Premiérova žena si odskočí vraždit. V seriálu ji hraje Keira Knightley

Na párové terapii je žádoucí říkat pravdu. Helen má však ve smlouvě něco jiného. Svého manžela Wallace, vrcholného britského politika, špehuje pro soukromou organizaci. Za léta společného života si s ním pořídila dvě děti a spoustu společných vzpomínek. Když má teď pojmenovat, co před ním skrývá, nedokáže oddělit pracovní zadání od lásky.

Wallace se brzy stane premiérem, což je pro organizaci skvělá zpráva – jejich agentka se dostane přímo do Downing Street. Ve stejnou chvíli však mizí Helenina nadřízená Elizabeth. Místo zabydlování v novém sídle tak Helen čeká pátrání, při němž se jí znovu hodí pomoc starého přítele, nájemného zabijáka Sama. Ten má však ve druhé řadě špionážního seriálu Černá holubice, kterou lze nově vidět na Netflixu, dost starostí sám se sebou.

Sam hraný Benem Whishawem zná Helen, kterou opět ztvárnila Keira Knightley, lépe než její muž. V první sérii z roku 2024 je dohromady svedlo pátrání po vrahovi Helenina milence. Předvánoční Londýn dodal jejich počínání zvláštní ironii. Zatímco město oslavovalo rodinnou pospolitost, oni před nejbližšími tajili, čím se živí a s kým spí.

Druhá řada je méně sváteční a více existenciální. Vedle utajování práce hrdiny trápí, zda jim kvůli ní vůbec zůstane někdo blízký.

Během svižného prologu se Helen v šatech na míru usmívá po manželově boku, načež si v nestřežené chvilce odskočí vykrást sejf ruského oligarchy. S kolegyní Lailou se musí prostřílet přes ochranku a včas se vrátit na večírek, aby zatleskala manželovi za jeho proslov. Scenárista Joe Barton tu dovádí do absurdních důsledků představu dvojího života. Špionské i partnerské povinnosti jsou součástí jednoho nabitého večera.

Keira Knightley v nové řadě přechází od společenského úsměvu k přesné střelbě s lehkostí, která je vtipná i trochu mrazivá. Herečka si přitom podobně jako v kostýmních romancích, které ji proslavily, vystačí se zdrženlivými gesty. Helen projevuje stejnou sebekázeň, když někomu lže, jako když se ho chystá zabít. Londýnská rodačka tak může svou pověstnou spořádanost využít k něčemu zlomyslnějšímu, než jsme u ní zvyklí.

Podobnou příležitost dostal Ben Whishaw, známý jako Q z posledních tří bondovek. Jeho Sam se i při eliminování lidských cílů vyznačuje rozpačitostí a zranitelností člověka, který nechce být druhým na obtíž. Smutek zahání alkoholem a přijímáním dalších zakázek. S pistolí nakládá mnohem jistěji než s vlastními emocemi.

Oba herci do akčních rolí vnášejí cit pro trapnost mezilidských interakcí. Přestřelka jim občas přijde vhod jako záminka, proč se vyhnout nepříjemné konverzaci.

Jenže tentokrát je ústředním tématem série samotná práce. Co hrdinům zbude, když kvůli ní přijdou o možnost s někým žít? Dosud si mohli namlouvat, že vyřídí další zakázku a pak si konečně udělají čas na své blízké. Když ale Sam na seznamu terčů začne poznávat lidi, na nichž mu záleží, nemůže už oddělovat zaměstnání od osobního života.

Helen a Sam ke škodě seriálu tráví úvodní epizody z velké části odděleně. Své trápení musejí probírat s jinými důvěrníky. Při společném špičkování přitom jejich obavy vycházejí najevo přirozeněji a s větším vtipem. Čím déle se rozhovory s vedlejšími postavami vlečou, tím netrpělivěji čekáme, až se dvojice zase sejde a bude si mezi zachraňováním životů lézt na nervy.

Podobně nadbytečná je snaha vysvětlit minulost postav do poslední křivdy. Čtvrtá epizoda se například delší retrospektivou vrací do východního Berlína roku 1988, k počátkům kariéry Heleniny nadřízené Elizabeth. Její neproniknutelný chlad přitom díky výkonu herečky Sarah Lancashire sám o sobě vzbuzuje dost zvědavosti. Není třeba krkolomného vysvětlování, která dávná událost způsobila dnešní bolest a jak souvisí s neštěstím někoho dalšího.

Jindy je seriál naštěstí úspornější. Mladé nájemné vražedkyně Williams a Eleanor, které mají vždy nabito, poznáváme hlavně během akce. City si vyznávají mezi výstřely, takže vyprávění nezpomalí. Ani prostořeká Laila ostatním nedopřeje moc příležitostí utápět se ve vlastním trápení. Díky této trojici si seriál uchovává lehkost i ve chvílích, kdy se hrdinové berou příliš vážně.

Kamera během přestřelek a rvaček plynule sleduje herce, střih nechává v pravou chvíli vyniknout úder nebo pohotovou odpověď. Při soubojích se dobře orientujeme v prostoru a zároveň máme čas postřehnout, jak na sebe postavy reagují.

K tomu, že se akční scény neomrzí, přispívá i rozmanitý soundtrack a střídání lokací. Přepychový pařížský byt vyžaduje jiný pohyb a způsob boje než venkovské sídlo nebo galerie zaplněná návštěvníky.

Během podobných scén jsou choreografie a humor obvykle tak strhující, že nedumáme nad jejich přemrštěností nebo lehkovážným přístupem tvůrců k lidskému životu. Pochybnosti o logice scénáře přicházejí spíš mezi přestřelkami, kdy zbývá čas například přemýšlet, s jakou samozřejmostí premiérova manželka pobíhá se zbraní v ruce po britské metropoli. Kšiltovka a sluneční brýle jsou přece jen dost chabé krytí pro ženu, jejíž tvář zná celý národ.

Při charakterizaci hrdinů je scénář naštěstí vynalézavější. Londýnské pamětihodnosti, známí herci a drahé oblečení prezentují britskou eleganci coby vývozní zboží. Seriál ji ale průběžně shazuje přízemními starostmi. Když si před akcí jedna postava řekne o tlumič, nejde jí o nenápadnost. Jen vedle kocoviny nechce snášet ještě hlasitou střelbu.

Podrážděností a suchým humorem postav má Černá holubice blízko ke Slow Horses. V obou případech sledujeme lidi, kteří se snaží sladit profesní zdatnost s osobní bezradností. Protagonisté sice hravě prokouknou cizí úmysly, ale v těch vlastních tápou. Jejich hádky a popichování potom prozrazují, jak moc na sobě závisejí. Zvlášť když se nemohou spolehnout na nadřízené. 

Černá holubice tento strach z osamělosti někdy rozebírá podrobněji, než je nutné. Keira Knightley a Ben Whishaw jim ale dávají přesvědčivost i uprostřed nejabsurdnější akce. Důvěra mezi jejich postavami přitom představuje největší riziko, které zaměstnavatelé mohou využít proti nim. Přesto stojí za to si ji uchovat.

V tom je seriál přes všechnu krev a umírání docela povzbudivý. Dává naději, že i ve společnosti plné neprůhledných zájmů a pochybných autorit nás může spasit nezištná náklonnost druhého člověka.