Článek
Začátkem letošního roku se vysoce postavený činitel Pentagonu sešel k naléhavému jednání se subdodavatelem, který se nachází hluboko v dodavatelském řetězci předního amerického výrobce raket. Téma rozhovoru? Viskóza.
Řeč ovšem nebyla o vzdušné látce, z níž se šijí oblíbené havajské košile. Pentagon se zajímal o její karbonizovanou verzi – materiál schopný odolat teplotám v řádu tisíců stupňů, který je naprosto klíčový pro výrobu špičkových střel Patriot, celosvětově žádaných pro účely protiraketové obrany. Upozornil na to deník Wall Street Journal.
Pro použití v nejmodernějších střelách Patriot je schválen jediný typ tohoto materiálu a pochází z kansaské továrny jediného dodavatele, společnosti Park Aerospace. Zásoby Patriotů se povážlivě tenčí, a zástupce Pentagonu proto na firmu Park naléhal, aby dodávky materiálu navýšila a pomohla tak urychlit výrobu střel.
Brzy však vyšlo najevo, že podnik má svázané ruce.
Problém totiž není v Kansasu, ale tisíce kilometrů daleko, na druhé straně Atlantiku, nedaleko vinic francouzského Bordeaux. Právě tam dodavatel Parku, společnost ArianeGroup, produkuje karbonizovanou viskózovou tkaninu, kterou pak posílá firmě Park k dalšímu zpracování. A zástupci ArianeGroup dali jasně na srozuměnou, že jejich kapacity jsou omezené.
Pentagon si sice obvykle nebere servítky a k prosazení svých zájmů neváhá přitlačit, generální ředitel Park Aerospace Brian Shore si však byl jistý, že u francouzského partnera tento přístup nepochodí.
„Je to francouzská firma,“ poznamenal Shore v rozhovoru pro Wall Street Journal. „Na ně nátlak neplatí. Prostě se zaseknou a přestanou se s vámi bavit.“

Potíže se zajištěním dostatku viskózy pro střely Patriot jsou výmluvnou ukázkou překážek, s nimiž se Spojené státy potýkají při snaze prudce navýšit výrobu klíčové munice.
Dodavatelské řetězce mají řadu úzkých míst, stačí jedna či dvě součástky od subdodavatelů o několik pater níže a celé soukolí se zadře. Tyto komponenty se navíc často dovážejí ze zahraničí přes spletité sítě firem a na americkém trhu za ně prakticky neexistuje okamžitá alternativa.
Přetvořit tuto křehkou průmyslovou základnu tak, aby dokázala vyrábět rekordním tempem, je obrovský úkol. Stovky subdodavatelů musejí zrychlit současně, což mnohdy vyžaduje rozšíření stávajících provozů nebo výstavbu zcela nových továren na zelené louce. Nalézt náhradní materiály a podrobit je sérii náročných testů, aby vyhověly mimořádně přísným normám, bývá navíc zdlouhavý a nákladný proces.
K tomu, aby zbrojovky dokázaly skokově navýšit produkci dnes, musely by podle jednoho z manažerů obranného průmyslu rozjet nové plány na výrobu munice už před pěti či více lety. Jiný představitel toto úsilí přirovnal k pokusu protlačit basketbalový míč zahradní hadicí.
Přitom ona pomyslná hadice bývala kdysi podstatně širší. Po rozpadu Sovětského svazu však američtí politici začali vybírat „mírovou dividendu“. Na schůzce v roce 1993, pro niž se v bezpečnostních kruzích vžilo označení „Poslední večeře“, zástupci Clintonovy administrativy oznámili špičkám průmyslu záměr drasticky seškrtat vojenské výdaje.
Během následujícího čtvrtstoletí prošly přední americké letecké a zbrojní koncerny masivní vlnou konsolidace – z původních jednapadesáti hlavních dodavatelů zbylo pouhých pět, uvedl Wall Street Journal.
Někdejší hustá síť dodavatelů výrazně prořídla poté, co specializovaní výrobci a obráběcí dílny začali opouštět obranný sektor nebo zcela ukončili činnost. Zavírání provozů navíc urychlil rozsáhlejší přesun výroby do zahraničí – od zpracování nerostných surovin a míchání chemikálií až po výrobu kabelů, ochranných nátěrů, plášťů a čipů.
Američtí odborníci s úzkou specializací přicházeli o práci a s nimi se ztratilo i know-how budované po celé dekády. Během deseti let předcházejících zprávě Pentagonu z roku 2022, která se tomuto tématu věnovala, ubylo v americké obranné průmyslové základně 40 procent malých podniků, píše Wall Street Journal.
Březnová data technologické společnosti Air, působící v oblasti obranného softwaru, dokládají, nakolik jsou klíčové raketové programy závislé na téměř totožném okruhu dodavatelů. Více než 70 procent dodavatelů druhé úrovně pro nejmodernější generaci střel Patriot, verzi PAC-3, zajišťuje komponenty také pro systém THAAD – další typ protiraket, jejichž zásoby Spojené státy značně vyčerpaly a které nyní ve velkém poptávají. U dodavatelů třetí úrovně je tento překryv ještě markantnější.
To zároveň znamená, že výpadek u jediného dodavatele, ať už v důsledku přírodní katastrofy, stávky zaměstnanců, či bankrotu, může mít kaskádový dopad na celou řadu zbraňových systémů.
Pentagon se nyní horečně snaží tento desítky let trvající útlum zvrátit. Aby urychlil výrobu, uzavřel sedmiletý kontrakt se společností Lockheed Martin, jež vyrábí nejpokročilejší verzi střel Patriot, a další dohodu s firmou L3Harris, která pro tyto střely dodává raketové motory na tuhé pohonné látky. Současně navazuje přímý kontakt se subdodavateli na třetí a čtvrté úrovni ve snaze uvolnit úzká hrdla skrytá hlouběji v řetězci.
Pentagon ve svém prohlášení uvedl, že „neustále pracuje na posilování odolnosti dodavatelského řetězce a certifikaci nových dodavatelů“. Společnost L3Harris vyjádřila přesvědčení, že dokáže „zajistit materiály potřebné k výrobě v požadovaných objemech minimálně do konce naší sedmileté rámcové smlouvy“.
Zástupci firmy rovněž uvedli, že jsou na dobré cestě ke schválení dodatečného zdroje viskózy, neupřesnili však, jak dlouho tento proces potrvá.
Spojené státy dnes nutně potřebují protirakety nejen pro vlastní ozbrojené síly, ale čelí i naléhavé poptávce od řady spojenců, včetně Ukrajiny. Obavy z kritického nedostatku střel Patriot narostly do takových rozměrů, že generální ředitel společnosti Park Aerospace
Shore musí na otázky ohledně nedostatku střel odpovídat dokonce i při návštěvě lékaře, píše Wall Street Journal.
Cesta viskózy s českou stopou
Výroba jedné z klíčových součástí amerických protiraket přitom začíná v Česku a přes Francii pokračuje do Spojených států. Základ pro materiál používaný ve střelách PAC-3 MSE se totiž vyrábí v lovosické společnosti Indorama Ventures Mobility Bohemia, dříve Glanzstoff Bohemia, kterou vlastní thajský chemický konglomerát.
Odtud příze následně putuje do Francie, kde se z ní utká textilie. Společnost ArianeGroup, společný podnik evropských leteckých a kosmických gigantů Airbus a Safran, pak tuto tkaninu ve svém závodě nedaleko Bordeaux karbonizuje.
Pak tyto zčernalé role, které označuje názvem Raycarb, prodává svému výhradnímu severoamerickému distributorovi, firmě Park Aerospace. Ta tento materiál v provozu s řízenou teplotou v kansaském Newtonu napustí speciálně vyvinutou pryskyřicí a odešle jej firmě L3Harris. Ta jej precizně navrství do trysek raketových motorů na tuhé pohonné látky, jež odtud směřují přímo do továrny společnosti Lockheed k finální montáži střel Patriot.
Tento proces se ani v nejmenším nepodobá výrobě automobilových motorů, kde může automobilka v případě výpadku jednoho dodavatele nakoupit jinde. I nepatrná vada může způsobit, že se protiraketová střela systému Patriot odchýlí z kurzu. Každá součástka proto musí projít nekompromisním schvalovacím procesem.
Nejnovější verze střely, PAC-3 MSE, vyjde zhruba na čtyři miliony dolarů za kus. Její výroba trvá přibližně dva roky a vyžaduje mnoho stovek nejrůznějších součástek.
Zatímco samotnou antiraketu montuje společnost Lockheed, naváděcí hlavice umístěné ve špici, které střele pomáhají zaměřit přilétající projektily, dodává Boeing. Dolet prodlužuje dvoupulzní raketový motor na tuhé pohonné látky od společnosti L3Harris.
K tomu připočtěte výbušniny a pohonné směsi, elektroniku, odlitky, chemické prekurzory, manévrovací mikromotory, řídicí jednotky pohybu a závratnou škálu dalších dílů a surovin – přičemž každá z těchto položek má svůj vlastní dodavatelský řetězec.
„Zahrnuje to obrovské množství testování,“ podotýká Shore. „Můžete na něčem pracovat dva roky, všechno vypadá nadějně – a pak to při posledním testu selže a vy jste zase na začátku.“
Viskóza nevypadá jako materiál, který je vhodný do raketového motoru. Obvykle totiž hoří. Vědci z americké chemické společnosti Union Carbide však v roce 1958 zjistili, že když se totožná viskózová vlákna pomalu zahřívají ve vakuu, promění se ve formu uhlíkových vláken odolnou vůči extrémním teplotám.
Když se tímto materiálem vyloží vnitřek raketové trysky, vytvoří bariéru, která postupně odhořívá a chrání samotný motor před roztavením, zatímco uvnitř hoří palivo při teplotách přesahujících 2 760 stupňů Celsia.
„Ten materiál je neuvěřitelně pevný a teplotně odolný,“ vysvětluje pro Wall Street Journal William Kaukler, letecký inženýr z Alabamské univerzity v Huntsville. „Můžete tím prohnat to nejvýkonnější palivo.“
Francouzská firma se do amerického zbrojního řetězce zapojila až po roce 2000. Domácího výrobce nejprve postihly finanční problémy a definitivní ránu mu zasadily úřady kvůli porušování ekologických předpisů.
Pentagon tím považoval problém za vyřešený – až do února 2022 a začátku ruské invaze na Ukrajinu. Masivní ruské ostřelování přimělo Kyjev požádat Spojené státy o baterii protivzdušného systému Patriot. Ta v ostrém nasazení rychle prokázala svou účinnost jak proti ruským balistickým raketám, tak proti obratnějším hypersonickým střelám.
Někteří lidé v Pentagonu však předvídali vážný problém. Američtí armádní plánovači se při určování objemu každoročních nákupů jednotlivých typů střel dlouho opírali o vzorec vycházející z předpokladů platných po skončení studené války o pravděpodobné intenzitě konfliktů ve světě. Tyto předpoklady se však začaly hroutit.
Nejděsivější byla vyhlídka na vleklé války či střety na více bojištích současně, vedené mezi silně vyzbrojenými protivníky, jako jsou Spojené státy a Čína.
Reagovat na tuto novou realitu znamenalo hodit staré propočty za hlavu a od základů překopat zkostnatělý systém armádních akvizic. Američtí zbrojní obři byli zpočátku zdrženliví. V předchozích desetiletích totiž vláda při náhlých vzplanutích konfliktů objednávky skokově navýšila, jen aby je vzápětí po opadnutí krize stejně prudce seškrtala.
Pentagon proto přešel na dlouhodobé, víceleté kontrakty, aby dokázal, že své plány na zvýšení výroby myslí vážně. S koncernem Lockheed Martin uzavřel dohodu, podle níž má zbrojovka do konce roku 2030 více než ztrojnásobit výrobu střel PAC-3 MSE na zhruba dva tisíce kusů ročně. Než však tyto zakázky stihly nabrat reálné obrysy, skladové zásoby vyčerpala válka s Íránem, a o to naléhavěji bylo nutné je doplnit. Nedostatek protiraketových střel mezitím zanechal Ukrajinu nebezpečně zranitelnou.
Společnost Park na vlastní kůži pocítila dramatický přechod k „novému světovému řádu“, jak sama označuje současnou „horečnou a zběsilou“ poptávku.
„Za celou dobu naší existence jsme nic podobného nezažili,“ uvedla firma v červencové prezentaci pro investory. Shore během pravidelných telefonátů se zástupci L3Harris hledá způsoby, jak výpadky v dodávkách překlenout.
„Ta čísla máme na očích pořád,“ konstatuje pro Wall Street Journal Shore. „A nejsou to dobrá čísla.“
Park se snaží dodávky alespoň částečně zvýšit. Začal zálohou ve výši pěti milionů dolarů, která má pomoci zafinancovat novou výrobní linku ve francouzském závodě Ariane. Nová linka by měla zahájit výrobu v roce 2028, její produkce však americkou poptávku ani zdaleka nepokryje. Po zdlouhavých jednáních navíc Ariane podle Shorea podepsala předběžnou dohodu o výstavbě továrny přímo v USA, podpořenou příslibem zálohy ve výši 25 milionů dolarů od Parku.
Půjde-li vše podle plánu, nový závod se otevře kolem roku 2030. „Jenže zásadní problém je, že tři a půl roku nikdo čekat nechce,“ podotýká Shore.
Začátkem letošního roku Shore zprostředkoval telefonát mezi představiteli Pentagonu a vedením společnosti Ariane, které s hovorem souhlasilo až po několika žádostech. Zástupce Pentagonu na představitele firmy naléhal, aby navýšili dodávky do USA a urychlili harmonogram stavby nového závodu. Ti však podle Shorea, jenž byl o obsahu rozhovoru informován, odpověděli, že víc udělat nemohou.
Pokud by totiž Ariane přesměrovala větší část své stávající produkce do Spojených států, musela by omezit klíčové odběratele na domácí půdě, především francouzskou armádu.
Společnost Ariane na konkrétní dotazy listu Wall Street Journal k tomuto článku neodpověděla. Uvedla pouze, že je připravena výrobní kapacity navýšit, a to včetně možnosti vybudovat výrobní zázemí mimo své domovské země, Francii a Německo.
Američané zabránili zavření továrny
Americký obranný průmysl má ještě jednoho významného dodavatele viskózy, rovněž z Evropy: společnost Enka se sídlem v německém Obernburgu.
Její materiál však není pro rakety PAC-3 MSE certifikován a firma se navíc ocitla v nesnázích. Hlavním oborem Enky jsou totiž dodávky vláken pro pánské obleky a dámskou vysokou módu, tedy segment, který tvrdě zasáhla pandemie covidu a rozšíření práce z domova.
Loni 9. ledna zatelefonovalo vedení Enky svému výhradnímu dovozci v USA, společnosti ICF Mercantile z New Jersey, s oznámením, že plánuje výrobu zcela zastavit. „Pro mě je to černý den, který se mi nesmazatelně vryl do paměti,“ říká generální ředitel ICF Dave Ronner.
Ronner uvedl, že hned následující týden sedl na letadlo do Evropy, aby našel řešení. Americké zbrojní firmy a Pentagon se nakonec zavázaly k nákupu takového objemu umělého hedvábí, aby pro Enku dávalo smysl udržet továrnu v provozu. Pentagon přislíbil, že během dvou let odebere více než 213 tun tohoto materiálu.
Tento velkoobjemový nákup sice uzavření německého závodu Enky oddálil, podle Ronnera však ne na dlouho.
„Pokud budete potřebovat víc, musíte mi dát vědět co možná nejdřív,“ vzkazuje podle svých slov různým zájemcům o tento materiál. „Jak to teď vypadá, skončí to někdy v roce 2028.“
Představitelé resortu obrany mezitím v USA podporují rozjezd výroby umělého hedvábí pro letecký a kosmický průmysl, které by splňovalo ekologické normy. Jak Ronner, tak William Kaukler, inženýr z Alabamské univerzity, potvrzují, že na ekologických alternativách pracují, jejich úsilí je ale teprve v zárodku.
Zbrojní trh momentálně zažívá boom a společnost Park ve velkém sází na raketovou techniku. Ačkoli má její továrna v Kansasu volné kapacity, firma se chystá vybudovat nový závod v Oklahomě za 65 milionů dolarů.
Shore navíc zmínil, že firma ve spolupráci s L3Harris testuje umělé hedvábí od Enky i z dalších zdrojů. Ty by mohly posloužit jako „překlenovací řešení“ pro střely PAC-3 MSE, než v USA otevře svou továrnu společnost Ariane. Všechny potenciální alternativy nyní procházejí sérií náročných testů.
„I s těmito překlenovacími řešeními to bude výzva,“ uzavřel pro Wall Street Journal Shore.















