Článek
Zatímco západní Evropa zažívá bouřlivé protesty často provázené ničením majetku, Česko demonstruje spořádaně a bez násilí. Proč se u nás nepálí popelnice a v čem se liší naše protestní kultura? Sociolog Jan Herzmann v rozhovoru pro Seznam Zprávy hovoří o historii českého klidu, povaze občanské společnosti i o tom, co ukázala rekordní demonstrace na Letné.
Když se podíváme na současnou vlnu protestů v Evropě, vidíme násilnosti a rabování. V Česku je to ale úplně jinak. Čím to je?
V Česku máme tradici poklidných demonstrací. Starší generace si v sobě dodnes nese určité trauma z roku 1969, kdy po hokejovém vítězství nad Sovětským svazem došlo k ojedinělému vandalismu. Tehdy šlo o inscenovaný vandalismus, dav dlažebními kostkami rozbil výkladní skříň sovětské aerolinky Aeroflot. Špatně to dopadlo, událost následně posloužila jako záminka k represím a utužení normalizace. Možná si to v paměti nějak neseme.
Ale když se podíváme na demonstrace v listopadu 1989, tak ty byly velice klidné a organizované, a to až po proslulé uličky pro sanitku. Celou tu dobu se u nás manifestuje klidně a bez násilí, až na vzácné výjimky, nicméně všechny velké demonstrace po listopadu 1989 jsou tohoto typu. Netroufám si říct, jestli to je nějaká součást národní povahy, to by asi bylo moc silné vyjádření, ale tradice je taková. My u nás navíc nemáme tradici ničení majetku, takže proto nezažíváme to, co třeba Francie.
To znamená, že ve Francii jakousi tradici ničení majetku mají?
Přesně tak, a to počínaje Velkou francouzskou revolucí. Nejsem odborník na západní Evropu, ale je pravdou, že tam jsou do protestů často zapojeny ultralevicové síly. Ty mají tendenci ničit, protože tím současně bojují i proti kapitálu a kapitalismu. U nás je krajní levice spojená spíš s komunistickým přesvědčením a se staršími lidmi. Anarchistů, pokud je můžeme označit za krajní levici, je u nás málo, a ani ti nejsou nijak zvlášť násilně orientovaní.
Takže myslíte, že v tomto chování nejvíc hraje roli historická zkušenost?
Podle mě v tom hraje roli kombinace historické zkušenosti a nastavení jakéhosi étosu, který ve společnosti dlouhodobě panuje. U nás do značné míry zahrnuje úctu k majetku, a to i k tomu cizímu. Poněkud paradoxně to bylo ještě posíleno tím, že za socialismu bylo lepší státní majetek rozkrádat než ničit – to k naší historii zkrátka patří. Všechno dohromady pak vytváří prostředí, ve kterém násilné demonstrace nejsou vnímány jako něco, co by mohlo čemukoliv pomoci.
Podobnou historickou zkušenost sdílíme se sousedními zeměmi, jako je Polsko nebo Slovensko. Myslíte si, že tam to funguje podobně?
Netroufám si to říct kategoricky, ale ani na Slovensku, ani v Polsku, a dokonce ani v Rakousku nejsou násilné demonstrace běžné. Nechci tím říct, že se nikdy nevyskytly, na to nejsem dostatečně informovaný a kvalifikovaný, ale není to tam typické. Oproti tomu v Německu, ve Francii, nebo i v Belgii se takové události vyskytují.
Zmínil jste, že za násilnostmi na protestech často stojí radikálně levicové proudy. Proč se u nás po historické zkušenosti se socialistickým režimem tolik neprosadily?
Pojem levice má u nás úplně jinou konotaci než třeba ve Francii. Ve Francii byla komunistická strana populární a všeobecně celkem přijatelnou stranou ještě dlouho poté, co ve střední a východní Evropě proběhla vlna revolucí roku 1989. Zdiskreditovala se až ve chvíli, kdy se skutečně dostala do vlády. Levice je ve Francii dneska převážně nekomunistická, dílem velmi razantní, až ortodoxní. Kromě toho se tam vyskytuje i poměrně silná pravice, která je rozhodně razantnější než ta česká.
V Německu je tomu naopak, tam je hodně razantní spíš ta pravice, a tendence k násilí je tam zprava asi větší než zleva. A to my tady nemáme, aspoň mi to tak připadá. Tím nechci říct, že tu nejsou jedinci, kteří by chtěli jít takovou cestou. Určitě tu jsou, ostatně to občas lze vidět na sociálních sítích. Nejsou to ale masová vystoupení a není to organizovaná struktura většího kalibru.

Jan Herzmann je sociolog a statistik, zaměřuje se zejména na problematiku veřejného mínění.
Jak byste popsal aktuální stav české občanské společnosti?
To se obávám, že neumím stručně vyjádřit. Občanská společnost je velice složitý organismus, je strukturovaná. Jestli je jako celek silná, to je těžké říct.
Proč se v těch současných demonstracích často tak nostalgicky vzpomíná na rok 1989?
Rok 1989 byl významnou historickou událostí, která posunula tu zemi z jednoho společenského systému do druhého. Takže není divu, že se na ten rok vzpomíná. S těmi události se pojily velké naděje. A i když průzkumy veřejného mínění ukazují, že se zdaleka všechna očekávání nenaplnila, je v principu stále na co v dobrém vzpomínat. Ten rok si připomínáme jako moment, kdy se rodila moderní demokracie v zemi. Na demonstracích zároveň tyto návraty a připomínání si tehdejších hesel pomáhá k mobilizaci střední a starší generace – zejména té, která není spokojená s vývojem tak, jak probíhá v posledních letech. A to může znamenat jak nespokojenost s předchozí, tak současnou vládou.
To se tedy zřejmě promítlo i do nedělní demonstrace na Letné. Ne všichni tam zřejmě přišli na podporu veřejnoprávních médií.
To bezpochyby. Ta demonstrace měla kromě tohoto motivu i výrazný motiv kritiky vůči vládě Andreje Babiše, nebo dokonce Andreji Babišovi jako osobě. Ostatně i požadavek odstoupení Tomia Okamury, který tam zazněl a byl kvitován masou lidí, je vysloveně politická záležitost související s touto vládní garniturou. Šlo o poměrně masivní akci, zcela jednoznačně, a to nejenom v počtu účastníků, ale i z hlediska dopadu. Další krok by byla snad jen generální stávka.
Proč myslíte, že byla tak masivní právě teď?
Protože se nahromadila témata. Veřejnoprávní média, respektive ta z politicko-organizačního hlediska naprosto nešťastná situace v Poslanecké sněmovně a hlasování ve 4:36. To byl spouštěč toho, aby se sešly dva proudy protestních idejí. Jeden se staví za veřejnoprávní média a všechno, co s nimi souvisí – státní kulturní politika, s kterou kulturní sféra do značné míry nesouhlasí. A druhý proud je nesouhlas s politikou této vlády obecně, počínaje státním rozpočtem a konče třeba vztahem k Ukrajině.
U nás tyto protesty reagují na potenciální ohrožení demokracie. Na Západě, ale protesty mnohem častěji řeší ekonomické a sociální aspekty. Čím si tenhle rozdíl vysvětlujete?
Pozor, ten vztah k současné vládě má také svůj ekonomický nebo sociálně-ekonomický aspekt. Určitou roli v něm hrají například ceny energií. Životní úroveň je v Česku stále velmi slušná, nezaměstnanost je nízká a dalo by se jmenovat i další podobné ukazatele. Přesto ale společnost není úplně spokojená s tím, jak se ekonomicky a sociálně vyvíjí. Do toho se přidává vysoký státní deficit, riziko zadlužování země nebo hrozba zvyšování závislosti na půjčkách z ciziny, které se prodraží. Takže ten aspekt je přítomný i u nás, zejména v tom proudu odporu proti Babišově politice, vládě a způsobu jejího jednání.
Co podle vás účast na nedělní demonstraci na Letné vypovídá o české společnosti?
Česká společnost ukazuje, že je poměrně mobilizovaná a připravená na taková vystoupení. A to i přesto, že si od těchto akcí nemůže slibovat nějakou zásadní politickou změnu. Bylo by naivní očekávat, že na základě i rekordní demonstrace třeba rezignuje vláda. Ale je vidět, že tahle vlna demonstrací je velká. Dovolil bych si připomenout, že takových vln tady bylo hodně, počínaje třeba výzvou „Děkujeme, odejděte!“. To byl rok 1999 a reakce na opoziční smlouvu. Nemělo to žádný politický dopad, a takových vln jsme zažili několik. Tahle vlna je silná, ale přesto je jenom výrazem názoru. Opravdu si myslím, že jen těžko lze očekávat, že by měla bezprostřední politický dopad v reálné politice.
Bude mít nějaký jiný dopad?
Zřejmě bude mít dopad na uvažování politiků. Druhá Babišova vláda zažila takovou vlnu demonstrací. Efektem bylo spojení části opozice do uskupení Spolu a jejich následné vítězství ve volbách v tomhle formátu. Jsem přesvědčen, že na obou stranách té pomyslné barikády, tedy myslím vládní koalice i sněmovní opozice, jsou si vědomi toho, že takové důsledky tyto akce mít můžou.














