Ostuda z Cortiny. Hokejisté na olympiádě vybouchli a soudruzi měli problém

Pro dnešní generace Čechů je jméno japonského města Nagano synonymem triumfu. Odkazuje na zimní olympijské hry 1998 a nečekané zlaté medaile českých hokejistů.

Dříve podobným symbolem, ovšem s opačným znaménkem, byla Cortina. Tedy zkrácená podoba názvu horského střediska Cortina d'Ampezzo, kde se ZOH poprvé konaly v roce 1956 a čs. hokejisté tam obsadili až páté místo.

Takový výsledek se v oněch časech považoval za prvotřídní národní ostudu.

Však reprezentace ve finálové skupině vyhrála jediný zápas z pěti, připsala si dva body a skóre 20:30. Čili v průměru na utkání dostala víc gólů (6) než vítězní Sověti celkově (5).

Neúspěch měl i politický rozměr. Byl to první mezinárodní propadák od nástupu komunistů k moci. Pravda, fotbalisté o dva roky dříve na mistrovství světa ve Švýcarsku také neoslnili (porážky 0:2 a 0:5), ale od nich se medaile nečekala.

Proto se po návratu hokejistů z Itálie strhla kampaň, pro niž byste v domácím sportu obtížně hledali srovnání.

Čs. mužstvo cestovalo na olympiádu jako obhájce bronzu z předchozího světového šampionátu, ale za favorita úplně považováno nebylo. I proto, že tenkrát se podobné věci posuzovaly o něco složitěji. Sezony byly krátké - většinou se ještě hrálo pod širým nebem - a oficiálních zápasů se konalo méně než dnes.

Na konci prosince reprezentace ve Stockholmu porazila domácí Švédsko 9:1, a byť s ním následně prohrála 1:6, považovalo se to za slibný signál.

Jenže pak do nominace zasáhla státní moc - vyškrtnuti byli například obránce Antonín Španinger a útočník Vlastimil Hajšman. Z politických důvodů, pochopitelně. „Španinger odmítl podepsat spolupráci se Státní bezpečností a Hajšmanovi zase přitížilo, že při pokusu utéct na Západ byl zastřelen jeho bratr,“ vysvětluje hokejový historik Tomáš Kučera.

Svaz navíc trenérovi Vladimíru Bouzkovi nařídil, že musí do Cortiny vzít slovenského brankáře Jána Jendeka, do obrany nováčka Jaromíra Büntera a dva chomutovské útočníky - Miroslava Klůce, jenž v reprezentaci tři roky nehrál, a debutanta Otto Cimrmana.

Přesto olympijský turnaj nezačal špatně. Československý tým při startu základní skupiny zdolal USA 4:3, a když kapitán Karel Gut po zápase procházel s novináři okolo stupňů vítězů na stadionu, rozšafně prohodil: „Sem bychom se chtěli vrátit pro medaili. Klidně pro zlatou.“

Po dalším utkání ale bylo jasné, že tak jednoduché to nebude. Hokejisté sice porazili slaboučké Polsko 8:3, ovšem ve 23. minutě prohrávali 1:3 a poprvé na turnaji museli střídat brankáře.

O medailích se rozhodovalo ve finálové skupině, do níž postoupilo šest nejsilnějších celků. A tam jedna pohroma stíhala druhou.

Na úvod to byla ještě relativně důstojná porážka 3:6 s Kanadou, pak 0:5 se Švédskem, což už bylo považováno za ostudu, 4:7 se Sovětským svazem (slabá útěcha: nikdo pozdějším vítězům nedal tolik gólů) a po „povinné“ výhře nad Západním Německem následoval závěrečný debakl 4:9 s USA.

Pátá příčka byla nejhorším umístěním od mistrovství světa 1937.

Doma hned odstartovala vlna mohutné veřejné kritiky. Nikoho nezajímalo, že mužstvo se potýkalo se zdravotními problémy, a málokdo věděl o politických zásazích do sestavy.

Fanoušci dávali frustraci najevo při ligových zápasech, pracovní kolektivy zasypávaly redakce rozhořčenými dopisy a novináři nepříjemnou situaci rozebírali s dikcí dělnických prokurátorů.

„Proto, aby se to již nikdy neopakovalo, je třeba do kořene odhalit příčiny tohoto neúspěchu. Budou se tím jistě zabývat příslušné orgány a sdělí výsledek veřejnosti. Znamená to tedy, že sice v Cortině je skončeno, že však u nás případ Cortina skončen není a nemůže být,“ varoval list Československý sport v prvním vydání po olympijském turnaji.

Vzápětí přišel s osmidílným seriálem „Pravda o našem hokeji“ a sliboval v něm důsledně prozkoumat práci každého, kdo má s oblíbeným sportem cokoli společného. Kriticky, avšak konstruktivně, jak se říkávalo.

Analyzovalo se vlastně všechno: nedostatky v taktice, chaos v termínové listině, špatná práce s mládeží, chabá letní příprava, chybějící specializovaný trénink brankářů, kvalita nejvyšší soutěže. A samozřejmě morálka hráčů. Kdo má jakou povahu, kdo se s kým v mužstvu baví, kdo jede hlavně na sebe.

„Ten Danda (míněn brněnský útočník Bronislav Danda) je chlapec slušný, trochu samotářský, nebudeme z něho dělat člověka, který má stát před sportovní popravou a lidským odsouzením. Ale je změkčilý, jeho povaha není chlapská, podléhá depresi. To je neuvědomělost a špatná výchova a příprava,“ znělo hodnocení hokejisty, který jednou kariéru zakončí jako držitel jedenácti titulů mistra ligy.

Kritizována byla i příliš častá mezinárodní konfrontace. Hlavně klubové zájezdy na Západ, kde hokejisty víc než hra motivují „určité výhody a materiální prospěch“ (čili možnost nakoupit nedostatkové zboží). Za vzor byli dáváni Sověti, kteří necestují do zahraničí - a jak skvělé hráče umějí vychovat!

Ušetřeni nebyli ani hokejoví reportéři. Vyčítalo se jim, že o národním týmu referovali příliš optimisticky, přehlíželi řadu negativních jevů a tím v pracujícím lidu vzbuzovali před olympiádou falešné naděje.

Byť všechna v médiích publikovaná hodnocení byla mimořádně obsáhlá a vydala by na knihu, to zásadní v nich - z pochopitelných důvodů - chybělo. Tedy způsob, jakým komunistická moc škodila hokeji.

V první řadě byl v roce 1950 rozprášen tým mistrů světa. Většina reprezentantů skončila po vykonstruovaném politickém procesu ve vězení a pracovních táborech. I když časem jim původně tvrdé tresty byly zmírněny, po návratu měli cestu do národního mužstva v podstatě zavřenou. Nebo se kvůli vynucené dlouhé pauze už nedokázali dostat na někdejší úroveň.

V důsledku událostí z března 1950 muselo Československo vynechat dva světové šampionáty a kontakty se zahraničím byly omezeny na minimum. I to srazilo úroveň zdejšího hokeje.

Problémem byla také emigrace po Únoru 1948. Odcházeli nejen reprezentanti, jako byli Jaroslav Drobný nebo Oldřich Zábrodský, ale i desítky funkcionářů a trenérů. Navíc řada těch, kdo neutekli, byli pro politickou nespolehlivost odstaveni z funkcí. Jejich místa zaujali prověření straníci s minimálními nebo dokonce žádnými zkušenostmi.

V době cortinské olympiády například hokejový svaz vedl Vladimír Kocvera, kádr dosazený z Ústřední rady odborů. „Ještě kurioznějším případem byl jeho předchůdce Karel Klíma,“ připomíná historik Tomáš Kučera. „Předsedou se stal v roce 1950, ale s hokejem neměl nic společného. Pracoval v ochrance prezidenta Gottwalda a pak byl náměstkem ministra vnitra.“

Výsledek ZOH 1956 potvrdil, že tento způsob řízení hokeje není udržitelný. Hned v březnu proto byla nově obsazena ústřední trenérská rada. Vedl ji profesor Vladimír Kostka, který později jako metodik i reprezentační kouč přispěje k největším úspěchům čs. hokeje.

Dosloužil také svazový šéf Kocvera. „Vtipné bylo, že jeho nástupcem se stal Vincenc Zeman, dlouholetý funkcionář z Říčan, na něhož si StB vedla složku jako na protistátního živla. Komunisté asi zrovna nikoho lepšího nenašli. Ale už po roce se ho zbavili,“ dodává Kučera.

Když se po třech měsících konečně mohl k olympiádě a následné kritice vyjádřit reprezentační kapitán Karel Gut, zmínil i politické zásahy do fungování reprezentace a hokeje jako takového.

Udělal to diplomaticky, avšak jednoznačně. Ostatně bylo po XX. sjezdu KSSS, režim pomalu opouštěl nejhrubší formu stalinismu a aspoň nakrátko se některé dílčí jevy směly kritizovat. Gut tak mohl šéfům čs. hokeje - v některých případech už odstaveným - veřejně přisoudit podíl viny na neúspěchu v Cortině.

„Většina z nich jsou lidé politicky zdatní, jsou to vyšší funkcionáři z aparátu odborů, strany a ministerstev, ale o hokeji a životě sportovních oddílů dneška nemají žádných znalostí. Tím samozřejmě nemají ani vztah k hokejistům,“ napsal kapitán v květnu 1956. „Tito činovníci neznalost věci nahrazují buď falešně přátelským postojem k hráčům, což je v našich očích snižuje, nebo se snaží vzbudit úctu a respekt tím, že i malichernosti stavějí politicky, což působí trapně.“

I díky cortinskému fiasku se minulostí začala stávat doba, kdy sport řídili kovaní stalinisté, jejichž jedinou kvalifikací byla revoluční bdělost. Jejich nástupci sice také často byli členy KSČ nebo aspoň při tradičních rituálech vyjadřovali režimu oddanost, zároveň však o hokeji něco věděli.

Ten pod jejich vedením prošel dalšími změnami a reorganizacemi, ale většinou už prospěšnými.

Počet účastníků nejvyšší soutěže, který například v sezoně 1952/53 dosáhl neuvěřitelného čísla 21, se snížil na dvanáct a časem na deset. Tím se výrazně pozvedla její kvalita.

V roce 1957 do ligy postoupila Dukla Jihlava (původně klub sídlil v Olomouci) a fungování vojenských oddílů dostalo pevnější řád. Po sovětském vzoru se tady tvořil základ reprezentačních týmů.

Rozvoji hokeje prospěly i rostoucí počet nových zimních stadionů a zastřešování těch starších. Ligová sezona se tak časem mohla prodloužit na 32 utkání a víc.

Jen na výrazné úspěchy si fanoušci museli počkat.

Sice hned v roce 1957 přivezla reprezentace bronz z MS, ale do velké míry díky tomu, že Kanada a USA turnaj v Moskvě bojkotovaly kvůli sovětskému potlačení maďarského protikomunistického povstání.

Domácí šampionát o dva roky později skončil bronzovou euforií a při MS 1961 si konečně reprezentace připsala první výhru nad SSSR na velkém turnaji, což jí zajistilo titul mistrů Evropy. Pak přišla doba stříbrných medailí a v 70. letech skončilo i dlouhé čekání na světové zlato.

Ovšem ještě nějaký čas každé nečekané zaváhání na velkých turnajích vyvolávalo přízrak olympijského turnaje z roku 1956.

Když třeba reprezentace ve Vídni 1967 podlehla Finsku, a to se tenkrát bralo za pohromu, obránce František Tikal si posteskl: „Domů se budeme vracet kanálama - jako kluci z Cortiny.“ Jméno italského střediska se zmiňovalo i v roce 1980, kdy národní tým skončil na olympijském turnaji v Lake Placid rovněž pátý.

Žádný z občasných neúspěchů už ale veřejnost neprožívala tak dramaticky. Ani v nové době ne.

Když před čtyřmi roky hokejisté na ZOH v Pekingu prohráli s Dánskem i Švýcarskem a poprvé v historii nepostoupili mezi osm nejlepších týmů, odbylo se to kritickými komentáři v médiích, dvoudenním bzukotem na sociálních sítích a odvoláním trenéra.

Jako skoro všude na světě.