Článek
Měsíc trávil většinu času v úzkém podzemním prostoru, kde se snažil s kolegy z 94. praporu 107. samostatné brigády teritoriální obrany ukrajinské armády prokopat do ruského týlu a zaskočit nepřítele nečekaným útokem.
Seznam Zprávy se přes WhatsApp spojily s velitelem Ihorem Nažihou, který popsal dva roky utajovaný příběh. Promluvit mohl až nyní, dopředu nicméně upozornil, že některé informace podléhají z taktických důvodů utajení.
Nažiha byl v létě 2024 součástí týmu, který odstranil zeminu z 800 metrů dlouhého zavlažovacího kanálu u vesnice Krasnohorivka v Doněcké oblasti.
Z války už jsou známy případy, kdy Rusové nebo Ukrajinci použili plynové potrubí, aby se pokusili nepozorovaně přesunout; zavlažovací kanál se objevuje v takovéto podobě poprvé.
„Všechno to začalo vlastně náhodou. Přiletěl ruský granát, dopadl a když jsme k tomu místu přišli, viděli jsme, že pod zemí vede starý kanál. Rozhodli jsme se, že je možné ho využít k útoku za ruskými liniemi,“ vzpomíná velitel.
„Dostali jsme úkol: ‚Prokopejte se tím a uvidíme.‘ Byl to starý kanál ze sovětských časů, který sloužil k zavlažování polí. Byl už úplně zanesený, ucpaný zeminou a dávno nepoužívaný,“ vypráví. Vše dokumentoval vlastními videozáznamy a fotografiemi, k jejichž publikování dal souhlas.
Těžká fyzická práce
Uvnitř to nebylo nic pro klaustrofobní povahy. Kanál měl průměr metr třicet, takže se nešlo postavit.
„Těžko se dýchalo, hlavně kvůli rzi a prachu. Byla to těžká fyzická práce, protože země je tam velmi tvrdá,“ říká Nažiha. „Bolela nás záda, což je ovšem u každého vojáka normální, protože nosíme těžké batohy, zásoby střeliva… Tady to ale samozřejmě bylo ještě horší, takže nám zdravotníci dali ampule s léky proti bolesti, které jsme si sami píchali.“
Snímky ze zavlažovacího kanálu:
„S jídlem a pitím jsme problém neměli, táhli jsme zásoby s sebou,“ říká.
Nástrahy ale číhaly jinde, například co se toalety týče. „Asi takto: když dopijete vodu z láhve, použijete ji pak jako toaletu. Je to vidět na fotografii, kterou jsem vám poslal. Opravdu v té láhvi není fanta. Na velkou jsme chodili do takového balíčku, který pak člověk odhodil co nejdále. Jinak to nešlo. Nedalo se vyjít ven. Bylo by strašné, kdyby nás nepřítel odhalil kvůli tomu, že někdo potřeboval jít na záchod,“ vypráví.
Z kanálu mohli občas vyběhnout, vždy ale po pečlivé přípravě. „Dalo se odejít ve chvílích, kdy se stmívá nebo se naopak rozednívá, protože v takových chvílích drony nejhůře nacházejí cíle. Když jsme slyšeli, že se žádný dron neblíží, nebo přesněji řečeno, když jsme žádný neslyšeli, rychle jsme vyběhli ven. Doběhli 200 až 300 metrů do našich zákopů. Vzali svítilny, baterky, doplnili zásoby,“ popisuje.
Strach přitom neměli jen z odhalení nepřítelem, ale také z hadů. „Prokopali jsme se na dvě pozice. Jedna z nich byla v místě, odkud jsme se dříve museli stáhnout. Východy z kanálu jsme pečlivě zamaskovali, aby je nepřítel neobjevil. To by byla katastrofa, protože když se střílí v potrubí, kulky létají naprosto chaoticky a neočekávaně a není tam kam uhnout. Vevnitř zase číhali hadi,“ uvádí velitel.
O výsledcích operace se moc zmiňovat nechce, Rusy se prý ale podařilo překvapit. „Museli změnit své plány,“ dodává bez dalších podrobností velitel, který za necelých pět let ruské plnohodnotné války prošel boji v Charkovské, Doněcké i Záporožské oblasti.
