Recenze: Upíří zuby a krvavé cákance. Olomoucký balet straší Drákulou

Oblíbenou upírskou tematiku zpracoval koncem 19. století irský spisovatel Bram Stoker do románu, podle něhož dodnes vznikají filmové i jevištní adaptace. V českém divadle výrazně zabodoval v polovině 90. let minulého století muzikál Dracula skladatele Karla Svobody a libretistů Zdeňka Borovce s Richardem Hesem, který odstartoval zdejší vlnu původní muzikálové tvorby a uchytil se také v zahraničí. Tento měsíc se vrátí na repertoár Hudebního divadla Karlín, činoherní adaptaci zase koncem listopadu uvede Těšínské divadlo.

Ani v oblasti tance nejde o opomíjenou předlohu. Na jevištích v Austrálii, ve Finsku, v Lotyšsku nebo Polsku se prosadil balet Krzysztofa Pastora využívající především filmovou hudbu Wojciecha Kilara. S ní pracuje i nová olomoucká inscenace baletu Drákula, která měla premiéru minulý týden.

Těžko říct, co je na předloze mísící horor s gotickým románem tak inspirativní pro současnost, protože děšení krvelačnými upíry kombinované s love story může snadno sklouznout do polohy nechtěné parodie. Olomoucký soubor to však risknul.

Garrett Smith převedl Stokerovu předlohu do šesti baletních obrazů. Střídají prostředí uhlazené Anglie, do níž pronikají činy cizorodého vetřelce, a scény z temného středověkého hradu v Transylvánii. Tance je v tomto vyprávění pomálu. Smith jde cestou popisného mimování, v němž se pro jistotu některé detaily připomenou vícekrát. Opakovaně se třeba na mapě hledá vzdálená Transylvánie nebo účinkující pro jistotu několikrát třemi prsty připomenou, že pobyt protagonisty a právníka Jonathana Harkera na Drákulově hradě se prodloužil o tři týdny.

Větší taneční scéna přichází až ve druhém dějství na Lucyině večírku, který kulminuje duetem Drákuly s Jonathanovou snoubenkou Minou Murray. Taneční jazyk zde vychází z akademického baletního tvarosloví a zaujme především velkou škálou vysokých, pěkně provedených zvedacích figur. Jinak ale kvalitní olomoucký soubor, který v současnosti z velké části tvoří Italové, dostává jen omezené ryze taneční příležitosti.

Obsazení typově sedí velmi dobře. Luca Curreli v titulní roli je věrohodný jako krvelačný upír i samolibý svůdník a Adéla Bendová v úloze Miny působí jako jeho křehký, lyrický protipól. Dobře jim to ladí i ve složitějších pasážích partnerského tance.

Iván Sánchez Fernández coby Jonathan Harker dostává prostor hlavně v rozměrné scéně na Drákulově hradě, kdy bojuje s upíry, načež je přemožen, kousán, ukusován i lačně požírán a při tom ještě znásilňován. U celého souboru nutno ocenit pečlivé nastudování, dobrý timing v akčních situacích a pozornost k hereckým detailům.

Inscenace osciluje mezi upírským děšením a staromilským humorem. Z toho upírského je zde vše, co si lze představit: upíří zuby, krvavé cákance, příšerky s atributy kostí, rakve. Každou chvíli se požitkářsky kouše do krční tepny, přičemž v místech s největším krvelačným uspokojením přidávají upíři k tanci hlasité citoslovce.

Humorné scény mají pak podobu laškovného zkoušení šperků, zdlouhavého líčení a vonění se Miny s Lucy před večírkem nebo stylizování profesora Van Helsinga do podoby figurky s nápadně nabělenými vlasy a parodovanou stařeckou chůzí.

Výtvarné pojetí neexperimentuje. Monica Guerra navrhla pro většinu postav téměř historické kostýmy a fantazii dala průchod u osazenstva Drákulova hradu, například u příšerek s napodobeninami různých kostí.

Otto Bubeníček, někdejší slavný tanečník a dnes scénický výtvarník, se také zaměřil na Drákulovo sídlo, jemuž dal tajuplnou honosnost a gotickou vertikálu s vysokým lomeným loubím. Scény odehrávající se v Londýně naopak jen naznačil několika objekty – lampami, svícny, divany a podobně.

Inscenace se opírá o hudební koláž, v níž tanečnější pasáže provázejí převážně skladby Sergeje Prokofjeva. Hudba Wojciecha Kilara, autora soundtracku k známému drákulovskému filmu Francise Forda Coppoly z roku 1992, zní především při dramatických upírských scénách.

Díla obou skladatelů tvůrci sesadili k sobě bez úprav, což ne vždy koresponduje s potřebami baletního libreta, jehož scénické realizaci by občas prospělo krácení. Ostatně celkový rozměr večera trvajícího s přestávkou dvě a půl hodiny přesahuje hutnost vyprávěného příběhu i choreografovu invenci.

Různé filmové nebo divadelní interpretace Drákuly zpravidla buď zdůrazňují hororovou atmosféru, nebo si naopak z upířích stereotypů dělají legraci. Olomoucký balet se zřetelně nepřiklonil ani k jedné z těchto cest. Staví spíše na vnějškovém efektu, který dle ohlasu při druhé premiéře místnímu publiku konvenuje. Lesní adjunkt Vilja Dézi z Tajemného hradu v Karpatech, filmu, který také pomrkává na upírská klišé, by k tomu možná podotkl: „To byl horor, pane hrábě!“