Článek
Se závěrem roku se opět blíží období bilancování, kdy budeme vyhodnocovat, jak se daří české ekonomice, co očekáváme od budoucnosti a jestli ustojíme příští výzvy.
Když se mě lidé ptají, jak se vlastně daří českému průmyslu a kam směřuje naše ekonomika, často jim odpovídám: „Nemusíme studovat hromady makroekonomických analýz, stačí se podívat na korbu náklaďáků.“
Mimochodem, jedním z takových alternativních ekonomických indikátorů je v Americe Truck Tonnage Index, který vyhodnocuje množství zboží přepravovaného nákladními automobily. A patří k uznávaným předstihovým ukazatelům ekonomiky. Zkrátka, když je toho „na korbách“ míň, můžeme velmi pravděpodobně očekávat zpomalení ekonomiky. A naopak.
S našimi kamiony (flotila nám postupně rostla a rostla, modernizovala se a doplňovala služby komplexní logistiky) brázdíme silnice od roku 1990, takže díky tomu trochu o vývoji ekonomiky u nás v Česku víme. Teď právě jsme ve fázi (a nejen my), kdy máme nedostatek kapacit a poptávka je mnohem větší než nabídka. Potřebovali bychom více vozidel i řidičů. Přála bych si, aby to trvalo minimálně pět let, neboť po covidu, konfliktu na Ukrajině a Blízkém východě, se potřebujeme trochu nadechnout. Ale v tomto byznysu se to může velmi rychle otočit a začínáte skoro od nuly.
Jedno ale platí za ta léta jednoznačně. Česká ekonomika stojí na našem průmyslu. Často mluvíme o „tradičním“ českém průmyslu. Co je na něm ale doopravdy tradičního? V současné době pravděpodobně nic mimo jeho vysokého podílu na celkové ekonomice a zaměstnanosti.
Před třiceti lety, v polovině 90. let, tvořila pilíře české ekonomiky těžba, hutnictví nebo textilní průmysl. Tedy odvětví, která následně prošla hlubokým útlumem. A dnes? Je to „automotive“, který vnímáme u nás jako „tradiční“? V roce 1995 v dnešní podobě prakticky neexistoval. Za poslední tři dekády ale vyrostl jeho podíl na celkové přidané hodnotě jedenáctinásobně. Obdobně to platí pro elektrotechniku či optické přístroje.
Podle mě je na českém průmyslu tradiční jediná věc: mimořádná flexibilita. Vždy dokázal jít s dobou, přizpůsobit se a vyrobit přesně to, po čem byla ve světě poptávka – ať už to byly lokomotivy za první republiky, tramvaje Tatra T3 v minulém režimu nebo dnešní špičková osobní vozidla a také elektrické rozvaděče.
A dnes na korbách našich kamionů vidíme, že se tento příběh opakuje. Český průmysl opřený o schopné výrobce ukazuje, že umí transformovat své výrobní linky na sofistikované produkty nové generace.
Jedním příkladem je tzv. clean tech – tedy technologie pro dekarbonizaci, energetickou účinnost či zelenou transformaci, chcete-li. O tomto sektoru se u nás v Česku příliš nemluví, ale český clean tech dnes hraje doslova světovou ligu.
Z datového projektu Mapa příležitostí a analýz iniciativy Druhá ekonomická transformace vyplývá, že v Česku už dnes vyvíjíme, vyrábíme a vyvážíme čisté technologie za více než 1,4 bilionu korun za rok, což tvoří 23 % celkového vývozu zboží.
Segmenty clean tech vývozu navíc rostou v posledních letech v průměru 11procentním tempem ročně – tedy dvakrát rychleji než zbytek exportu. Do roku 2030 by tyto technologie mohly tvořit plnou třetinu všeho, co z Česka vyvezeme. V harvardském indexu Greenplexity, který měří schopnost zemí vyvážet komplexní zelené technologie, patří Česku 3. místo na světě, hned za Německem a Japonskem.
Není to ale jen náš izolovaný úspěch. Celá střední Evropa – trojúhelník mezi Prahou, Varšavou a Budapeští – se stala továrnou na dekarbonizaci pro celou Evropu i svět.
Když se podíváme na celosvětový žebříček vývozu čistých technologií v poměru k HDP, první tři příčky na světě obsadily Slovensko (20,9 %), Maďarsko (17,4 %) a Česko (15,6 %). Pro srovnání: Německo dosahuje 6,9 %, Čína 3,2 % a USA necelého 1 %. Země V4 dnes tvoří 18 % veškerého zeleného exportu Evropské unie (spolu s Německem dokonce nadpoloviční většinu).
Podobný příběh můžeme vidět v dalších megatrendech dnešní doby. Třeba taková AI. Pořád mluvíme o tom, jestli stíháme zavádět tyto nástroje v našich firmách. Trápíme se tím, jestli jsme dost rychlí. Ale přehlížíme totéž co u dekarbonizace. AI potřebuje ke svému životu velkou proměnu fyzického světa. Řadu sofistikovaných technologií, které musí někdo vyrobit. A kdo by to měl umět lépe než flexibilní průmyslová země?
Proto, když přemýšlím o tom, jak česká ekonomika zvládne výzvy příštích let, věřím, že zopakujeme to, co umíme nejlépe. Přizpůsobit se a využít situace, kterou trhy nabízejí.
Stejně jako dnes už naše kamiony nerozvážejí součástky na jednoduché montáže jako v 90. letech, ale ve velkém komponenty pro špičkové technologie s vysokou přidanou hodnotou, tak za pár let budou pravděpodobně vozit zase něco úplně jiného. Ale věřím, že základ bude stejný – kvalitní průmyslová výroba.
Naším úkolem proto, aby se jí dařilo, je vlastně pořád totéž. Podporovat ji chytrými investicemi, odstraňováním byrokracie a rozvojem infrastruktury. Jde hlavně o to, abychom si sami úplně zbytečně nezatáhli ruční brzdu toho našeho společného „ekonomického náklaďáku“.
