Článek
Sudža je malé město v ruské Kurské oblasti nedaleko ukrajinské hranice. Do konce roku 2024 tu stála, jen půl kilometru od hranice, plynárenská měřicí stanice na poslední funkční trase, kudy ruský plyn proudil přes Ukrajinu do Evropy. Sloužila jako hraniční přechod pro plyn: za ní surovina vstupovala do ukrajinské soustavy a pokračovala na Slovensko a odtud mimo jiné do Česka.
Ukrajinské jednotky stanici obsadily hned v prvních dnech srpnového výpadu do Kurské oblasti v roce 2024. Plyn jí přesto proudil dál, po většinu roku zhruba 42 milionů krychlových metrů denně. Zastavil se až 1. ledna 2025 v 7:00 ráno kyjevského času, kdy vypršela smlouva o tranzitu a Kyjev ji odmítl prodloužit.
Prázdné potrubí dlouho nezahálelo. Večer 8. března 2025 potvrdil ukrajinský generální štáb, že se u Sudže objevili ruští vojáci, kteří se za ukrajinské linie protáhli odbočkou plynovodu Urengoj–Pomary–Užhorod, tedy téže soustavy, která ještě o dva měsíce dřív vedla plyn do Evropy.
Podobných příkladů se v posledních letech na bojišti našla celá řada, od Avdijivky po Kupjansk. Pod zemí se totiž v Ruskem způsobené válce bojuje stále častěji.
Silnice pod zónou smrti
Důvod, proč vojáci v takové míře využívají plynového potrubí, leží vysoko nad ním. Nad frontou neustále krouží drony a vytvářejí místy až desítky kilometrů široký pás, kterému vojáci říkají zóna smrti. Kdo se v něm na povrchu pohne, může být každým okamžikem zasažen.
Ovšem pod smrtelně nebezpečným povrchem leží neviditelná dopravní síť. Ukrajina byla desítky let hlavní tranzitní zemí ruského plynu pro Evropu: v rekordním roce 1998 jí proteklo 141 miliard metrů krychlových, v posledních dvou letech před koncem tranzitu kolem 15 miliard.
Když si velitel 2. sboru ukrajinské Národní gardy Chartija (česky Charta) Ihor Obolenskyj vyžádal od státní energetické společnosti mapy, zjistil, že pod válečnou zónou vede nejméně 57 ocelových trubek, většinou o průměru jeden až dva metry. Jen v okolí Kupjansku na severovýchodě země má být zhruba 130 kilometrů dávno nepoužívaných plynovodů.
Pohodlná cesta to není. Trubky u Kupjansku mají průměr necelých 1,2 metru, což je zhruba výška sedmiletého dítěte, a dospělý se v nich nenarovná. Pro vojáka mají ale jiné přednosti. Ocelová stěna silná asi 1,3 centimetru bývá zakryta zhruba metrem zeminy, potrubí proto shora není vidět a těžko se ničí.
Pod zónou, kde je každý pohyb spojený se smrtelným nebezpečím, tedy vede hotová a krytá silnice. Ukrajinský vojenský analytik Viktor Kevljuk to pro server Kyiv Independent shrnul prostě: kdyby tam vedlo metro, nepřítel by se přesouval metrem. Plyn je v celé věci vedlejší.
V jakém prostředí probíhají podzemní boje na Ukrajině.
Legenda ze Sudže
Rusové na výhody pohybu podzemním potrubím přišli první, uznává i generál Obolenskyj. Ruská armáda si postup vyzkoušela už v lednu 2024 u Avdijivky, tehdy ovšem nešlo o plynovod. Vojáci našli velké podzemní potrubí, nejspíš kanalizační kolektor, které vedlo z průmyslové zóny města k opevněnému ukrajinskému bodu Carská ochota.
Rouru plnou vody vyčerpali a vyčistili, prořezali se ven a 18. ledna pozici dobyli. Po několika dnech ji zřejmě zase opustili a samotná Avdijivka padla až o měsíc později. Jakou roli roura v pádu města nakonec sehrála, tedy nevíme.
V již zmíněném případě útoku u Sudždy byla utajená trasa podstatně delší. Ruští vojenští blogeři tvrdili, že se jednotka až sta mužů plazila potrubím o průměru 1,4 metru téměř 16 kilometrů: dva dny se sunula vpřed a další čtyři čekala uvnitř, než vylezla. Úřadující gubernátor Kurské oblasti Alexandr Chinštejn později mluvil o 14 kilometrech, šesti dnech a kyslíkových lahvích, protože v části trubky zůstal zbytkový plyn.
Čísla, která o operaci kolovala, se rozcházejí více než desetinásobně. Na záběrech z ukrajinských dronů je vidět zhruba tucet ruských vojáků, telegramový kanál Mash psal asi o stovce, náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov o více než 600 mužích a státní média až o více než 800.
Novaja Gazeta Europe podrobně popsala, jak z akce vznikl mýtus. V centru Kurska 11. dubna 2025 postavili na černý podstavec metrový kus potrubí. Pravoslavná církev v Jekatěrinburgu, přes 1 600 kilometrů daleko, vystavila jeho repliku, aby si lidé mohli „vyzkoušet“, co vojáci zažili.
Na průběh bojů měla operace zřejmě menší vliv, než by odpovídalo pomníku. Ukrajinské jednotky v Kurské oblasti tehdy v důsledku ruských dronových operací přicházely o zásobování a podle ruského vojenského experta, se kterým Novaja Gazeta Europe mluvila pod pseudonymem, se už stahovaly. I my jsme tehdy usoudili, že dronová kampaň, zničené mosty a útoky mimo jiné severokorejských jednotek měly větší dopad než jedna akce v potrubí. Roura Rusům pomohla, bitvu o Sudžu ale nerozhodla.
Sudža přitom byla jednorázovou akcí, zatímco u Kupjansku se z potrubí stala cesta, kterou Rusové používali celé měsíce.
Válka u výlezů
„Pořád vylézali ze země jako čerti,“ vzpomínal generál Obolenskyj v rozhovoru pro The Atlantic. Za tím obrazem stojí prostá zeměpisná skutečnost. Kupjansk leží na řece Oskil asi 40 kilometrů od ruské hranice. Pod řekou se čtyři staré sovětské plynovody sbíhají do dvou. Hlavní z nich, Šebelynka–Ostrogožsk, kdysi vedl plyn z Charkovské oblasti do Ruska. Trubky tu mají průměr metr až metr dvacet a Rusům umožnily překročit řeku, aniž by se na ní museli ukázat.
V září 2025 ukrajinský monitorovací projekt DeepState upozornil, že Rusové přecházejí Oskil potrubím a pomáhají si speciálně upravenými lavicemi na kolečkách a elektrickými koloběžkami. Ještě týž měsíc rourou pronikli na severní okraj Kupjansku.
Velitelé Chartije později serveru Kyiv Independent popsali, že se Rusové plazí rourou asi 15 kilometrů, někteří uvnitř čekají i měsíce, než se nashromáždí dost mužů a materiálu, a aby neztratili zbraně, mají je přilepené lepicí páskou na zádech. Potrubí využívaly i ruské dronové týmy. Vyřízly do roury otvor, prokopaly se na povrch, vypustily drony a zase zmizely pod zemí.
Obránci se nejdřív zaměřili na konce cesty. Jednu z rour zatopili, sehnali technickou dokumentaci a výkresy a zjistili, že místo jednoho potrubí vedou souběžně čtyři. Výlezy pak vzali pod dohled dronů, pod palbu a zaminovali je.
Hlavní seržant jedné z rot Chartije s volacím znakem Tovstyj popsal, jak to dopadá. Kdo z roury vyleze, přežije podle těch, kdo ho loví, nanejvýš hodinu. „Obvykle je to ale deset minut a konec,“ řekl serveru Kyiv Independent.
Taková past je stará jako samotná válka v podzemí. Během Varšavského povstání v roce 1944 používali povstalci kanalizaci k přesunům mezi odříznutými čtvrtěmi. Nejužší průchodné stoky měřily jen asi 90 na 60 centimetrů a provoz v nich byl jednosměrný, na propustky a podle rozpisu.
Když na to Němci koncem srpna přišli, začali do stok házet granáty, pouštět dráždivý plyn, klást miny, stavět zátarasy a vylévat a zapalovat benzin. Na konci září vylezlo 150 obránců Mokotova omylem v oblasti, kterou drželi Němci, a byli na místě popraveni.
Tentokrát však ukrajinští obránci cestu nedokázali zcela uzavřít. Když známý výlez zničili, Rusové se kolem trhliny prokopali a prořízli si nový. Mluvčí brigády Chartija, poručík Volodymyr Dehtjarov, to deníku The Wall Street Journal přirovnal ke známé pouťové hře, v níž z děr vyskakují figurky a hráč je musí stihnout praštit. Chce to podle něj rychlost a víc dronů ve vzduchu najednou.
Velitel dronové roty s volacím znakem Druid popsal, že sotva díru zasypou a vyhodí do povětří, o sto metrů dál se otevře další. Na jaře 2026 velitelé Chartije usoudili, že ničit výlezy nestačí. „Museli jsme je zatlačit zpátky do těch tunelů,“ řekl jednatřicetiletý Abbat.
Uvnitř roury
Ukrajinci nakonec udělali totéž, co předtím Rusové, a vlezli dovnitř. Hned dodejme, že žádný nezávislý pozorovatel boj v potrubí neviděl. Všechno, co o něm víme, pochází od samotné jednotky, z jejích videí a od ruských zajatců.
Chartija si vyžádala mapy od státní energetické společnosti, vyhledala penzionované plynaře, kteří síť kdysi stavěli, a do potrubí zavedla větrání. To byl podle velitelů, s nimiž mluvil The New York Times, nejtěžší úkol. Pod zemí nefunguje GPS ani spolehlivé rádiové spojení, takže sbor pro navigaci, spojení i udržení životních podmínek pod zemí použil vlastní technická řešení, která blíže nepopsal. Vojáci se potrubím přesouvají na upravených vozících z uhelných dolů s motory z elektrických koloběžek. Operaci pojmenovali Veles, po slovanském bohu podsvětí.
Jako první poslali do roury pozemního robota. Ukázal, že si Rusové v potrubí postavili barikády z pytlů s pískem osazené kulomety a u nich se prokopali do stran i do hloubky, kde si zřídili prostory k bydlení. Muži v nich trávili celé měsíce. Proti barikádám poslali Ukrajinci roboty s výbušninami a dálkově ovládané těžké kulomety.
U barikád se někdy údajně bojuje na vzdálenost jednotek metrů. Bojuje se skoro v zástupu za sebou, hlavně těžkými kulomety, a střely i střepiny se od ocelových stěn odrážejí. „Když jsme zabili nepřítele, hned za ním byl další,“ popisoval Abbat deníku The Wall Street Journal.
Výbuchy v malém prostoru vytvářejí podmínky, ve kterých se nedá dýchat, vojáci spoléhají na plynové masky a kyslíkové lahve. Zápach zbytkového plynu a mrtvol je tak silný, že vojáci uniformy perou v octu.
Když čelní útok uvízne, zbývá v rouře v podstatě jediný manévr: obejít protivníka jinou cestou. Při první takové akci narazili Ukrajinci v potrubí na Rusy a nedokázali je zatlačit, popsal deníku The New York Times zástupce velitele sboru plukovník Volodymyr Lysjuk. Vyřízli si proto otvor ve stěně, prokopali se k souběžné rouře a do té první se vrátili za ruskými pozicemi, takže Rusy obklíčili.
Jak vypadá obklíčení zevnitř, popsalo pět ruských zajatců v rozhovorech, které zveřejnila sama Chartija. Jde tedy o výpovědi ze zajetí. Útok na jejich úsek začal 10. července a v rouře uvěznil 15 Rusů. Asi po deseti dnech jim došlo jídlo a voda. Zásoby jim nosily drony k nově vykopanému výlezu, Ukrajinci je ale pravidelně sestřelovali a výlez nakonec rozbili. Vodu sbírali z louže v potrubí, cedili ji přes gázu s aktivním uhlím a převařovali. „Byla v ní půlka periodické tabulky,“ řekl jeden z nich. Po zhruba měsíci a půl dostali třicet minut na to, aby se vzdali, a to nakonec udělali.
Průběh operace Veles podle dostupných informací.
K čemu to
Co tedy válka v rourách přinesla? Začněme tím, co tvrdí ti, kdo ji vedli. Prezident Volodymyr Zelenskyj 27. října oznámil, že ukrajinské jednotky při operaci Veles postoupily pod zemí o více než 15 kilometrů, zabily přes sto ruských vojáků a více než 30 zajaly.
Nezávisle to ověřit nelze a po zkušenosti s tvrzením obou stran v průběhu války je namístě opatrnost. Časopis The Atlantic, jehož reportér mluvil přímo s velitelem sboru, píše o zhruba 14 kilometrech potrubí, které se po asi půl roce bojů vrátily do ukrajinských rukou. Jde o dvě roury, desítky dalších drží Rusové.
Nezávislému pohledu se nejvíc blíží hodnocení týmu vídeňského vojenského analytika Franze-Stefana Gadyho, které cituje list The New York Times. Na základě výzkumu přímo na Ukrajině označil operaci za taktický úspěch, který ruský postup zpomalil, ale úplně nezastavil. Analytik Can Kasapoğlu z washingtonského Hudson Institute přitom označil Veles za nejvýraznější tunelovou operaci této války – a přitom, pokud něco změnila, tak jen taktickou situaci v jednom jediném bodě války.
V jiných případech je přínos podobně nejasný. U Avdijivky a Sudže využití potrubí mohlo přímo přispět ke konečnému výsledku, ale možná také ne. Pokud víme, v případě Časiv Jaru ruské pokusy proniknout potrubím do města selhaly.
Roury tedy vyhrávají místní boje a dostanou vojáky tam, kam by se po povrchu nedostali – často přitom za velmi vysokou cenu. Žádnou bitvu zatím ale prokazatelně nerozhodly.
Součástí války ovšem zůstanou. Rusko podle Abbata cvičí nové jednotky určené pro boj pod zemí. Stejné sovětské sítě potrubí vedou i do pobaltských států a Polska, jejichž armády dění na Ukrajině pozorně sledují. Ukrajinská armáda podle dvou důstojníků, s nimiž mluvil The New York Times, už počítá, kolik by stála síť tunelů, které by propojily pozorovatelská stanoviště s týlem.
Reportéři The New York Times v říjnu s vojáky projeli potrubím u Kupjansku. Skoro deset kilometrů jim trvalo asi 40 minut. Na konci, nedaleko nulové linie, je podzemní překladiště a roura je tu uprostřed rozříznutá, aby z ní vedly dva vjezdy opačnými směry. Přes den po ní vozíky vozí k frontě hlavně munici a jídlo. V noci vozí opačným směrem hlavně hlínu vykopanou z tunelů.
