Článek
Ve čtvrtek, po třinácti letech čekání, vyšlo očekávané GTA VI a hráči po celém světě si začali brát volno.
„Vzal jsem si dovolenou v práci a koupil PlayStation. Teď jdu utopit telefon a vytrhnout zvonek,“ popisuje s nadsázkou hráč Petr.
Podobně to vidí i Matěj: „Chodit do práce je sociální konstrukt, hodnoty pro korporát teď chvíli bude tvořit AI,“ směje se.
Ačkoliv dovolená kvůli videohře může znít extrémně, podle psycholožky Andrey Stašek z Institutu pro psychologický výzkum (INPSY) Masarykovy univerzity samotný počet hodin u obrazovky o závislosti nevypovídá.
„Pokud si člověk hraní naplánuje, zajistí si volno a neohrožuje tím své pracovní, rodinné ani jiné povinnosti, může jít naopak o projev schopnosti vlastní čas regulovat,“ vysvětluje.
Rizikové hraní, nebo už závislost?
Odborníci rozlišují mezi rizikovým a závislostním hraním. A jak už bylo zmíněno, počet hodin strávených hraním v tom roli nehraje. Naopak schopnost udržet si nad hraním kontrolu je pro rozlišení mezi těmito typy zásadní.
„U rizikového hraní tím lidé opravdu tráví hodně času a třeba přicházejí o koníčky, ale stále chodí do práce, stále mají vztahy. Může to být excesivní aktivita, ale neznamená to, že jim to ničí život,“ vysvětluje Stašek.
Návyková porucha hraní digitálních her - lidově závislost - má naproti tomu přísná kritéria.
„Projevuje se jako dlouhodobé nadměrné zaujetí hraním, kdy se to stává nejpodstatnějším v životě hráče, nad hraním ztrácí kontrolu a tento vzorec přináší významné problémy v práci, škole či vztazích. Hráč přitom pokračuje, i když si je problémů vědom,“ popisuje psycholog z téhož institutu, Lukas Blinka.
Takový stav musí podle expertů navíc trvat dlouhodobě. Podle brněnských vědců se skutečná závislost týká méně než jednoho procenta dospělé české populace.
Kde hledat pomoc při herní závislosti?
- Oficiální diagnóza zatím chybí: Světová zdravotnická organizace (WHO) už poruchu hraní digitálních her uznává v 11. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí. V Česku ale zavedení této revize stále chybí i po sedmi letech.
- Léčba přes související obtíže: Podle psychologa Lukase Blinky je herní porucha téměř vždy spojená s dalšími psychickými problémy, například s depresí. Léčba se proto může zaměřit přímo na ně.
- Bezplatné poradenství: Pomoc zdarma poskytují i neziskové organizace zaměřené na závislosti obecně (například Podané ruce), které už mívají s problematickým hraním zkušenosti.
Dobrou zprávou navíc je, že problematické hraní mívá často navíc přechodný charakter.
„Pro řadu lidí v riziku slouží hry jako únik od nepříjemností, jako je stres, smutek nebo nuda. Jak se mění podmínky v životě, klesne i potřeba unikat. Nebo narazí na první problémy, uvědomí si je a najdou správnou míru,“ vysvětluje Blinka.
Upozorňuje však, že u menší části lidí je odeznění jen zdánlivé – z her totiž přecházejí k jiným problémovým aktivitám, například ke gamblingu nebo na sociální sítě.
Sociální sítě jsou džungle
Právě sociální sítě v datech brněnských vědců vycházejí hůře než samotné videohry. Mezinárodní studie INPSY mezi necelými 34 tisíci dospívajícími z deseti evropských zemí ukázala, že s osamělostí a horší duševní pohodou se výrazněji pojí problematické užívání sítí než hraní.
„Sítě nám ukazují to, co chceme vidět, abychom tam zůstali. Mají v sobě háček, který nás zahákne. Nemálo dospívajících tam navíc zažívá šikanu nebo vidí věci, které se jim nelíbí. Sítě jsou taková džungle, kdežto hry jsou spíš zábavní produkt,“ vysvětluje Andrea Stašek.
Výzkum zároveň odhalil zřetelné rozdíly mezi pohlavími.
„Status, který dospívající tolik potřebují k budování identity a dobrého sebehodnocení, dívky spíš získávají na sociálních sítích a chlapci tím, že hrají hry a vynikají v nich,“ popisuje Stašek.
Zatímco u chlapců souvisel únik na sociální sítě hlavně s osamělostí, u dívek se pojil také s nižší duševní pohodou a úzkostmi.
„Výsledky neznamenají, že hraní nemůže být problematické, ani že sociální sítě automaticky způsobují osamělost. Ukazují ale, že bychom neměli veškeré obavy spojené s digitálním životem dospívajících automaticky přenášet na videohry,“ dodává psycholožka.
Hry jako kasino
Podobné „háčky“ jako na sítích se ale podle psycholožky objevují i v některých hrách – především v masově vyráběných titulech ke stažení zdarma, které využívají placené loot boxy nebo mechanismy pay-to-win.
„Funguje to trochu jako automaty v kasinu. Dlouho prohráváte a říkáte si, že příště už to snad vyjde. Takové hry jsou naprogramované tak, aby vás udržely a abyste co nejvíc zaplatili,“ popisuje Stašek. Právě tyto praktiky chce omezit Evropská komise v novém návrhu Digital Fairness Act.
Samotného GTA 6 se ale tyto hazardní mechanismy v podstatě netýkají, a v tomto ohledu jej Stašek označuje za poměrně bezpečnou hru. Určitou pojistku před vznikem závislosti má navíc titul v tom, že jeho svět je – minimálně prozatím – příběhově ohraničený.
„Offline hry, jako je zatím GTA 6, fungují podobně, jako když se díváte na seriál nebo čtete knihu. Ponoříte se do propracovaného příběhu, který se odvíjí a má jasný začátek a konec,“ vysvětluje Stašek.
Situace se ale může změnit ve chvíli, kdy k uzavřenému příběhu přibude i online režim. Podle Blinky, pak rizikovost hry výrazně stoupá.
„Nekonečný obsah a přítomnost dalších hráčů se dlouhodobě ukazují jako nejsilnější faktory na straně her, které podporují návykovost, a tím i vznik návykové poruchy,“ upozorňuje Blinka.
Dělají násilné hry z hráčů agresory?
S vydáním GTA 6 se vrací i debata o tom, zda násilný obsah videoher nevede k agresi v reálném životě. Vědci z Masarykovy univerzity se však shodují, že takovou příčinnou souvislost výzkumy nepotvrzují.
„Když se podíváme na populační výzkumy, z lidí, kteří začnou násilnou hru hrát více, se nestanou agresivnější lidé. To nebylo nikdy pozorováno,“ vysvětluje Andrea Stašek.
Podle ní bývá vztah spíše opačný: lidé, kteří už k násilí či agresi sklony mají, podobné tituly vyhledávají častěji, protože jim zapadají do jejich uvažování.
Data z průzkumu Czech Gamers navíc ukazují, že hráči dokážou jasně oddělit fikci od reality. Ačkoliv 75,7 procenta dotázaných uvedlo, že je hry dokážou emočně vtáhnout, jen 36,8 procenta souhlasilo s tím, že v nich prožívají stejně silné pocity jako ve skutečnosti.
„Neznamená to, že by nás hry otupovaly a pak bychom násilí na ulici brali jako normální. Pokud někdo v minulosti hru napodobil a spáchal násilný čin, šlo o lidi, kteří měli velké potíže ještě před ní,“ dodává Stašek.
Samo GTA 6 navíc psycholožka neřadí mezi nejnásilnější tituly na trhu. Pro většinu hráčů jde podle ní především o svobodný svět, kde mohou dělat téměř cokoliv od létání letadlem až po prozkoumávání přírody.
Přesto oba odborníci upozorňují, že hra nese věkové omezení 18+ oprávněně, a rodiče by tak před Vánoci měli její nákup pro nezletilé zvážit. Kromě násilí a vulgarit obsahuje i sexualizaci nebo glorifikaci zločinu.
„Hra se často obhajuje tím, že tyto obsahy jsou míněné ironicky a parodicky, s čímž bych souhlasil. Jenomže děti právě toto nemusí pochopit,“ upozorňuje Lukas Blinka.
Pokud se k titulu mladší dospívající přesto dostanou, například u kamarádů, doporučují psychologové místo striktních zákazů otevřený rozhovor – ptát se, co se ve hře děje, a uvádět její obsah do souvislostí.
Čeští hráči: zlatý střed
Zmíněný výzkum Czech Gamers nabídl i pohled na to, co hraní lidem v Česku přináší. Na výzkumu vědci spolupracovali přímo s herní komunitou.
„Hry nám samozřejmě berou nějaký čas, ale také se v nich něco učíme. Například hra jako GTA 6 rozhodně rozvíjí kreativitu,“ říká psycholožka.
Přes polovinu dotázaných navíc uvedlo, že si díky hrám našli nové přátele, a online tituly je podle jejich zkušeností učí týmové spolupráci.
„Hráči v nich prožívají něco, co v běžném životě nezažijí, a jde o odpočinkovou aktivitu, která opravdu funguje. Když přijdeme ve stresu z práce, podívat se na film nebo si zahrát hru má podobný účinek,“ dodává Stašek.
V mezinárodním srovnání dospívajících napříč dvanácti evropskými zeměmi vyšlo Česko v intenzitě i rizikovosti hraní jako průměr.
„Máme tady tradici kroužků, pořád hodně dětí třeba hraje na hudební nástroje. To jim dává určitou strukturu a pomáhá jim trávit čas rozmanitě a potkávat lidi osobně,“ vysvětluje psycholožka.
Jako příklad země, kde mladí tráví u her nejméně času, uvádí Island. „Tam je organizovaná volnočasová činnost masivní. Skončí škola a děti jdou do klubu nebo na kroužek, takže tam není takové to poflakování, které souvisí s riziky. Česko je v tomto uprostřed,“ uzavírá Stašek.














