Článek
Debata o elektromobilitě v Evropě je zvláštní. Když člověk sleduje veřejnou diskusi, snadno získá dojem, že se rozhoduje o budoucnosti dopravy. Ve skutečnosti ale podle mě jde o naši schopnost se rychle přizpůsobovat. Elektromobily samy o sobě nejsou tím hlavním tématem. Jsou pouze viditelným projevem hlubší změny, která probíhá v průmyslu, energetice i technologickém sektoru.
V evropském prostoru se přitom debata často redukuje na otázku, jestli jsou elektromobily dostatečně levné, jestli mají dostatečný dojezd nebo jestli je správné podporovat jejich rozšíření regulacemi. To jsou legitimní otázky, ale stále více mám pocit, že odvádějí pozornost od podstaty problému. Automobilový průmysl totiž se změnou pohonu prochází i proměnou své vlastní identity.
Strojírenské firmy se mění v technologické
Po více než sto let byly automobilky především strojírenskými firmami. Konkurovaly si kvalitou motorů, podvozků, převodovek a výrobních procesů. Dnes se stále větší část hodnoty přesouvá do oblastí, ve kterých Evropa historicky tak silná nebyla. Roste význam softwaru, bateriových technologií, výkonové elektroniky, datové infrastruktury a umělé inteligence. Jinými slovy, automobil se postupně mění z mechanického výrobku na technologickou platformu.
Právě proto považuji za zavádějící vnímat elektromobilitu pouze jako environmentální téma. Ano, otázka lokálních emisí je důležitá a kvalita ovzduší ve městech má přímý dopad na zdraví milionů lidí. Kdyby ale šlo pouze o ekologii, elektromobilita by dnes asi nebyla jedním z hlavních témat světové průmyslové politiky. Důvod, proč do ní investují stovky miliard dolarů Spojené státy, Čína i další významné ekonomiky, je mnohem širší. Všichni totiž chápou, že se rozhoduje o budoucím dělení ekonomické hodnoty.
Kdo dokáže jednat rychleji, získává technologický náskok
Měl jsem možnost strávit několik let pracovně v Číně a nedávno se po více než dekádě znovu podívat do megaměst, kde jsem tehdy žil. Největší rozdíl nespočíval v tom, kolik elektromobilů dnes jezdí po ulicích. Mnohem silnější bylo vnímat, jak rychle se země změnila jako celek. Čína už dávno není pouze výrobní základnou světa. Systematicky buduje vlastní technologické firmy, investuje do robotizace, automatizace, umělé inteligence i energetiky a snaží se ovládnout klíčové části dodavatelských řetězců budoucnosti.
Elektromobilita je v tomto směru dobrým příkladem. V Evropě bývá často předmětem ideologických sporů. V Číně je vnímána především jako průmyslová a geopolitická příležitost. Tamní debata se nevede o tom, zda je změna žádoucí. Vede se o tom, jak na ní vydělat, jak získat technologický náskok a jak zajistit, aby nově vznikající globální trhy ovládaly čínské firmy. Výsledkem je, že dnes Čína dominuje výrobě baterií, zpracování řady kritických surovin i významné části výrobních kapacit spojených s elektromobilitou.
To samozřejmě neznamená, že bychom měli čínský model kopírovat. Jsem rád, že žiji v Evropě, která stojí na demokratických institucích, osobní svobodě a právním státu. Přesto bychom si měli být schopni přiznat, že světová konkurence nebude čekat na to, až dokončíme další kolo veřejných debat. Technologické změny probíhají bez ohledu na naše vnitropolitické spory a země, které dokáží jednat rychleji a strategičtěji, získávají náskok.
Myslím ale, že v Evropě rozhodně nejsme bez šance. Máme kvalitní univerzity, špičkové výzkumné instituce, silnou průmyslovou tradici i dostatek kapitálu. Přesto se stále častěji dostáváme do situace, kdy nové technologie vznikají jinde a evropské firmy je následně dohánějí. Viděli jsme to v digitálních platformách, částečně v polovodičích a dnes podobný vývoj sledujeme také v oblasti baterií nebo umělé inteligence.
Kdo ovládne baterie, software a data, ovládne i automobilový průmysl
Proto podle mě není nejdůležitější otázkou, kolik elektromobilů bude za deset let jezdit po evropských silnicích. Mnohem důležitější je, kdo bude vyrábět technologie, které budou tato vozidla pohánět, kdo bude vlastnit software, který je bude řídit, a kdo bude kontrolovat dodavatelské řetězce celého systému. Právě tam vzniká skutečná ekonomická hodnota a právě tam se dnes rozhoduje o budoucí konkurenceschopnosti jednotlivých regionů.
Elektromobilita tak ve skutečnosti není problémem, který by Evropa měla řešit. Je spíše testem, jestli jsme schopni včas rozpoznat technologickou změnu a přizpůsobit se jí. Jestli dokážeme investovat do budoucích odvětví dříve, než budou dominovat jiní. A jestli jsme ochotni přijmout fakt, že průmyslový svět, který nám po desetiletí přinášel prosperitu, se proměňuje rychleji, než jsme byli zvyklí.
Možná se jednou ukáže, že největší spor kolem elektromobilů nebyl ve skutečnosti sporem o auta, ale o to, jakou roli chce Evropa hrát ve světě, kde budou o ekonomické síle stále více rozhodovat technologie, energie a schopnost inovovat. Na tuto otázku si budeme muset odpovědět mnohem dříve, než si dnes připouštíme. Bez odvahy předat management evropských automobilek do rukou progresivních leaderů s globálními zkušenostmi z technologického sektoru to půjde stěží.
