Z „rasistického srdce“ Ameriky přišel největší šok voleb

Byl to stát, který léta letoucí v americké psyché platil za území Ku Klux Klanu, za místo, kde běloši lynčovali a vraždili černochy. Za srdce amerického rasismu.

Mississippi - stát Magnolie - mívalo také děsivou pověst mezi otroky. Pracovat na zdejších bavlníkových plantážích pod prudkým sluncem představovalo skutečná muka.

Zpěvačka Nina Simone v roce 1963 napsala slavnou píseň s názvem „To zatracené Mississippi“. V songu naznačila zvěrstva, která se tu proti černochům beztrestně páchala. Po celém hlubokém jihu USA vládl státní teror.

Mississippi se dá také označit za stát „špatného svědomí“. Když politici z obou politických stran mluví o USA jako o té nejlepší zemi na světě, o posledním útočišti pro všechny utlačované a perzekuované tohoto světa, Mississippi jakoby neexistovalo. Jeho krvavá minulost se nehodí do amerického mýtu o majáku naděje.

Dnes už státní teror v Mississippi, stejně jako ve vedlejší Alabamě či Louisianě, dekády nepanuje. Diskriminace však přetrvává. Konzervativci v Mississippi překreslili obvody tak, aby černochy seskupili do jednoho ze čtyř volebních okresů. Celostátní černošský kandidát do Senátu tak nemohl uspět, protože jeho voliči byli jen v jedné části.

Snahy upírat černochům volební právo byly a jsou ze strany řady bělošských politiků dlouhodobým přístupem. Dodnes si vybavuji setkání s dnes už zesnulým černošským kongresmanem a jednou z ikon hnutí za občanská práva Afroameričanů Johnem Lewisem. Setkali jsme se v jeho pracovně ve Washingtonu. Upoutala mě tam tehdy velká sklenice plná kuličkových žvýkaček, kterou měl postavenou na jedné ze skříněk.

Na ten zvláštní artefakt jsem se zeptal. Lewis vysvětlil, že tam sklenici má jako připomínku toho, jak těžké bylo si volební právo v USA s jeho barvou pleti vydobýt. Když šel Lewis v 60. letech volit, bílý úředník mu odvětil, že tak bude moci udělat až poté, co všechny žvýkačky spočítá bez toho, aby sklenici otevřel.

Nebylo to jen o „žvýkačkách“. Lewisovi málem bělošští policisté roztříštili lebku během Krvavé neděle ve městě Selma v Alabamě z března roku 1965; tehdy se stovky lidí vydaly na protestní pochod proti násilnému potlačování registrace černošských voličů a policie je brutálně zmlátila. 

Lewis pocházel z Georgie, dalšího jižanského státu. Dotáhl to tam až do Kongresu a své křeslo dokázal hned několikrát obhájit. V Mississippi se podobně daří černošskému politikovi Bennie Thompsonovi, který vyhrává už v jednou zmíněném druhém volebním okrese. Pro černošského kandidáta do Senátu se ale zdálo být křeslo v této horní komoře Kongresu nedosažitelné.

Velký omyl. Letos  voliči Mississippi veškerou minulost, překreslování obvodů a zažité vzorce volby postavili na hlavu. Do Senátu poprvé po 150 letech vyslali prvního politika tmavé pleti. Jmenuje se Scott Colom a brzy se o něm budou v Mississippi i jinde po Americe učit děti ve školách. Poslední černošský senátor za Mississippi dokončil mandát v roce 1881.

Colom dokázal nemožné. Stál tu nejen proti nedůvěře bělošských konzervativních voličů, ale rovněž apatickému ústředí Demokratické strany, která jeho boj považovala za předem ztracený a příliš ho finančně nepodpořila. Nepomohly ani agentury veřejného mínění.

Mississippi považovaly za solidně konzervativní, což mohlo celou řadu voličů odradit. Co zmůže můj hlas?, mohli se ptát. Colom tu jednoduše bojoval proti zaběhnutému „řádu věcí“.

Vzedmula se ale černošská voličská základna a přidal se i dostatečný počet bělošských voličů. Scott Colom zvítězil. Triumfy v některých obvodech chutnaly opravdu sladce. Demokrat například dokázal s přehledem ovládnout okres Forrest, který je - stále - pojmenován po bývalém generálovi konfederační armády a otrokáři jménem Nathan Bedford Forrest.

Colom si moc dobře uvědomuje, že stojí na ramenou bezpočtu černochů, kteří v Mississippi vytvořili podmínky a prostor pro někoho jako on, aspirujícího a bezpochyby talentovaného politika. Díky nim mohl vůbec kandidovat.

Zakončil svou kampaň tak, že poslední reklamní video natočil před domem Medgara Everse. Tento vůdce hnutí za občanská práva černochů byl v roce 1963 zastřelen na vlastní příjezdové cestě a zemřel před zraky své ženy a dětí.

„Je to silná připomínka oběti, kterou bylo nutné přinést, abychom získali právo volit,“ řekl Colom k videu. „Na tom videu je pro mě důležité to, že jsme lidi neprosili, aby mě volili. Jen jsme mluvili o té oběti, vyprávěli ten příběh. Chtěli jsme, aby to byla závěrečná reklama, protože jsem chtěl, aby to bylo poslední poselství, které lidé v Mississippi uslyší.“

Slyšeli na to. A je povzbuzující, že Coloma podpořilo velké množství bělošských voličů, bez nichž by se senátorem nikdy nestal, a to i přesto, že v Mississippi žije na 38 procent černochů, kteří v drtivé většině volí demokraty.

Změna je patrná například v městečku Clarksdale, považované za kolébku blues. Celá řada obyvatel mi tam řekla, že se považují za jednu komunitu bez ohledu na rasový či jiný původ. Snad jedinou vzpomínkou na temné časy jsou železniční koleje, které byly kdysi jakousi demarkační čarou oddělující striktně černošskou a bělošskou část města.

Orální černošská historie je tu bohatá a často bolestivá. Generace prarodičů a rodičů svým potomkům vypráví o tom, jak jim úřady znemožňovaly volit, jak na ně policisté pouštěli psy nebo proti nim používali vodní děla. Jak je bezdůvodně šikanovali a ponižovali.

Ve městě Birmingham v sousední Alabamě si dokonce o tomto teroru může kdokoliv přečíst na informačních panelech, které lemují trasu pochodů, jež v 60. letech spolu s dalšími vedl Martin Luther King. Je tu zmínka i o tehdejším komisaři pro veřejnou bezpečnost města Birmingham jménem Eugene „Bull“ Connor.

Na panelech je vykreslen jako padouch. Zaslouženě, nechal totiž protestující černochy a s nimi i demonstrující bělochy zavírat, prováděl razie v jejich domovech bez soudního příkazu, brutálně je mlátil na ulici. Byl tváří státního teroru.

Boj o historický odkaz ale prohrál. V parku Ingram Park v centru města Birmingham, kolem nějž průvody demonstrantů chodily mezi baptistickým kostelem a radnicí města, dnes nestojí socha Eugena Connora. Na podstavci tu na kolemjdoucí shlíží Martin Luther King.

Ten mimo jiné řekl: „Oblouk morálního vesmíru je dlouhý, ale směřuje ke spravedlnosti.“ Jinými slovy zažívaná příkoří jsou jen dočasná. V dlouhodobém horizontu všechno směřuje ke větší a větší svobodě a rovnosti před zákonem.

Chtělo by se tomu věřit. Chtělo by se věřit tomu, že se Amerika, zvlášť po těchto volbách do Kongresu, posunula alespoň na stranu onoho oblouku, kde se už svažuje. Že už má Amerika v rasové otázce to nejhorší za sebou a je už více méně post-rasovou zemí. Pak se ale řidiči na jedné z dálnic mezi městy Birmingham a Atlanta (ve státě Georgia) naskytne pohled na obří stožár s gigantickou vlajkou. Ční vysoko nad korunami stromů.

Není to ale vlajka Spojených států s pruhy a hvězdami.

Ne.

Vlaje tam zástava někdejší Konfederace, symbolu otrokářských států.