědců. Jedni tvrdili, že lupnutí kloubu slyšíme v momentě, kdy se od sebe kosti roztáhnou a mezi nimi vznikne plynová bublina. Druhý tábor byl přesvědčen o opaku: zvuk se ozve, když plynová bublina praskne. Dlouhá desetiletí měli navrch zastánci druhé teorie.
Pak se kanadští vědci rozhodli nahlédnout přímo do nitra kloubu. Vložili prsty dobrovolníka do magnetické rezonance a pomalu za ně tahali, dokud nelupl. Na záznamu bylo vidět, že bublina vzniká přesně v momentu, kdy se ozve charakteristický zvuk, a plyn pak v kloubu ještě nějakou dobu zůstává. Připomíná to dvě mokrá sklíčka: chvíli drží u sebe, ale jakmile tah překoná určitou mez, prudce se od sebe odtrhnou - a lupne to.
Stále ale nejde o kompletně vyřešený případ. Magnetická rezonance zvládne jen pár snímků za sekundu, zatímco lupnutí trvá zlomek sekundy. Trefit přesně moment lupnutí tak nebylo úplně možné. Jiní vědci proto zkusili parametry zvuku spočítat a vyšlo jim, že ho lze věrně napodobit, i když bublina splaskne jen částečně. Zbytek plynu pak v kloubu zůstane, takže kus pravdy mohou mít oba tábory. Výpočty navíc napověděly, proč někomu klouby nelupají vůbec: mezera mezi kostmi je u takových lidí příliš široká. Tlak v synoviální tekutině neklesne dost na to, aby se zvuk ozval.
Co byste měli vědět o kloubech
Pokud například hodně sportujete a bojíte se o svá kolena a další klouby, měli byste vědět, jak potížím předcházet a jak je případně řešit.
Ohňostroj na ultrazvuku
Další výzkum místo magnetické rezonance sáhl po obyčejném lékařském ultrazvuku. Badatelé s jeho pomocí sledovali čtyři sta kloubů čtyř desítek lidí, kteří se prstem snažili křupnout. Kdykoli se to povedlo, na obrazovce se objevil jasný záblesk, který vedoucí výzkumu přirovnal k ohňostroji. A ještě něco stojí za zmínku: kloub, který právě lupl, šel následně ohnout zhruba o pět stupňů víc než ty, které zůstaly potichu.
Možná jste si také někdy všimli, že stejný kloub nejde křupnout dvakrát po sobě. I to má vysvětlení: plyn se do tekutiny vrací jen pozvolna, a dokud se nerozpustí, kloub zůstává potichu. Trvá to zhruba dvacet minut a odborně se tomu říká refrakterní fáze.
Nebojte se artrózy
Časté varování „nekřupej si prsty, budeš mít artrózu“ tady kalifornský lékař Donald Unger svým už zmíněným šedesát let trvajícím pokusem nakonec vyvrátil. Jeho ruce zůstaly zdravé a za svou vytrvalost nakonec získal i parodickou Ig Nobelovu cenu, která oceňuje výzkumy, jež lidi nejdřív rozesmějí a potom přimějí přemýšlet. Na jednom člověku se ovšem dokázat mnoho nedá.
Mnohem víc prozradí zkušenost stovek lidí. Američtí lékaři se zeptali víc než dvou set lidí ve věku 50 až 89 let, jestli si křupou klouby, a porovnali odpovědi s rentgenovými snímky jejich rukou. Ke zvyku se přiznal každý pátý. A výsledek? „Křupači“ měli artrózu zhruba stejně často jako ostatní. Dokonce o malinko méně, i když tak malý rozdíl může být čistě náhoda. Nezáleželo ani na tom, jestli si kdo klouby křupal pár let, nebo celá desetiletí.
Lupnutí u maséra: zvuk není měřítkem úspěchu
Lupání kloubů znají lidé i od některých masérů. Při rychlé manipulaci s páteří se křupnutí ozývá často a mnozí ho berou jako potvrzení, že něco „zapadlo na své místo“. Videa podobných zákroků sbírají tisíce shlédnutí, a lidé si libují, že se jim ulevilo. Pomáhají ale tyto manuální techniky doopravdy?
U chronických bolestí dolní části zad existuje poměrně solidní odpověď. Vědci dali dohromady téměř padesát kontrolovaných studií a vyšlo jim, že manipulace páteří pomáhá zhruba stejně jako jiné doporučované postupy. Zázrak to tedy není, zbytečnost ale také ne. Lidem se může ulevit díky placebo efektu, zároveň zpravidla na zákrok často nějakou dobu čekají a bolest může utišit už i jen klid.
A co samotné křupnutí? Tady jsou výsledky docela překvapivé. Když fyzioterapeuti sledovali pacienty s bolestí zad, lupnutí se při manipulaci ozvalo u velké většiny z nich. Jenže těm, u kterých kloub žádný zvuk nevydal, se ulevilo stejně. Podobně dopadli i lidé s bolestí v oblasti krku. Ne všichni odborníci se s tímto závěrem ztotožňují, většina důkazů ale naznačuje, že zvuk měřítkem úspěchu není. Jeho přínos může být spíš psychologický: pacient má pocit, že se „něco stalo“.
A co když si křupnete kloub sami? Žádný výzkum zatím neukázal, že by se tím dalo něco vyléčit. Příjemný pocit uvolnění i o něco pohyblivější kloub jsou skutečné, jen dlouho nevydrží.
Kdy zbystřit
Ne každé lupnutí ale pochází z bublinky. Někdy přes kostní výběžek přeskočí šlacha nebo jiná měkká tkáň. Ani to samo o sobě nemusí znamenat problém. Jde ale o jiný mechanismus a to, co víme o bublinách v kloubech, se na něj nevztahuje.
Výjimečně si člověk při křupání ale může kloub skutečně i poranit. Pokud tedy zvuk provází bolest, otok nebo omezený pohyb, nečekejte a zajděte k lékaři.
A ještě jedno upozornění na závěr: skoro všechno, co víme, se týká prstů. Co dlouhodobě dělá pravidelné křupání zády nebo krkem, je prozkoumané mnohem méně. A co platí pro prsty, nemusí platit pro páteř.
