Bob Dylan vydal klip od Petra Síse. Ani moje děti ho neznaly, říká český umělec

Ta píseň provázela Petra Síse jedním z nejsložitějších období v jeho životě. „Pracovnu jsem měl na losangeleském předměstí Studio City v takové garáži. Tam byl animační stůl, ke kterému jsem každý den sednul, asi dvacet hodin jsem kreslil, furt jsem si tu písničku hrál dokola. A do toho se mi honilo hlavou, co se mnou bude,“ vzpomíná český výtvarník a ilustrátor, jak začátkem 80. let minulého století ručně kreslil videoklip pro amerického písničkáře Boba Dylana ke skladbě Gotta Serve Somebody. Mezitím mu z komunistického Československa chodily výzvy k okamžitému návratu z USA zpět za železnou oponu.

Petr Sís neuposlechl. Zůstal v Americe, kde se jako jeden z mála z Čechů prosadil ve světě výtvarného umění a stal se mezinárodně uznávaným autorem téměř tří desítek dětských knih. Jen na vydání svého videoklipu ke Gotta Serve Somebody si musel počkat. Až tento čtvrtek ho pětaosmdesátiletý Bob Dylan zveřejnil na svém YouTube kanálu. „Je nevysvětlitelné, že to video na 45 let zmizelo a teď se zničehonic objeví. Jsem tím absolutně šokovaný,“ říká sedmasedmdesátiletý Petr Sís. Dylanův management na žádost o komentář do vydání textu nereagoval.

Petr Sís do Ameriky odjel v létě 1982 coby čerstvý držitel Zlatého medvěda z festivalu Berlinale za film Hlavy, aby vyrobil animovaný snímek pro letní olympijské hry v Los Angeles. Za tímto účelem mu československé úřady vystavily vízum. „Po roce jsem byl možná tak v půlce práce, když se začalo mluvit o tom, že bude bojkot. Američané totiž v roce 1980 na protest proti sovětské válce v Afghánistánu vynechali olympiádu v Moskvě, a tak se Sověti rozhodli jim to oplatit bojkotem olympiády v Los Angeles,“ připomíná Sís, který právě v tu chvíli dostal nabídku vytvořit Dylanovi klip pro tehdy novou hudební televizi MTV.

Na obou zakázkách pracoval zároveň. „V jednu chvíli mi začaly chodit výzvy z Krátkého filmu, který mě do Ameriky poslal, ať všeho nechám a okamžitě se vrátím, protože se olympiády nebudeme účastnit. Na to jsem jim odepsal, že dělám film pro Dylana, protože tou dobou už mi narostl hřebínek. Nechtěl jsem o tu příležitost přijít a zkusil jsem s nimi diskutovat o prodloužení pobytu. Namítal jsem, že tam máme možnost dělat filmy pro MTV a uspět,“ vzpomíná.

Komunistický režim debatu nepřipustil. Československé úřady neprodloužily Sísovi vízum, v nepřítomnosti jej prohlásily za emigranta a kdyby se vrátil, hrozilo mu vězení. „Měl jsem z toho dost trauma, pamatuji si, jak jsem měl zítra letět, ale místo toho jsem dál kreslil. Naplno jsem se soustředil na tu Dylanovu písničku, dělal jsem na ní ve dne v noci. Ta animace si vyžádala tisíce obrázků,“ líčí.

Skladba pochází z alba Slow Train Coming vydaného v srpnu 1979, kdy nejdříve autor folkových protestsongů a posléze rocker Bob Dylan začínal své takzvané křesťanské období. Novinář Howard Sounes v jeho životopisu vysvětluje, že americký hudebník později oceněný Grammy, Oscarem, Pulitzerovou i Nobelovou cenou za literaturu hledal po rozpadu manželství nový směr.

„Koncertováním si vydělal jmění, ovšem neustálé omílání největších hitů na fotbalových stadionech mu činilo pramalou radost. A právě tehdy mu osud přivedl do cesty křesťany,“ píše Sounes v knize Down the Highway: Život Boba Dylana, kterou v českém překladu Michala Bystrova vydalo nakladatelství Galén. Podle autora mohl příklon ke křesťanství představovat i reakci na předešlou dekádu, v níž mnoha rockerům zničily život drogy či alkohol.

Pravnuk židovských přistěhovalců Dylan se každopádně koncem 70. let sblížil s členy malé evangelické církve v losangeleském údolí San Fernando Valley. Nechal se pokřtít, začal nosit křížek, tři měsíce denně navštěvoval ranní biblické kurzy a modlil se před každým koncertem. Na nich přestal hrát starší „sekulární“ písně, což u některých posluchačů vyvolalo nespokojenost.

V rozhovoru pro deník The Washington Post z roku 1980 hudebník dokonce popisuje údajné zjevení ve svém hotelovém pokoji. „Cítil jsem v místnosti něco, co nemohl být nikdo jiný než Ježíš. Skutečně jsem měl zážitek znovuzrození,“ říká Dylan, jenž v té době začal nosit vousy jako Kristus na populárních vyobrazeních.

Právě v tomto rozpoložení skládal písně pro desku Slow Train Coming, na které mimo jiné účinkuje kytarista Mark Knopfler a jež oslavuje jeho nově nalezenou víru v Boha. Jako singl z ní Dylan vybral Gotta Serve Somebody, v němž zpívá „ať jsi třeba velvyslanec v Anglii či Francii / ať máš rád hazardní hry nebo tanec / ať jsi mistr světa v těžké váze / ať jsi lvice salonů s dlouhou šňůrou perel / vždycky budeš muset někomu sloužit“. Videoklip k písni dostal za úkol vytvořit Petr Sís.

Doslova znázorněné velvyslance, hráče či boxery opatřil český výtvarník v téměř šestiminutovém videu provázky jako z loutkového divadla. Dylanovu biblickou otázku, zda „je to ďábel, nebo Pán“, komu člověk slouží, pak zarámoval úvahou o slepici a vejci, ilustrující paradox vzájemné závislosti bez jednoznačné příčiny či počátku.

„Já jsem tu píseň nevnímal tak, že vypráví o Bohu. Tvrzení, že každý v životě musíme někomu sloužit, že vlastně neexistuje nějaká čistá forma, kde by se člověk nikomu nezodpovídal, mi přišlo strašně moudré. Zvlášť v tehdejší situaci, kdy pro mě byla na jedné straně Praha za železnou oponou a na druhé ten Západ. Tehdy jsem si samozřejmě myslel, že v Americe jsou všichni bezvadní a féroví,“ vypráví Petr Sís.

Jeho videoklip byl promítaný v soutěži a díky tomu se stal jedním z pěti snímků posuzovaných roku 1983 pro nominaci na Oscara v kategorii nejlepší krátký animovaný film. „Na to mám tady dodnes papír. Byl jsem v euforii, že jsem v Americe, dělám klip pro Dylana a budu nominovaný na Oscara. Jenže to celé zkolabovalo,“ vzpomíná Sís, který dokonce Dylana zdálky zahlédl, když video odevzdával televizi MTV. „Přímo na tom jednání jsem pak ale nebyl. Prý si vyžádali nějaký čas na rozmyšlenou a nakonec klip prostě nikdy neodvysílali. Bylo mi to samozřejmě líto,“ přiznává.

Přesný důvod se nikdy nedozvěděl a dá se o něm jen spekulovat. Jedno vysvětlení zní, že Dylanově vydavatelství nebo manažerům nové televize, kde brzy začala slavit úspěch výpravná videa Michaela Jacksona, Phila Collinse nebo Prince, přišel ručně kreslený klip až příliš umělecký.

Ostatně z podobně „artové“ produkce se v rotaci stanice až několik let poté prosadilo video k hitu Sledgehammer od Petera Gabriela, které britští výtvarníci bratři Quayové vytvořili pod vlivem jiného českého umělce Jana Švankmajera. „Je fakt, že MTV tehdy byla dost hlasitá a barevná. Moje video s ruční kreslenou animací na ně mohlo být moc tiché, dlouhé a něžné. Ale opravdu nevím,“ říká s odstupem desítek let Petr Sís.

Ani když měl v novém tisíciletí například retrospektivní výstavu v pražském Centru současného umění DOX, na kterou přišlo téměř 100 tisíc lidí, nesměl video promítat. „Neměl jsem na to práva, tím videem jsem nedisponoval, myslím, že ani moje děti ho nikdy neviděly. Když jsem lidem říkal, že jsem udělal klip pro Dylana, skoro nikdo mi to nevěřil,“ směje se.

Že se nyní písničkář chystá videoklip zveřejnit nedlouho po svém setkání s papežem, s nímž se netradičně vyfotil v mikině s kapucí, Sís nevěděl. Od zpěvákova managementu ani vydavatelství žádnou zprávu nedostal. Dozvěděl se to od přátel, až když klip visel na YouTube. „Nikdo se mi neozval. Jak je to s právy, po tolika letech vůbec netuším. Ještě někdy před rozmachem internetu jsem mluvil s Dylanovým manažerem, který chtěl klip umístit jako bonus na jinou desku. Ale už tehdy byl s právy problém a nedomluvili jsme se. To je holt Hollywood,“ poznamenává Sís.

Podobných zklamání zažil po příjezdu do USA víc. „Já jel do Ameriky původně s tím, že chci dělat animované filmy. Tohle byl jeden z asi tří zážitků, které mi Hollywood trochu znechutily,“ vzpomíná Sís, jenž brzy nato dostal příležitost nakreslit plakát k oscarovému snímku Amadeus od Miloše Formana.

Pak už jel přes celé Spojené státy za známým autorem dětských knih Mauricem Sendakem do New Yorku, kde roku 1984 odstartoval kariéru nejprve coby ilustrátor pro deník The New York Times a brzy jako autor vlastních dětských knih. K úspěchu těm prvním pomohla Sísova nakladatelská redaktorka Jacqueline Kennedy Onassis, tedy bývalá první dáma USA.

„Okolo filmu se vždy motala spousta producentů, peněz a občas i nějaké intriky. Naučilo mě to být opatrnější a nedůvěřovat každému. Knihy pro mě představovaly daleko jistější svět a čistější práci v tomto ohledu,“ srovnává vlastní zkušenost Sís, který už u dětských knih zůstal a také na východním pobřeží USA žije dodnes.

Zpráva o zveřejnění Dylanova videa ho zastihla, právě když si balil na cestu do Prahy, kde chce zažít oslavy výročí sametové revoluce. Kvůli pátečnímu celonárodnímu zákazu letů v USA, který zřejmě v souvislosti se zastaralým komunikačním systémem vyhlásil Federální úřad pro letectví, ale Petr Sís neví, zda to přes oceán tentokrát stihne. „Trochu se třesu, jestli na letišti projdu a nezmeškám navazující let, v Dánsku mám jenom půl hodiny na přestup. Ale když to klapne, mohl bych stihnout už nedělní demonstraci na Letné,“ uzavírá Petr Sís.