Klenot, který se neoposlouchá. Vychází česká nahrávka Jany z Arku na hranici

Jana z Arku na hranici nebývá uváděna často. Mezi velkými oratorními skladbami 20. století má výsadní postavení, dané mimo jiné rozsáhlým provozovacím aparátem a náročností. Aby patřičně vyzněla, je potřeba hodně času, energie i peněz. To vše vložily Pražský filharmonický sbor a Česká filharmonie do nové nahrávky slavného díla Arthura Honeggera, která v pátek vyjde na značce Animal Music. Dokazuje, že oba ansámbly jsou ve skvělé kondici a napnout jednou za čas síly k podobnému projektu se víc než nabízí.

S myšlenkou na provedení Honeggerovy Jany z Arku na hranici přišel před třemi lety sbormistr Lukáš Vasilek. S oratorním repertoárem má bohaté zkušenosti a několikrát uvedl jiné autorovo dílo, Krále Davida. Ten je ale o poznání přehlednější, jednodušší.

„Krále Davida jsem dirigoval mnohokrát, mám to oratorium rád, a jakmile člověk jednou přičichne k Honeggerovi, tak ho chce dělat pořád. Ale nikdy mě nenapadlo, že se dostanu až k Janě z Arku, protože to je ještě trochu jiná dimenze,“ říká Vasilek.

Francouzského skladatele, který žil v letech 1892 až 1955, řadí mezi své nejoblíbenější. Obdivuje jeho invenci a způsob, jakým Honegger pracoval s nápady, ať už kompozičními, nebo dílčími – rytmickými, melodickými, instrumentačními.

„Jeho hudební myšlenky vlastně nebývají kdovíjak zvláštní, to nejsou světoborné melodie, ale tím, že je nasvítí svou instrumentací nebo kontextem, působí ohromně originálně. I v té své jednoduchosti. A v případě Jany z Arku vidím snad na každé stránce partitury nějaký takový klenot, který se nikdy neoposlouchá. Naopak v každém dalším provedení ho vnímám jinak. Tohle věčné objevování a věčná proměnlivost Honeggerovy hudby v mé mysli je něco, co mě fascinuje,“ přemítá sbormistr.

S partiturou téměř osmdesátiminutového díla se setkal už několikrát, když jej se sborem nastudoval pro jiného dirigenta. Pokaždé šlo o provedení v češtině, což je sice v určitém ohledu vstřícná varianta pro posluchače, ale velký kus kouzla a hodnoty tím mizí. Proto se Vasilek nyní rozhodl pro Janu z Arku v originálním znění. „Čeština se složitě roubuje na francouzskou hudbu, navíc je tam spousta metafor a jazykových hrátek, které do žádného jazyka nepřeložíte,“ objasňuje.

Libreto napsal literát a dramatik Paul Claudel, jeden z hlavních představitelů moderní francouzské katolické literatury, expresivní i lyrický mystik. Poslední tóny oratoria zapsal Honegger v roce 1935, o devět let později připojili autoři ještě prolog, do něhož vepsali tehdejší realitu druhé světové války: „Jako bez tváře je v tmách, je v tmách celá naše zem. Až ze dna, z hloubi propastné, svou duši pozvedáme k Tobě, Pane!“

Vedle velkých témat osudu země, víry v Boha a osobní síly má oratorium ale také další roviny a prvky. Nad sugestivním proudem složeným z duchovna i světskosti, grotesky a středověkého mysteria ční krystalicky zářivý a prostý esprit dívky Jany: „Já nemám žízeň ani hlad, jen svíčičku chci obstarat a Svaté Panně k nohám dát. Já budu ta svíčička.“

Mluvenou roli Jany z Arku ztvárňuje francouzská herečka Audrey Bonnet, kterou jako všechny sólisty vybral Lukáš Vasilek. „Měl jsem to štěstí, že jsem dostal od sboru i od České filharmonie volnou ruku. Všechny zpěváky jsem už předtím někde potkal, spolupracoval s nimi nebo je slyšel na koncertě. I Audrey jsem viděl naživo, znal jsem její ztvárnění Jany z Arku v Bruselu. Rtuťovité, přesto velmi hluboké, lyrické. Strašně se mi líbilo, co ze sebe dokáže dostat. A ona mi potom pomohla s výběrem dalších hereckých rolí,“ popisuje Vasilek.

Obsazení připravoval pro tři abonentní koncerty v únoru 2025. Tehdy ještě nevěděl, že vyjde i záznam. „Prostě jsem chtěl udělat nejlepší provedení, kterého jsem byl schopen, a jak se rozkřiklo, že obsazení je takhle dobré, světové a že to připravujeme s tou největší odpovědností, přišla i myšlenka celé to nahrát,“ říká.

Ta se zrodila v hlavě Petra Ostrouchova, majitele labelu Animal Music. Dva měsíce před chystanými koncerty měl kvůli jinému projektu schůzku s vedením Pražského filharmonického sboru. „Už jsem věděl, že v abonentní sezoně České filharmonie zazní Jana z Arku, a tušil jsem, že to bude výjimečný projekt. Při odchodu jsem mezi dveřmi prohodil, že to, o čem jsme celou dobu mluvili, je sice fajn, ale měli bychom nahrát tu Janu z Arku,“ říká Ostrouchov.

Prý ani nedoufal, že by se tak mohlo stát. Když ale za několik dní potkal na koncertě ředitele České filharmonie a zároveň Pražského filharmonického sboru Davida Marečka, debata dostala konkrétnější obrysy. Rychle se povedlo svolat nahrávací tým, sjednat licence s umělci a připravit vše potřebné. „Sehnali jsme sponzory a rozdělili si náklady. Pražský filharmonický sbor financoval nahrávku a my zase všechno, co se týká vydání, tedy kampaň, grafiku, booklet a další záležitosti,“ vypočítává Petr Ostrouchov.

A mohla přijít poslední, zásadní fáze. Tedy celé dílo nastudovat. Projekt byl od začátku zamýšlený tak, že Lukáš Vasilek se sborem připraví oratorium, ale zároveň bude dirigovat orchestr a celé obsazení během koncertů.

Přestože to byl jeho dirigentský debut s Českou filharmonií, víc práce mu prý dalo sladit všechny složky a především zkoordinovat herce, kteří z podstaty své práce nejsou zvyklí pronášet repliky rytmicky přesně. „Se sborem jsme partituru zkoušeli standardní čas, který si dáváme na těžké skladby, což jsou zhruba tři týdny. Poslední dobou zkouším náročné partitury dvoufázově, to znamená dva týdny, potom práce na něčem jiném a pak návrat k dané věci,“ vysvětluje Vasilek. V případě Jany z Arku ale musel dovést sbor k absolutní připravenosti a schopnosti reagovat na ostatní aktéry.

Složitost Jany z Arku tkví mimo jiné v tom, že některé pasáže mluveného slova plynou přirozeně jako divadelní repliky, zatímco jiné jsou přísně rytmizované a navázané na repliky sboru.

„Takže ještě než jsme se potkali na zkouškách s herci, což bylo asi pět dní před prvním koncertem, museli jsme se sborem poctivě pracovat nejen na tom, aby na herce uměl reagovat, ale také aby se nenechal rozhodit, když se náhodou některý z herců netrefí úplně přesně do rytmu. Zkoušeli jsme to tak, že já sám jsem se nejdříve naučil repliky herců zpaměti, na zkouškách jsem je na ten sbor ječel a oni na mě reagovali. Někdy jsem byl záměrně nepřesný, aby byli připravení, až se naostro někde něco nepovede. A pak se to docela vyplatilo,“ usmívá se sbormistr, který je mezi muzikanty známý svou urputností a pečlivostí.

Honeggerovo oratorium není jediným titulem s klasickou hudbou na značce Animal Music. Nedávno vyšla nahrávka symfonických skladeb současných českých autorů Ondřeje Kukala a Jiřího Temla, která zaznamenala na poměry místního vydavatelství výrazný ohlas také v zahraničním odborném tisku. „Čím víc jsem poslouchal Kukalovu symfonii, tím víc na mě zapůsobilo její řemeslné zpracování a dramatický dopad,“ napsal recenzent britského časopisu Gramophone.

Vedle toho u Animal Music vyšly Goldbergovy variace od Johanna Sebastiana Bacha v úpravě pro lesní roh, housle, marimbu a basklarinet a do konce roku jsou v plánu ještě další dvě CD.

Podle Petra Ostrouchova jde o přirozenou a plynulou změnu. „Animal Music jsem já a moje manželka. Kdosi mi kdysi poradil, že si máme říkat butikový label. V našem případě to znamená, že vydáváme, co se nám líbí. Což samozřejmě může působit trochu roztříštěně, začínali jsme jako jazzový label, máme několik folkových, folklorních desek, je to tedy takový pelmel toho, co rádi posloucháme a čemu chceme pomoct. S Lukášem Vasilkem jsme vydali před třemi lety brittenovské album, to byla také moje iniciativa,“ připomíná Ostrouchov nahrávku komorního vokálního souboru Martinů Voices, jež obsahuje tři sborová díla anglického skladatele Benjamina Brittena. „Šli jsme na koncert a já jsem pak Lukášovi napsal zprávu: Bylo to super, pojďme tu hudbu nahrát. Většinou moje nápady vznikají takhle impulzivně. Pro něco se nadchneme a pak to zkoušíme realizovat a sehnat peníze,“ popisuje Ostrouchov.

Do té doby klasická hudba v nabídce jeho labelu nebyla, producent ji ale poslouchá od dětství. Dříve se do jejího vydávání nepouštěl, protože je finančně i produkčně náročnější. Po téměř 20 letech existence firmy ale cítí, že má silnější pozici. Daří se mu lépe získávat partnerské peníze a uskutečňovat podobné projekty.

„Máme plány s Českou filharmonií, které navážou na symfonický projekt Kukal–Teml. Já bych se rád věnoval vydávání současné hudby. Česká filharmonie každou sezonu hraje několik nových skladeb. Jsme domluveni, že některé nahrajeme, a pokud bude záznam povedený, vydáme je. Všechno to vzniká organicky a někdy s trochou šťastných okolností jako v případě Jany z Arku, ale bohudíky za to,“ uzavírá Petr Ostrouchov.