Recenze: Ostravský balet předal žezlo mladé generaci. Soubor mění šéfku

Za poslední dekády se národnostní složení českého baletu výrazně proměnilo. Ze tří čtvrtin ho dnes tvoří cizinci, nejčastěji Italové, Francouzi, Španělé nebo Japonci. Najdeme v něm ale také umělce ze vzdálené Jižní Ameriky, Jihoafrické republiky nebo Austrálie.

Baletní soubor Národního divadla moravskoslezského patří k těm nejkosmopolitnějším, v jeho sestavě je jediné české jméno. Příměr ke starozákonnímu příběhu o stavbě babylonské věže, který soubor vetkl do názvu nové komorní inscenace Babylon Balet, se tak přirozeně nabízí. Tvůrci ho však nahlížejí opačně.

Novinka, jež měla premiéru uplynulý víkend, nevypráví o rozpadu, zmatení jazyků jako božském trestu za pýchu, ale naopak o stmelení, schopnosti se přes rozdílné kořeny či kulturní zázemí podílet na společném díle.

Babylon Balet spadá do volného ostravského cyklu, v jehož rámci dostávají ke svým tvůrčím debutům příležitost tanečníci zevnitř souboru. Tentokrát choreografii vytvořili zdejší dlouholetí sólisté – Polka Natalia Adamska a Japonec Rei Masatomi. Doplnil je zkušený, převážně operní slovinský režisér a věčný experimentátor Rocc s makedonským kostýmním výtvarníkem Borjanem Litovskim. Jediným Čechem v sestavě je pedagog a kytarista Milan Bátor, jenž se na inscenaci podílí jako interpret i autor adaptace klavírních skladeb Erika Satieho pro kytaru.

Miniaturní prostor ostravského Divadla 12 není pro balet ideální a tvůrci se mu museli přizpůsobit. Zadní plán scény vyhradili hudební složce. Pianino v jednom rohu odkazuje na oblíbený nástroj, pro nějž Erik Satie komponoval. Ve druhém rohu sedí autor úpravy Bátor, který se na několika místech zapojuje i do hereckého dění. Satieho až minimalisticky znějící, byť zhruba 130 let staré miniatury vytvářejí poklidnou zvukovou kulisu a v inscenaci žijí tak trochu svým životem – herecká nebo taneční akce plyne na hudbě spíše nezávisle, natož aby se jí přímo inspirovala.

Neméně důležitou zvukovou součástí je mluva performerů. Každý formuluje myšlenky, sděluje pocity svým mateřským jazykem, kterému netřeba rozumět. Při premiéře zněly s ohledem na rodiště tanečníků francouzština, portugalština, maďarština a korejština. Důležitá je zvukomalba řeči, emoce, s níž jsou věty pronášeny. A pokud tanečníci potřebují vyřknout jazykově srozumitelnější pointu, volí angličtinu. Řeč tak v projektu od začátku funguje jako prostředek nedorozumění i porozumění. Už od prvního vstupu, kdy se tanečnice snaží promluvit na mikrofon, ale brání jí v tom stres projevující se dechovým přehlcením.

Místy to vše vtipně doplňují konkrétní zvuky – v úvodu uměle vytvářený klapot podpatků provází vstup křehké tanečnice, v jiné situaci nepříjemné zvuky fólie tvoří kulisu rozcvičky tanečnice u baletní tyče: co větší protažení, to humorné lupnutí.

Babylon Balet nesleduje lineární vyprávěcí linku, spíše ho tvoří sled různých mikrosituací, často absurdně pointovaných, jen místy na sebe navazujících. Řetězení scén formou asociace nechává divákům široký prostor k představivosti. Některé scény vzbuzují úsměv, překvapují gradací, jiné jsou méně srozumitelné nebo se potýkají s horším timingem. Emoce se mění s rychlostí aprílového počasí. V jednom dialogu hádku coby pomyslnou průtrž mračen hned střídá usmíření.

Stejně rychle se mění vztahy mezi čtveřicí performerů na jevišti, a to od náklonnosti přes lásku, výčitky, žárlivost, závist až třeba k sebelítosti. Když už se chvíli zdá jasné, kdo s kým a proč, vzápětí tvůrci tuto vztahovou konstrukci popřou, respektive nově namodelují.

Tmelící prostředí symbolizuje baletní tyč v centrální části scény. K ní se upínají některé akce – slouží k rozcvičení, ale také překáží. Zhruba od poloviny inscenace taneční choreografii obstarávají drobné duety, které však omezuje malý hrací prostor. Zůstávají spíše upozaděné a neupoutají výraznější invencí.

Jako poněkud zbytné se jeví využití dnes populární kamery, přenášející obraz v reálném čase. Tanečníci snímají detaily symbolických předmětů a kolegy z úhlů, které by divák normálně neviděl. Vše se živě a jako pod lupou zobrazuje na zadní stěně. Výsledný efekt je ale poněkud samoúčelný, nepřináší další významotvorný prvek.

Velmi těsná blízkost k divákům performerům nic neodpustí. Jsou vidět detaily vypracovaných těl i mimořádný rozsah jejich dynamicky se měnící mimiky. Účinkující se dostávají mimo svou komfortní zónu, musí přesvědčit o ryze hereckém talentu, utáhnout své role také verbálně – ať už jde o vzájemný dialog, ztlumenou osobní promluvu, nebo extrovertní vstup směřující do publika.

Čtveřici performerů na premiéře se to daří velmi dobře a každý do celku vnáší jinou osobnostní barvu: urostlý, ale poněkud nesmělý Máté Milchram, subtilní Sojeong Park, sebevědomá a své dispozice na odiv dávající Madalena Judas a konečně mimořádně talentovaný, v herectví proměnlivý Tom Bellec.

Inscenace je věnována Lence Dřímalové, odcházející dlouholeté šéfce ostravského baletu, která z tohoto souboru vybudovala respektované, interpretačně silné těleso s výrazným zaměřením na současnou taneční tvorbu. Od podzimu ji ve funkci nahradí francouzsko-izraelská choreografka a tanečnice Lea Bessoudo Greck, která doteď působila v souboru Kibbutz Contemporary Dance Company.

Babylon Balet jako by byl i symbolickým předáním žezla mladé generaci, jejíž putování světem se zrovna potkalo na ostravské křižovatce.