Seifertovu cenu dostal Petr Sís. Poslední dobou je to v USA těžké, říká

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Protože už jsem nemohl vydržet, jak mi někdo pořád odposlouchává telefon, jak hlídá každé moje slovo, jak je tu všechno pod kontrolou,“ odpovídá světoznámý český výtvarník Petr Sís na otázku, co ho začátkem 80. let minulého století přimělo emigrovat do USA. Udělal tam mimořádnou kariéru a získal mimo jiné prestižní Andersenovu cenu, zlatou medaili z veletrhu dětských knih v Boloni nebo ocenění americké nadace MacArthur.

Nyní se šestasedmdesátiletý Sís vrátil, aby k nim přidal další. Toto úterý vpodvečer v Praze převzal Cenu Jaroslava Seiferta. Nadace Charty 77 mu ji udělila za celoživotní dílo, „svrchovaně umělecké a současně citlivě výchovné, které bez nadsázky po celém světě příkladně reprezentuje českou kulturu“, uvedla za pořadatele Jana Nekolová.

Sís bývá po návratu do Česka vždy euforický. Tentokrát je to ale kvůli vyhrocené atmosféře v USA ještě patrnější. „Prožívám to. Všechno víc prožívám, jednak protože stárnu, jednak protože jsem to sám v nějakém ohledu zažil,“ odpovídá na dotaz, jestli třeba sleduje razie současné americké vlády proti imigrantům. „Popírá to všechny moje teorie o Americe. Člověk za tu dobu samozřejmě zjistil, že nebylo vše tak růžové, ale poslední dobou je to v USA opravdu těžké. Pořád jsem tam byl na svobodě, najednou se to zčistajasna otočilo a teď pro mě uprostřed Evropy září země jako Česko,“ říká.

Světově uznávaný autor téměř tří desítek poetických dětských knih, jež se dočkaly překladů do desítek jazyků, svého času mimo jiné vysvětloval Američanům, co obnáší život v nesvobodě. V autobiografické knize o svém dospívání nazvané Zeď aneb Jak jsem vyrůstal za železnou oponou zprostředkoval dětem v zámoří, jaké bylo číst za komunismu zakázané knihy a vzhlížet k Západu.

„Je fakt, že moje vlastní děti neberou současné dění v USA tak tragicky. Myslí si, že to prostě přejde. Mladí mají výhodu, že nemohou srovnávat. Mně bohužel leccos ze současnosti evokuje to, z čeho jsem kdysi utíkal,“ vrtí hlavou Sís.

Jeho cesta k výtvarnému umění vedla oklikou přes bigbít, o němž v mládí psal a například koncem 60. let jako jeden z prvních českých diskžokejů uváděl pražský koncert skupiny The Beach Boys. Pak přišel animovaný film. Roku 1968 si jej Jiří Trnka vybral mezi pět studentů svého nového oboru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kterou pak Sís absolvoval animovaným videoklipem k písni Mimikry od kapely Blue Effect.

Začátkem 80. let využil příležitosti odjet do USA a vytvořit tam krátký film k letním olympijským hrám v Los Angeles. Když se Sovětský svaz s celým tehdejším východním blokem rozhodl akci bojkotovat, Sís dostal rozkaz se vrátit. Neuposlechl a zůstal. Socialistické úřady mu neprodloužily vízum a nakonec jej prohlásily za uprchlíka. Kdyby se byl vrátil, hrozil by mu žalář. „Rodiče mi ani neřekli, že jsem tady byl odsouzen ke dvěma rokům vězení,“ vybavuje si.

K jeho prvním zakázkám v Americe patřil kreslený videoklip k písni Boba Dylana pro začínající stanici MTV, plakát k filmu Amadeus exilového režiséra Miloše Formana a stovky ilustrací pro knižní přílohu deníku The New York Times, kde kresbami doprovázel například recenze napsané slavnými autory jako Johnem Updikem. „To bylo ještě v době před faxem. Každou středu jsem zavolal do redakce, přišel jsem si pro článek, musel jsem ho se svou slabší angličtinou analyzovat a rychle se dopracovat k nějakému obrázku,“ vzpomíná.

Zprvu s přímluvou uznávaného tvůrce dětských knih Maurice Sendaka a později nakladatelské redaktorky Jacqueline Kennedy Onassis, což byla někdejší první dáma USA, pak Petr Sís koncem 80. let začal tvořit vlastní autorské knihy pro děti. Zakázky na ty první dostal v době, kdy doma padl komunistický režim.

Od té doby vytvořil knihy o mořeplavci Kryštofovi Kolumbovi, přírodovědci Charlesi Darwinovi, astronomovi Galileovi Galileim, skladateli Wolfgangu Amadeovi Mozartovi, polárníkovi Janu Eskymo Welzlovi či letci a spisovateli Antoinovi de Saint-Exupérym.

Často vypráví o lidech, kteří jdou za svými sny a obětují pro ně nebo pro pravdu vše. Jindy Sís zpracovává svůj příběh nebo dospívání vlastních potomků. A ještě v jiných publikacích přibližuje malým dětem v USA složitá témata jako čínskou okupaci Tibetu. „To bylo kvůli tatínkovi hodně osobní,“ připomíná svého otce Vladimíra Síse, jenž v 50. letech při natáčení budovatelského filmu pronikl do nepřístupného Tibetu a poznal teprve devatenáctiletého dalajlamu.

S tibetským duchovním vůdcem se později setkal i Petr Sís a ukázal mu svůj knižní cestopis Tibet - Tajemství červené krabičky, v němž otcovu expedici vylíčil. „Říkal, že si tatínka pamatuje,“ kvituje výtvarník, kterého tak dalajlama provází celý život.

Petr Sís mu letos blahopřál k devadesátinám a ocenil, když se s tibetským duchovním sešel český prezident Petr Pavel. „I teď jsem po příletu do Prahy ve Sněmovní ulici hned viděl tibetskou vlajku. Češi vždy podporovali Tibet, možná i kvůli té podobnosti mezi obsazením Tibetu Číňany a okupací Československa Sověty,“ konstatuje výtvarník.

Z podobné doby jako publikace o Tibetu pochází jeho kniha Hvězdný posel, ze které se také americké děti desítky let učily o astronomovi a fyzikovi Galileovi Galileim, jenž jako první pozoroval oblohu dalekohledem, zpochybnil přesvědčení, že Země je středem vesmíru, a čelil kvůli tomu inkvizici. Po třech desítkách let nyní publikaci v češtině znovu vydalo nakladatelství Labyrint.

„Galilea jsem kreslil v polovině 90. let. To už byla na světě dcera Madeleine a blížilo se narození syna Matěje. Manželka dostala od doktora nařízeno, aby byla v klidu, takže jsme odjeli na venkov nedaleko domu Miloše Formana, žena povětšinou ležela a já celého Galilea nakreslil černobíle, protože jsem tam neměl možnost dělat to barvami,“ vzpomíná Sís na knihu, kterou se chtěl také vyslovit k svobodě. Astronomovo slavné „a přece se točí“ mu evokovalo vítězství pravdy nad lží. „Zároveň jsem ale celý ten příběh bral jako poučení, že nic v životě nejde snadno, že i Galileo musel odvolat a udělat kompromis, aby přežil,“ doplňuje Petr Sís.

Na 90. léta vzpomíná rád. „Ještě nebyly počítačové hry a internet, takže jste v Americe měli na každém rohu obchody s knihami. Já najednou dostal příležitost říct všechno, co se ve mně do té doby nashromáždilo. Moje knihy začaly být úspěšné, takže mě neustále povzbuzovali, ať dělám další. A jak jsem v USA nevyrůstal a nikdy jsem tam plně nepatřil, tak najednou se dvěma dětmi, otcovskými povinnostmi a kreslením knih i pro ně jsem se tam cítil víc doma. Zároveň už bylo snadné skočit na letadlo do Prahy,“ vybavuje si období, kdy vydal i více knih za jeden rok.

V dokumentárním filmu jeho bratra Davida Síse nazvaném Sny o toulavých kočkách příbuzní popisují, jak byl odmalička pracovitý, schopný kreslit dvanáct hodin v kuse. Už sestra Hana si chodila stěžovat k mamince, že bratr si nechce hrát, protože kreslí. „Dnes už to takhle dlouho nevydržím,“ směje se umělec, mezi jehož knihami začaly být v poslední dekádě větší rozestupy.

Tu poslední autorskou, o britském siru Nicholasi Wintonovi a zachráněných židovských dětech, vydal v roce 2021. Od té doby rozpracoval ještě dvě, kvůli situaci v USA ale váhá. „Atmosféra se změnila. Lidé jsou opatrnější, i nakladatelé vám řeknou: hlavně žádné vlny. Teď je prostě taková doba,“ krčí rameny Petr Sís.

S manželkou bydlí v Irvingtonu zhruba hodinu severně od New Yorku. Tam dřív jezdil každý den kreslit. Jenže ateliér, který měl desítky let ve čtvrti SoHo, musel na začátku pandemie koronaviru opustit kvůli developerovi. „Celou čtvrť skoupil prezidentův zeť Jared Kushner a já dostal dopis, ve kterém mi vypočítali, kde bydlím, co moje žena, kde bydlí děti a že by člověk neměl mít víc adres. Asi to bylo všechno z veřejných zdrojů a samozřejmě spojené s výzvou, že kdybych začal platit víc, tak si o tom můžeme promluvit. Ale mě absolutně šokoval už ten lehce výhružný způsob, jak si mě prolustrovali. Odpovídal manýrám, které pamatuji ze socialismu,“ tvrdí Sís.

Autor čtyř mozaik, jež po něm zůstávají v newyorském metru, se tak poprvé po dlouhé době stáhl z velkoměsta. „Teď už do New Yorku denně nejezdím a studia jsem si zařídil dokonce dvě doma,“ vysvětluje. Připouští ale, že v Irvingtonu se nedokáže vždy soustředit. „Občas příliš dlouho civím do zdi, pozoruji za okny jelena, nebo se začtu a zapomenu na práci,“ líčí obtíže spojené se změnou životního rytmu.

V Americe má dál závazky, brzy ho čeká účast v porotě deníku The New York Times o nejhezčí ilustrovanou knihu, což je ocenění, které sám osmkrát vyhrál. Zároveň se ale jeho situace změnila. Děti dospěly a bydlí samy. Výtvarnice Madeleine Sis žije a učí v umělecké komunitě ve státě Severní Karolíně, zatímco syn Matej Sís pracuje pro firmu IBM a točí podcast o americkém fotbalu.

I proto teď jejich otec poprvé od roku 1989 přemýšlí, zda netrávit v Česku trochu víc času. „Vždycky jsem z návratu dojatý,“ připouští Petr Sís na dvorku svého rodinného domu v pražské Nerudově ulici, který jako teenager pomáhal otci rekonstruovat. „Tehdy ještě nebylo možné zavolat jako dneska nějakou firmu. Napracoval jsem se tady tisíce hodin,“ říká a ukazuje k místu, kde později pohřbil rodiče. V domě má stále svůj pokoj.

Že ho sem něco volá zpět, vnímá od roku 2019, kdy na velkou retrospektivní výstavu jeho děl v pražském Centru současného umění DOX přišlo přes 100 tisíc lidí. Dva roky nato měl ohlas dokumentární film, nyní dostal Seifertovu cenu. „Mám tu spoustu přátel a svého skvělého nakladatele Joachima Dvořáka,“ zmiňuje muže, který pod značkou Labyrint vydává jeho knihy. „V tuhle chvíli by se mi nejvíc líbilo chvíli tu zůstat a udělat tady něco pro radost. Nemuset jednou řešit, kolik se toho prodá nebo jestli do toho nevpadne politická situace,“ uvažuje nahlas Petr Sís.

Od minulého týdne, kdy se vrátil, už začal vymýšlet projekt s českými umělci. A naplno si užívá zážitků, jako když si v obchodu na Újezdě kupoval barvy a dal se tam s nim do řeči cizí mladík. Nebo když v antikvariátu hledal knihy výtvarníka Jiřího Šalamouna a prodavač ho upozornil na Šalamounovy básně. „Chtěl jsem je za tu stovku koupit, ale on mi tu sbírku dal zdarma, přestože nevěděl, kdo jsem. Ale já to tak nenechám. Odnesu mu tam za to nějakou jinou knihu,“ slibuje Petr Sís.