Hlavní obsah

Zdivočelá země by dnes už nevznikla, myslí si režisér Hynek Bočan

„Jde o to, jestli vyvažujete finance kvalitou dostatečně ve prospěch kvality. Moc se bojím, že dneska je všechno o penězích. A to je prostě špatně,“ říká Hynek Bočan.Video: Jiří Kubík , Seznam Zprávy

Článek

Má za sebou slavné filmy, šedesát let manželství i zkušenost s komunistickými zákazy. Přesto režisér Hynek Bočan nedokáže být spokojeným důchodcem. V Galerii osobností bilancuje svůj život a vysvětluje, proč se dnes bojí.

„Měl bych být šťastný důchodce, a to teda zrovna úplně nejsem,“ říká osmaosmdesátiletý režisér Hynek Bočan.

Má přitom za sebou mimořádnou filmařskou kariéru, desítky filmů a seriálů i šedesát let manželství. „Film mi dal například ženu. Jirka Stránský přivedl adeptku na hlavní roli. Tu sice nakonec nedostala, ale já jsem si ji vzal za ženu,“ vypráví v Galerii osobností.

Pohádka S čerty nejsou žerty, film Čest a sláva, komedie Svatební cesta do Jiljí, seriál Přítelkyně z domu smutku nebo pětačtyřicetidílná sága Zdivočelá země. To je jen část Bočanovy tvorby, kterou znají celé generace diváků.

Dnes už ale režisér po natáčení netouží. „Bohužel se mi dost často opakují sny, kdy se mi nedaří,“ přiznává. Ve snech hledá štáb, nestíhá příchod na plac nebo neví, jak pokračovat.

V reálném životě přitom zažil ještě horší věci. Po nástupu normalizace nesměl pět let natáčet. „Neřekli mi nic. Jenom jsem prostě nesměl pracovat. To byla taková čínská metoda.“ S manželkou a matkou si přivydělával šitím panenek. A stres se podepsal i na jeho zdraví. „Asi tři čtvrtě roku jsem nemohl mluvit, jenom jsem šeptal.“

O současné filmové a televizní tvorbě mluví s rozpaky. „Moc se bojím, že dneska je všechno o penězích. Ale jenom o penězích. A to je prostě špatně.“ Je přesvědčený, že jeho Zdivočelá země by dnes už nevznikla. A připomíná také nenatočený projekt Blaničtí rytíři, který připravoval s Jiřím Stránským.

Ještě větší obavy než stav české filmařiny v něm ale vyvolává současný svět. Bočan si pamatuje nálety za druhé světové války, naději po jejím skončení, následující komunistické represe i rok 1968. A dnes říká: „Já se bojím. Můj pocit je, že se bojím.“

A vysvětluje, proč mu ani úspěšná kariéra a šťastný rodinný život nedokážou zajistit klid: „Obávám se, že to není tím, co jsem zažil, ale tím, co teď vidím kolem sebe.“

Rozhovor s Hynkem Bočanem si můžete pustit nahoře v textu ve videu nebo jako audio umístěné v přehrávači. Dále nabízíme editovanou písemnou verzi.

Televizní narkoman, kterému se zdá o natáčení

Pane režisére, když se dnes večer posadíte k televizi, na co se nejraději díváte? Jestli se vůbec díváte.

Já jsem televizní narkoman. Dívám se hodně, ale přiznávám, že poslední dobou dávám přednost dokumentům. Nemusí to být zrovna dokumenty o přírodě, i když na ty se dívám taky. Mám strašně rád dokumentární pořady o lidech, kteří jsou nebo byli kolem nás.

Mimochodem, nedávno jsem viděl dokument o vás. Byl mimořádně zajímavý a právě díky němu jsem si řekl, že vás chci pozvat do Galerie osobností.

Děkuju. Ale na ten se teda nedívám pravidelně.

Kdo je Hynek Bočan (1938)

Foto: Renata Matějková, Seznam Zprávy

Muž, který pracoval s řadou hereckých legend.

Filmový a televizní režisér a scenárista. Po absolvování FAMU začínal jako pomocný režisér. Od roku 1965 začal samostatně režírovat. Po nástupu normalizace nesměl několik let natáčet. K režijní práci se vrátil v druhé polovině 70. let a pokračoval v ní až do roku 2014, kdy natočil televizní film Piknik. Mezi jeho významné filmy patří Soukromá vichřice, Čest a sláva, S čerty nejsou žerty nebo televizní seriály Záhada hlavolamu, Přítelkyně z domu smutku a Zdivočelá země.

Vy jste režisérem hraných filmů a seriálů. Co říkáte na dnešní televizní tvorbu? Stává se vám, že si řeknete: Na tohle se opravdu nedá dívat?

To se mi stává často, bohužel. Ale myslím, že za to ti tvůrci snad ani nemůžou. Je to otázka časového presu, ve kterém se ty věci musí udělat. Když je člověk povinen natočit určitou metráž v určité době, vyžaduje to nějaké úsilí. Buď na to čas je, nebo není. A pak je to na tom malinko vidět.

U čeho jste si naposled řekl: Na tohle se opravdu dívat nebudu?

U mnoha českých seriálů. Rozhodně ne u té kratší tvorby. I když v okamžiku, kdy u nás vzniká, jestli se nepletu, kolem šedesáti filmů ročně, je to taky číslo, které znamená… Omlouvám se, že to slovo řeknu, ale je to jistá devalvace. V tom obrovském množství se samozřejmě najdou lepší, ale i slabší věci.

Nedávno tady seděla Ivana Chýlková a řekla, že je to dneska takový plankton takzvané tvorby. A že se v tom strašně špatně hledá kvalita.

Myslím, že to řekla tak hezky, že k tomu není co dodat.

Vy sám jste poslední film natočil před dvanácti lety. Byl to televizní film Piknik. Chybí vám natáčení, nebo už si říkáte, že jste toho za život natočil dost?

Natáčení mi chybělo tak dva až tři roky, velmi. Teď už mi vlastně až tak nechybí. Bohužel se mi dost často opakují sny, kdy se mi nedaří.

Filmové sny? Že jste na place?

Ano. Zdá se mi, že třeba hledám štáb, nemůžu ho najít, vím, že někam nepřijdu včas, nebo nevím, jak dál. To jsou takové ty hrůzné sny, jako člověk míval před maturitou, že ji neudělá. Tohle se mi v hlavě pořád ještě opakuje, ale přes den je to v pořádku.

Ale v noci byste chtěl točit filmy, příběhy.

Asi jo. Já nevím, asi jo.

Dneska je všechno jenom o penězích

Takovým vaším režisérským opusem je velkolepý seriál Zdivočelá země podle scénáře Jiřího Stránského. Obsáhl historii od roku 1945 do roku 1990. Neměly by vzniknout další díly, když sledujete dnešní dobu?

To by tady musel být Jiří Stránský, který nás bohužel už opustil. A ta doba by musela být trošku příznivější na natáčení takových věcí.

Jinými slovy, dneska už by se Zdivočelá země tak, jak byla, nedala natočit?

Ne. To byl ojedinělý projekt, který začal díky Ivu Mathému. Pamatuju si, že jsem šel v budově televize po schodech dolů a Ivo šel nahoru. Míjeli jsme se a já mu říkal: „Ivo, říká se, že na ten seriál nejsou peníze.“ Mluvím o prvních třinácti dílech. A on pořád šel a říkal: „Toho si nevšímejte.“ Když to řekl tenhle chlap, věděl jsem, že mám jistotu, že se to natočí.

Natočila se nejen první řada, ale celkem pětačtyřicet dílů, jestli se nepletu.

Jsou to čtyři řady. Vždycky mezi nimi byla mezera čtyř let, kdy jsme to s Jirkou psali a herci zráli. To bylo úžasné, protože se to točilo celkem devatenáct let. Čili klukům, kterým bylo dvacet, bylo skoro čtyřicet, když točili poslední díly.

Foto: Profimedia.cz

Hynek Bočan s Martinem Dejdarem alias Antonínem Maděrou při natáčení seriálu Zdivočelá země (2007).

Zastavil bych se u toho, že dneska už by se to podle vás nenatočilo. Myslíte, že by veřejnoprávní televize takový projekt nechtěla?

Říkám to hrozně nerad, ale myslím si, že nechtěla. Mimo jiné proto, že to bylo poměrně drahé. A tam jde o to, jestli vyvažujete finance kvalitou dostatečně ve prospěch té kvality. Moc se bojím, že dneska je všechno o penězích. Ale jenom o penězích. A to je prostě špatně.

Na to by se zrovna Česká televize nemusela tolik ohlížet, ne? Nemusela by třeba natáčet tolik kriminálních seriálů.

Tuto otázku musíte položit někomu jinému.

Když se vrátíme k tomu, jestli by si i doba po roce 1990, kdy váš seriál končil, zasloužila nějaké dramatické zpracování…

Zcela jistě ano. My jsme s Jirkou Stránským připravovali takovou minisérii, možná tří-, čtyřdílnou, která se jmenovala Blaničtí rytíři. Bylo to o tom, co by se stalo, kdyby se blaničtí rytíři ocitli v současné době. Měli jsme to napsané, ale poslední věta, kterou jsem o tomhle seriálu slyšel od takřka nejvyšších možných představitelů televize, byla, že na to nejsou peníze.

Na čtyřdílný seriál Hynka Bočana podle scénáře Jiřího Stránského.

Jo. Byl to vlastně kontrast mezi rytířskou morálkou a tou současnou, kde je možné všechno a všechno se dá omluvit, vymluvit, vysvětlit. Zatímco ti rytíři měli takový ten selský rozum. A když je v hospodě okradl hostinský, ponořili ho do Vltavy.

Kdy jste přišli s tímhle námětem?

S tímhle námětem jsme přišli v roce 1967.

Ale ještě před několika lety jste se ho pokoušel prosadit v České televizi.

Naposled je to osm let. Měli jsme to napsané a já jsem se jenom snažil dotáhnout to do natáčení. To byl můj poslední pokus, jestli bych ještě něco nemohl natočit.

To byla televize řízená Petrem Dvořákem?

V té době, ale já teď nemluvím o Petru Dvořákovi. Jednal jsem na malinko nižší úrovni. Byl to šéfdramaturg České televize.

Takže Blaničtí rytíři nepřijdou?

Ale možná přijdou. Teda ne ti moji…

Já se bojím. Bojím se, kam to všechno vede

Posunu otázku k tomu, co se dnes ve společnosti děje. Kdyby blaničtí rytíři přišli, co myslíte, že by tomu říkali?

Řeknu to jinak. Měli jsme tam scénu, kdy se potřebovali poradit se šéfem. Tak šli na Václavské náměstí. Nejdřív ve dne neodpovídal, ale v noci se s nimi Václav dal do řeči a říkal: „To byste se divili, co já jsem tady všechno zažil. Jaké demonstrace za protektorátu, po něm, v roce 1948, v padesátých letech, v roce 1968, v osmdesátých letech.“ Dějiny českého národa jsou opravdu tak neuvěřitelně barevné, že když o tom mluvím, říkám si, jak je mi líto, že ti Blaničtí rytíři nemohli vzniknout.

Není všem dnům konec…

Mým už jo.

Pane Bočane, s jakými pocity sledujete to, co se dnes děje kolem nás?

Já se bojím. Můj pocit je, že se bojím.

Čeho se bojíte?

Bojím se toho, kam to všechno vede. Teď nemluvím jenom o tom, co se děje u nás, bojím se i toho, co se děje ve světě. Bylo mi sedm, když skončila válka, takže si ji vlastně pamatuju, i když jsem byl velmi malé dítě. Pamatuju si, jak jsem se bál náletů, jak jsem měl hrozné sny o bombě, která spadla k nám do krytu. Siréna je pro mě dodnes něco, co ve mně velmi silně zazní.

A když o tom přemýšlím, pak byly dva, tři roky, které jsem zase jako malé dítě vnímal… Ono se to nedá vysvětlit. Jako jaro, které bylo celý rok. Byla naděje. Lidi byli bezvadní, spokojení, nadšení. Pak samozřejmě přišla padesátá léta. Strejda dostal dvaadvacet let v Jáchymově, protože něco vytkl. Byl to sedlák, šlo o ta pole, aby mu je mohli zabavit. A pak zase znova naděje, kterou jsem v roce 1968 vnímal velmi opatrně.

Nakonec jsme se dožili roku 1989. Pamatuju si, že jsem měl připravený film. S Ivanem Klímou jsme napsali takovou kafkárnu a byli jsme osloveni, jestli to nechceme natočit. A my oba, musím říct, že oba, a Ivan byl určitě daleko chytřejší než já, jsme řekli: „To je teď blbost, teď budeme mít jiné starosti.“ Tak si říkám, proč jsem to proboha nenatočil.

Foto: Renata Matějková, Seznam Zprávy

Hynek Bočan a Jiří Kubík před natáčením rozhovoru ve studiu Seznam Zpráv.

Co jste měli připravené? Byl to zakázaný scénář Případ Doga?

Psali jsme to koncem šedesátých let, kdy to chvilku vypadalo, že by se to mohlo natočit. Pak to bylo zakázané. Údajně si dokonce ten scénář tehdy četli na fakultě žurnalistiky jako důkaz, že tady kontrarevoluce byla, ne že nebyla. Takový trošku politický film to byl. Já jsem říkal: „Tak teď přece nebudeme točit takovéhle věci.“

A dneska litujete.

Jo. Mohl to být moc hezký film a možná i takový, který by trošku říkal: „Lidi, dávejte si pozor.“

Ivana Chýlková je prakticky atomová elektrárna

Případ Doga jste nenatočil, ale po roce 1990 jste natočil Přítelkyně z domu smutku podle románu Evy Kantůrkové. Do té doby zakázaná literatura se najednou dostávala i na televizní obrazovky. Jak jste tu příležitost tehdy vnímal?

Hlavně mě překvapilo, že jsem byl osloven, protože podle mě to bylo ženské téma. Všechno to bylo o ženách ve věznici. Říkal jsem si, co o tom chlap tak může vědět. Ale byl jsem rád, že jsem tu příležitost dostal.

Je tam taková pikantní záležitost. Jednal jsem s paní Kantůrkovou a říkal jí: „Ale to nebude o vás, to bude o té figuře.“ Už jsem mířil k obsazení. Ona říkala: „Já mám takovou představu, že by to mohla být Jana Preissová.“ A já říkal: „Ano, to je to, o čem s vámi mluvím. Bude to Chýlková.“ Kantůrková řekla: „To ne, to v žádném případě. Musím se na to zeptat muže.“ Její muž Jiří Kantůrek byl v té době ředitelem televize. Druhý den jsme se sešli a já se ptal: „Jak to dopadlo?“ Říkala: „Já jsem mu to řekla, on omdlel a nakonec řekl: No, když si to myslí, tak ať to hraje Chýlková.“

Proč jste si tak prosazoval Ivanu Chýlkovou? Proč byla lepší volbou než Jana Preissová?

Protože jsem chtěl, aby to byla dramatická postava. Jana mi přišla až příliš empatická, milá. Kdežto Ivana v sobě má ten strašlivý náboj. To je prakticky atomová elektrárna, ta ženská. Tak jsem měl tu představu.

Tenhle problém s obsazením mám celoživotně. Třeba když jsem točil Čest a slávu, skupina řekla: „Ale Hrušínský ne, ten je na to starý.“ A já řekl: „Ne, já si to bez pana Hrušínského neumím představit.“ A zaplaťpánbůh, vyšlo to.

Tři čtvrtě roku jsem jenom šeptal

Čest a slávu jste natočil v roce 1968, film pak ale putoval do trezoru. Podobný osud potkal i Pasťák, rovněž z roku 1968. Po nástupu normalizace jste navíc pět let nesměl natáčet. Co se stalo?

Neřekli mi nic. Jenom jsem prostě nesměl pracovat. To byla taková čínská metoda. Nikomu z nás nedali písemně ani ústně, že nebudeme dělat.

Takže jste vlastně nikdy nedostal oficiální zákaz?

Ne. Soudruh Leiter, původně zaměstnanec poštovního oddělení Barrandova, což nebyl hloupý nápad, protože všechna pošta šla přes něj, estébák teda, se pak stal šéfem strany na Barrandově. A ten mi jednou řekl: „Já jsem byl v padesátých letech inspektor přes všechny věznice v tomto státě, ale žádná nebyla tak hrozná jako ten váš Pasťák.“

Foto: Renata Matějková, Seznam Zprávy

„Hrozné je, když je chlapovi třicet, a mně bylo třicet v roce 1968, a najednou se ocitne bez práce.“

Takže jste pochopil, co komunistům na vašem filmu vadilo. Jak jste těch pět let bez natáčení prožil? Něčím jste musel živit sebe a rodinu.

Tady právě platí, že v nouzi poznáš přítele. Ivan Klíma nám tehdy přes nějakou kamarádku dohodil práci. Žena, která má střední oděvní školu, šila nějaké panenky a takové blbosti. Tím jsme si trochu přivydělávali.

Vy jste s manželkou šil panenky?

Jo, moje maminka, manželka a já. Spočítali jsme, že máme asi pět korun na hodinu, když na tom pracujeme všichni tři. Já jsem měl základní plat, myslím, že v té době už 2100 korun. Byl jsem stále zaměstnanec Barrandova, nevyhodili mě. Měl jsem něco naspořeno a z toho jsme ubírali, ubírali, ubírali. Ale myslím, že nejde o to, že bychom nějak finančně nebo sociálně strádali. To ne. Hrozné je, když je chlapovi třicet, a mně bylo třicet v roce 1968, a najednou se ocitne bez práce.

Bez práce, která má smysl.

Je hrozné, že každý den otvíráte schránku, jestli tam bude, nebo nebude obálka s výpovědí. To je taky blbé. Ale bylo mnoho jiných, kteří na tom byli v té době daleko hůř. Tak si nechci nějak stýskat.

V jednom rozhovoru jsem četl, že jste v té době dokonce ztratil hlas.

Jo, asi tři čtvrtě roku jsem nemohl mluvit, jenom jsem šeptal. Přišel jsem k panu docentovi Šosákovi, který byl odborník přes hlasivky. Jeho první otázka nebyla, jestli jsem jedl něco studeného, ale: „Nemáte nějaké problémy v práci?“ Říkal jsem: „Mám. Jak jste na to přišel?“ A on říkal: „Takových tady mám.“ Stres působí tak, že se hlasivky semknou a nefungují, jak mají.

Dalo se s tím něco dělat? Ten stres z práce jste měl pět let.

Učil jsem se říkat „máma“, „táta“. A ještě mě bolelo na prsou. Fyziologicky se to vlastně projevovalo.

Jak se vám nakonec podařilo k natáčení vrátit? Přišlo to zničehonic?

Ne. Bylo to tak, že Jirka Menzel… My jsme v té době strašně drželi pohromadě. Když nějakému kolektivu ubližujete, semkne se. Jirka mi volal a říkal: „Boby, objednej se k Leiterovi.“ Já říkal: „Co bych u něj dělal? Vždyť je předseda strany na Barrandově.“ A on říkal: „Nekecej, včera jsem s ním mluvil. Objednej se k němu.“

Tak jsem se k němu objednal. Po třech nedělích jsem se k němu konečně dostal a on mi řekl podivuhodnou větu: „Soudruhu Bočane, pokud vím, nikdy jste nebyl ve straně. Proč jdete za mnou, který jsem předseda strany? Ale na druhé straně je na Barrandově zaměstnaných čtyřiapadesát režisérů a jenom čtyři za mnou nebyli. A vy jste mezi těmi čtyřmi.“ Koukal jsem na něj a říkal si, co chce ten člověk slyšet.

Tak jsme hodili řeč. Ptal se mě na Menzela a já říkal: „Jirka je bezvadný. Možná dělá dojem, že je nafoukaný, ale je bezvadný. Je to slušný, seriózní chlap.“ Leiter zrudnul, vyloženě jsem ho naštval. A řekl: „To samé on říkal o vás.“

Jak to dopadlo?

Finále bylo, že asi za měsíc si mě zavolali z Barrandova, jestli bych nechtěl pracovat v dabingu. Tak jsem začal pracovat v dabingu, byl jsem tam půl roku. Pak mě odtamtud stejně vyhodili, protože mě tam našel soudruh Kliment, v té době šéf kulturní rubriky Rudého práva, který mě nenáviděl kvůli filmu Nikdo se nebude smát. To je jiná dlouhá historka.

Takže jsem byl zase bez práce. Pak mi najednou z Barrandova nabídli první film. Ten druhý patřil mezi ty, kterým jsme říkali odpustkové filmy. To byl pro mě film o učednících ze Stalingradu (Tak láska začíná…, 1975, pozn. red.). Myslím, že to byl Stalingrad, ta fabrika ve Vysočanech. Komické bylo, že jednu povídku psal Zdeněk Mahler. Říkal jsem si: To je dobré. Druhou Gustav Oplustil a oba to měli taky jako odpustkový termín.

Po tomhle odpustkovém filmu už se vám cesta k natáčení zase otevřela?

Ano, ale bylo to tak, že mi Leiter jednou řekl: „Ty si myslíš, že kdybychom měli dost straníků, že by sis škrtl? Ani omylem.“ Oni nám tykali, my jsme jim teda uctivě vykali. Barrandov byla fabrika, musela jet, těch čtyřiadvacet filmů ročně se muselo natočit. A když neměli straníky, Vávra a tihle byli dostatečně vytížení, dostali jsme se k práci i my.

Foto: Profimedia.cz

Klasika mezi filmovými pohádkami. S čerty nejsou žerty patří už přes čtyřicet let mezi oblíbené filmy dětí i dospělých.

Viděl jsi někdy Lucifera? Ne? Tak tohle je Lucifer

Pojďme k filmu, který je jednou z ikon vaší tvorby. Pohádku S čerty nejsou žerty jste natočil v roce 1984. Dodnes ji znají celé generace a s dětmi se na ni rádi dívají i dospělí. Věděli jste tehdy, jaký klenot vzniká?

Ne, ale to je jako s hity v muzice. Myslím, že nikdo neřekne: Tohle bude hit. Tak jsme k tomu přistupovat nemohli. Přistupovali jsme k tomu velmi svědomitě, poctivě. Musím vzpomenout na Jirku Justa, spoluautora scénáře. Jak jsem v té době nesměl točit, začali jsme pak v televizi dělat takové mikrokomedie a ty jsem psal s Jirkou Justem.

Skamarádili jsme se a zjistili, že máme stejný smysl pro humor. Když nás tehdy oslovila Marcela Pittermannová a řekla: „Hele, mám tady filmovou povídku, ta autorka už se dál nedostane. Nechcete se toho ujmout?“, tak jsme se toho ujali a společně napsali scénář. Protože scénář je grunt. České klasické psané pohádky jsou strašně krátké, dvě, tři stránky. A teď je třeba to nějak dovybavit, aby tam byla legrace a napětí.

To se vám evidentně povedlo. Ve filmu navíc hrají Viktor Preiss, Josef Kemr, Petr Nárožný, Vladimír Dlouhý, Ondřej Vetchý. Dneska se dá říct, co jméno, to legenda. Bylo jednoduché tyhle herce získat?

Získat je nebyl problém. Problém byl, že Dlouhého nechtěli. Ta skupina ho nechtěla. Nechtěli mi ho schválit zase s tím, že je starý na prince. To je dneska naprosto komické. Ale v té době prostě řekli: „Ne, Dlouhý ne.“ A nabízeli mi jiné. Já si o sobě myslím, že jsem poměrně plachý člověk, ale jsem zarputilý. Když si myslím, že je něco správně, kupodivu se za to dovedu docela bít.

Co se týká Viktora Preisse, strašně rád obsazuju herce do protirolí. Třeba Mirek Lipský mi hrál ve Cti a slávě tragickou roli. Tenhle komik, o kterém jsem věděl, že je úžasný herec. Jiřina Bohdalová mi často hrála vážné role. U Viktora jsem si říkal, že je takový ušlechtilý a vždycky hraje intelektuály. Ta jeho radost, s jakou se chopil role rádce, takového zmetka, který okrádá…

Musím říct, že tam všichni herci hráli s takovou rozkoší. Taky díky tomu, jak Karel Heřmánek nasadil Lucifera. Věděl jsem, že ostatní musím k němu táhnout, aby hráli ne na sto procent, ale na sto dvacet. To mají herci strašně rádi.

Jak Karel Heřmánek nasadil Lucifera? Překvapil vás?

Ano. První natáčecí den Karel přišel na plac a udělal první záběr. Řekl jsem: „Ty ses, Karle, zbláznil. Co to tady…?“ A on říkal: „Jak zbláznil? Viděl jsi někdy Lucifera?“ Já říkal: „Ne.“ „No tak tohle je Lucifer.“ Řekl jsem si, jestli ten člověk náhodou nemá pravdu. A už to tam zůstalo, přistoupil jsem na to. Ale to znamenalo, že jsem všem ostatním musel říkat: „Přidej, nebo aspoň neubírej.“

Stávalo se vám často, že herec přišel s vlastní představou a vy jste si řekl: Tohle je lepší, než jsem původně zamýšlel?

Kdykoliv to herec řekl, téměř vždycky jsem na to přistoupil, protože miluju improvizaci a herci vědí, že to mám rád. Dost často se stalo, že jsem řekl stop, oni to ještě dohráli a já to tam pak nechal. To je ale věc, která trvá roky, že si s herci vybudujete vzájemnou důvěru. Vědí, že na ně nebudu křičet. Půlka štábu mi po natáčení řekla: „My jsme se vždycky při natáčení dívali na vás.“ Já to nevím, ale údajně jsem hrál s nimi. Člověk těm hercům fandí a jim to pomáhalo. Myslím, že to bylo ve prospěch věci.

Foto: Profimedia.cz

S Josefem Abrhámem a Janou Štěpánkovou na tiskové konferenci před začátkem natáčení pokračování legendárního seriálu Nemocnice na kraji města (2002).

Natáčel jste s mnoha hereckými legendami. Mají ti opravdu velcí herci něco společného? Něco, co je odlišuje od ostatních?

Hledám formulaci. Zaprvé se s těmi giganty velmi snadno domluvíte. Vrátím se ke Cti a slávě, kde byla plejáda gigantů. Bylo to nejlíp obsazené, jak to šlo. Hrušínský, Höger, Kemr, Iva Janžurová, Blanka Bohdanová. Líp to prostě nešlo. A spolupráce s nimi byla naprosto nádherná.

Panu Hrušínskému jsem před natáčením řekl jedinou věc, že chci, aby to nehrál tak moc civilně jako vždycky, jak byl zvyklý. Řekl: „Jo, tomu rozumím.“ Říkal jsem: „Je to třicetiletá válka, jiná doba.“ A on: „Jo, tak to mi kdyžtak připomeňte.“ Dvakrát za natáčení jsem mu to připomněl. On se tak tvářil, že snad nečetl ani scénář. Jednou jsem za ním přišel a řekl: „Mohl byste tady přitlačit?“ A on řekl: „Nemohl, protože předtím mám přece tu scénu, kterou jsme ještě netočili. Tam to udělám, teď budu zase takový.“ Měl to promyšlené do posledního detailu. Ti herci byli strašně poctiví.

S manželi je těžší natáčet lásku

Musím se zeptat ještě na jednu hereckou dvojici. Libuše Šafránková a Josef Abrhám. S nimi jste v osmdesátých letech natočil film Svatební cesta do Jiljí. Jaké to bylo pracovat s těmito herci, a navíc s manželskou dvojicí?

Právě tím, že to byla manželská dvojice, to bylo kupodivu docela obtížné. Myslím si, že když mají manželé vyjádřit hluboké city, které k sobě mají, je tam cudnost, kterou má každý herec a každý z nás, daleko silnější, než když předstírám lásku k paní Novákové podle scénáře.

Libušce i Pepíkovi jsem řekl: „Nebudeme točit film, budeme mít dovolenou.“ Byli s námi celou dobu natáčení, soboty, neděle, po hotelech. Bylo to v létě, nezkoušeli. Navíc je tam jedna scéna, kterou miluju. Odehrává se, když jedou po řece, a mám pocit, že se tam absolutně otevřeli. Jsem strašně rád, že i pro ně to byl oblíbený film. Vím to, protože si ho vybírali. Je to taková kapička štěstí. Nádherný námět, pan Skála, autor scénáře, úžasný člověk. Teď se to v tom příběhu tak nějak sečetlo.

Mluvili jsme o řadě herců, kteří hráli ve vašich filmech. Koho ze současné generace považujete za opravdu mimořádný talent?

Nebudu nikoho jmenovat. Myslím, že v současné době chybí generace těch pardálů, starých pánů té gardy. Štěpánek, Smolík, Bohoušek Záhorský… Je to dáno i tím, že když je dneska chlapovi šedesát, na těch šedesát nevypadá a ani tak nechodí. Ti chlapi jakoby stárnou daleko později, a než stačí zestárnout, umřou.

Takže chybí jistý typ herce?

Ano. Měl jsem štěstí, že jsem je ještě zažil jako asistent režie. Dělal jsem třeba pomocného režiséra na Ikarii XB 1, kde byli pan Smolík a pan Štěpánek. Jindra Polák točil takovou víceméně slavnou sci-fi, která byla slavná i v Americe. Marně hledám obdobu těchto gerojů. Možná je to i tím, že herectví je dneska daleko civilnější, i v divadle.

Je to lepší, když je civilnější?

Velmi nedávno jsem mluvil s takovou, jak bych to řekl, paní z lidu, normální divačkou, která najednou řekla: „Já jsem chodila do kina dívat se na herce. Teď nemám na koho.“ Je to zvláštní.

To je možná i odpověď na otázku, koho ze současné herecké generace tam vidíte.

Ale možná se mýlím, nevím.

Foto: Renata Matějková, Seznam Zprávy

„Vlastně si často kladu otázku, proč jsem tak naštvaný a bez nálady. Nechci říct zrovna smutný, když bych měl být vlastně šťastný…“

Teď každý může říct: Já jsem filmař

Dneska se hodně mluví o tom, že lidé ztrácejí pozornost, všechno se zrychluje a mladí sledují hlavně krátká videa. Zároveň ale dokážou celé víkendy trávit sledováním dlouhých seriálů. Jak si ten zdánlivý rozpor vysvětlujete?

Že se všechno zrychluje, to je jasné. Je to přemíra informací, které dostáváme. Pokud vím, jenom jsem to slyšel, jsou schopni vzít si celovečerní film a sjet ho za deset minut. Zrychlovat, přeskakovat.

To je, jako kdybych si vzal detektivku a přečetl si, kdo je vrah, a měl přečtenou knížku.

Nemají takzvaně čas, ale zase to tělo potřebuje občas zpomalit, to je úplně logické. Myslím, že je to jenom jiný režim duše, než jsme měli my. Jestli je to lepší, nebo horší, těžko říct. Prakticky se s tím nedá nic dělat, takhle to je dané. Malinko si myslím, že té věci ubližuje, že dneska každý může říct: „Já jsem filmař.“ Vezme mobil a natočí celovečerní film. A může být i dobrý, tím není nic řečeno proti.

Ale jenom si vezměte práci ve střižně. Visely tam filmy, záběry na hřebících. Musel jsem záběr sejmout z hřebíku, najít, založit, projet dopředu, dozadu. Dneska udělá ťuk a je to tam. Vím od střihače Borka Lipského, který sám říká: „Nejsem si jistý, jestli je to vlastně úplně lepší.“

Je to jiný způsob práce, jiná filmařina.

Je to jiná filmařina, ale souvisí to s jiným světem, ve kterém žijeme.

Když sledujete současné české filmy a seriály, máte pocit, že jim tohle zrychlení prospívá?

Já si vážím… A zase radši nebudu jmenovat. Je tam řada kluků, jsou to padesátiletí pánové, ale pro mě kluci, kteří jsou strašně šikovní, bezvadní, dobří a jsou to absolutní profíci. Jenom je otázka, jestli tam není taková… Je to ta doba, není to ani jejich problém. Jak produkce, realizace musí být hrozně rychlá, někdy se mi zdá, že se to stává povrchní. Jenom někteří, kteří si to mohou dovolit, si umějí ten čas najít nebo vybojovat.

Vím třeba, že to, že Miloš Forman mohl být ve střižně, byl takový americký zázrak. To nebyla náhoda, protože v Americe režisér natočí film, dá ho do střižny a už tam nesmí ani páchnout. Střihač vybírá záběry. Miloš, který byl z Evropy zvyklý na něco, si to vydupal. Na jeho filmech je to ale sakra taky vidět.

Měl bych být šťastný důchodce. Ale nejsem

Pane Bočane, filmu jste věnoval prakticky celý život. Zažil jste obrovské úspěchy i léta, kdy jste nesměl pracovat. Když se dneska za tím vším ohlédnete, tak co vám film dal a co vzal?

Já jsem filmové dítě, to asi víte. K filmu jsem se dostal tak, že jsem začínal jako herec. Dětský herec je silné slovo, jako dítě, které hrálo ve filmu. To vás ovlivní. Mám na to nádherné vzpomínky. Poznal jsem spoustu nádherných lidí a teď nemluvím jenom o hercích a herečkách. Zažil jsem, možná to pořád ještě je, dobu, kdy štáb byla vlastně rodina. Ještě když jsme točili Zdivočelku, táhl jsem ten štáb pořád s sebou, čili stejné lidi. Už jsme přesně věděli, kdo co chce, umí, nechce. Věděli jsme na sebe skoro všechno.

Řekl bych, že film mi dal například ženu. Když jsem připravoval první film, Jirka Stránský přivedl adeptku na hlavní roli. Tu sice nakonec nedostala, ale já jsem si ji vzal za ženu. Máme spolu tři děti, pět vnuků a jsme spolu šedesát let.

Takže vám film dal i manželku.

Ano, ale jakou! Úžasnou. Upřímně řečeno, bez zázemí, které může manželka vytvořit, to nejde. To vám řekne každý. Ta práce je nekonečná, dvacet hodin denně. Přijdete domů a stejně na to myslíte, všechno ostatní musí ustoupit. Manželka se musí postarat o děti, jsou nemocné a tak dál.

Vlastně si často kladu otázku, proč jsem tak naštvaný a bez nálady. Nechci říct zrovna smutný, když bych měl být vlastně šťastný. Obávám se, že to není tím, co jsem zažil, ale tím, co teď vidím kolem sebe. To mě trošku deprimuje. Ne trošku, to mi prostě kazí tu pohodu a náladu. Měl bych být šťastný důchodce, a to teda zrovna úplně nejsem.

Doporučované