„Ať olympijský oheň zapálí Zátopek!“ Političtí vězni byli proti

Pokud byste si udělali cestu do Belgie, Francie nebo Švýcarska, můžete si tam koupit nové číslo běžeckého čtvrtletníku Zatopek. Vychází ve francouzštině, už osmnáct let.

Ještě delší tradici, od roku 1961, má atletický mítink Zatopek:10. Koná se v Melbourne a jeho součástí je také australské mistrovství na 10 000 m.

To jsou jen dva důkazy, že mezinárodní proslulost Emila Zátopka trvá i 25 let po jeho smrti.

Když 21. listopadu 2000 zemřel, významné zahraniční deníky nepřinesly pouze strohou agenturní zprávu, ale často i rozsáhlé nekrology nastiňující životní příběh čtyřnásobného olympijského vítěze nebo reportáž z pražského pohřbu.

Pro svět se totiž Zátopek stal první českou sportovní superstar - byť v jeho době se tomu tak neříkalo. Dokázal to, co se z různých důvodů nepodařilo jeho současníkům Josefu Bicanovi, Jaroslavu Drobnému nebo Áje Vrzáňové.

V mnoha zemích byl nejslavnějším Čechem. V některých i jediným, o němž místní kdy slyšeli.

Komunistická vláda si toho byla dobře vědoma a ráda Zátopka v mezinárodní propagandě využívala. Například v roce 1954 nechala do angličtiny přeložit jeho životopis, v budovatelském duchu sepsaný Františkem Kožíkem. Když pak čs. sportovci přiletěli na olympijské hry do Melbourne, žasli, že knihu Zátopek: The Marathon Victor vidí za výlohou obchodů.

Český vytrvalec dlouho zůstával pro většinu světové veřejnosti tajuplnou postavou zpoza železné opony. Lidé znali jeho tvář z novin a filmových týdeníků, byli fascinováni jeho rekordy a se zatajeným dechem sledovali jedinečné představení na OH v Helsinkách, kde získal zlaté medaile na 5000 m, 10 000 m i v maratonu.

A tím povědomí o Zátopkovi často končilo.

Však v době vrcholného stalinismu, tedy mezi roky 1949 a 1953, vycestoval na Západ pouze pětkrát. Jednou do Belgie (na mistrovství Evropy) a čtyřikrát do Finska, které nepřijímalo uprchlíky z komunistických zemí a v zahraniční politice se podřizovalo Sovětskému svazu.

Jinak jeho zahraniční zastávky měly obvyklá jména: Varšava, Lipsko, Leningrad, Bukurešť, Kyjev. Až v posledních letech kariéry - a v časech mírného uvolnění poměrů - se situace trochu zlepšila.

I proto si hodně lidí na Západě o něm udržovalo obraz zkreslený různými mýty a legendami. Jiní si do Zátopka projektovali vlastní představy o životě na druhé straně rozděleného světa, případně měli s jeho osobou spojená nerealistická očekávání. Platilo to vlastně až do roku 1989.

Jedním z kuriózních případů - u nás v podstatě neznámým - byla v srpnu 1952 snaha amerických politiků pozvat Emila Zátopka s manželkou Danou na „mírové turné“ po USA.

S nápadem přišel ministr obchodu Charles Sawyer. Nadchly ho jejich výkony v Helsinkách, stejně jako to, že Zátopkovi na rozdíl od zachmuřených komunistických funkcionářů a sovětských strojů na medaile působili přirozeně, lidsky, uvolněně.

Získal i souhlas prezidenta Harryho Trumana. S prosbou o pomoc se pak obrátil přímo na Averyho Brundageho, nového předsedu Mezinárodního olympijského výboru.

„Kdybyste dokázal zvednout železnou oponu natolik, abyste sem přivedl tohoto muže a jeho ženu, mohl by to být začátek šťastných časů lidstva, mohl by to být první krok k trvalému míru,“ napsal v dopise nejvyššímu sportovnímu funkcionáři.

Byla to velmi naivní představa, pochopitelně. K něčemu podobnému by komunistická vláda nikdy nedala souhlas.

Manželé Zátopkovi zůstali doma a idea trvalého míru byla odložena na neurčito.

Možná by se Sawyer do podobné akce ani nepouštěl, kdyby věděl, jak samotný sportovec v Helsinkách odpověděl na dotaz amerického novináře, kdy přiletí závodit do USA.

„Až budete žít jako u nás, až vaše mládež bude jezdit na rekreaci a nikdo se nebude ptát, jestli to bohatý tatínek zaplatí. Ale to nebudete mít do té doby, dokud u vás bude kapitalismus,“ pronesl štábní kapitán Zátopek. A dodal, že závody v Americe ho nelákají také proto, že během nich „vříská nejšílenější jazz a obecenstvo řve, střídavě kouří a pije, případně se nudí.“

Do povědomí americké veřejnosti se znovu výrazně zapsal v roce 1983. I tentokrát bez vlastního přičinění. Blížily se totiž olympijské hry v Los Angeles a skupina místních běžců přišla s ideou, aby Zátopek byl poctěn zapálením ohně při zahajovacím ceremoniálu.

„Je to bezpochyby největší žijící olympijská legenda. Ve chvíli, kdy zemřel Jesse Owens, tady není nikdo, kdo by se mu rovnal,“ byl přesvědčený George Hirsch, vydavatel časopisu The Runner a významný komentátor.

O jeho iniciativě referovaly všechny důležité noviny, včetně The New York Times.

„Zátopek je sportovec, na kterého svět zapomněl. Ze země, na niž svět taky zapomněl,“ přidával se chicagský běžec Paul Dickman, který organizoval dopisovou kampaň. „Tato olympiáda je možná poslední příležitostí, kdy mu můžeme projevit úctu.“

Snažil se přesvědčit i čtenáře Denního hlasatele, jediných českých novin, které v USA vycházely. A narazil, protože tento nápad emigranty ani trochu nenadchl. Pro ně Zátopek nebyl „jedním ze symbolů odporu proti sovětské tyranii“. Navzdory ponížení na počátku normalizace zůstával v jejich očích jakýmsi Pavlem Kohoutem v tretrách.

Proti možné poctě se vyslovily exilové organizace sportovců i bývalých politických vězňů a snažily se západnímu publiku připomínat hlavně Zátopkovu propagandistickou činnost v 50. letech.

„Nebude-li protestu v exilu žijících Čechů a Slováků dopřáno sluchu, vzniká obava, že se slavnostní akt zahájení a s ním i příští olympijské hry samy stanou výsměchem ujařmenému čsl. lidu a slavnostně proklamovanému bratrství mezi národy právě tak, jako mravnímu poslání sportovního zápolení,“ stálo v otevřeném dopise Sdružení bývalých čsl. politických vězňů v zahraničí zveřejněném 21. listopadu 1983.

Další stanovisko později odeslali přímo do sídla MOV a také vlivnému kanadskému novináři Georgi Grossovi, který v roce 1949, ještě pod jménem Juraj Gross, emigroval z Bratislavy přes Dunaj.

Stejně jako v případě dřívějšího pozvání od prezidenta Trumana však šlo pouze o akademickou debatu. Pravděpodobnost, že by Zátopek skutečně v Los Angeles zapaloval olympijský oheň, se rovnala nule.

Pražská vláda by na tak jednoznačně politické gesto nepřistoupila - a to ani v době, kdy komunistické státy o bojkotu OH ještě nemluvily. Podobně organizátoři neměli zájem. Pořádání největšího sportovního svátku je především velmi drahou reklamou hostitelské země a nikdy se nestalo, že by slavnostní zapálení ohně bylo svěřeno cizinci.

Navíc argument amerických aktivistů, jaká by to byla skvělá ťafka Sovětům, úspěšně zpochybňovali ti ze zasvěcenějších komentátorů, kteří dobře věděli, že Zátopek už dávno v Československu není odstrčený na okraj společnosti.

Zrovna v roce 1983 ho bylo všude plno. Praha hostila pompézní akci zvanou „Světové shromáždění za mír a život, proti jaderné válce“ - a on tam zastupoval sportovce. Mluvil na pódiu, setkával se se zahraničními delegáty, rozdával rozhovory.

Ústrky ze začátku 70. let, kdy byl za postoje v době pražského jara propuštěn z armády a poslán k lopatě, patřily minulosti. Zejména díky zahraničnímu tlaku.

Normalizačnímu režimu bylo totiž stále méně příjemné, že se na Zátopkův osud vyptávají hvězdy světového sportu nebo že se o něm v cizině píší vyslovené nesmysly (například že zametá chodníky, dělá popeláře nebo pracuje v uranových dolech). Podobně když do Československa přijeli zahraniční atleti a chtěli se s ním setkat, nebylo snadné jim vysvětlovat, že zrovna kdesi vrtá studny, žije v maringotce a do Prahy se vrací jen občas o víkendech.

V roce 1971 proto poskytl vysvobozující rozhovor Rudému právu. Distancoval se od dřívějších postojů, především od podpisu petice 2000 slov, a vyjádřil loajalitu novému politickému vedení. Za odměnu mohl následující rok jet na olympijské hry do Mnichova, kde MOV chtěl připomenout 20 let od jeho helsinského představení.

Další zlom nastal v roce 1975. Zátopek byl oceněn mezinárodní cenou Pierra de Coubertina a komunisté mu od té doby dali více méně pokoj. Opustil podnik Stavební geologie a stal se zaměstnancem dokumentačního oddělení ČSTV, kde vydržel až do důchodu.

Pochopitelně to nebylo zadarmo. Kdykoli režim potřeboval, aby cosi podpořil nebo odsoudil, musel být k dispozici.

Byť mu mnozí (nejen v exilu) kompromisy s mocí vyčítali, udělal v podstatě jen to, co ve stejné době režisér Jiří Menzel nebo spisovatel Bohumil Hrabal. Oni chtěli v rámci možností dál veřejně tvořit, on cestovat a nebýt zapomínanou kapitolou sportovní historie.

Jako běžecké legenda pak startoval řadu zahraničních závodů, v roce 1979 dokonce i Newyorský maraton. Pravidelně býval čestným hostem velkých atletických akcí, a když třeba firma Adidas pořádala v Západním Německu setkání svých nejznámějších sportovců, ani tam nechyběl.

Po pádu komunistického režimu už se Zátopek do politických a společenských debat příliš nezapojoval. Raději se držel atletiky.

Hned na jaře 1990 ho vedení armády rehabilitovalo a v roce 1998 se stal jedním ze čtyř sportovců, kteří jako první získali medaili Za zásluhy 1. stupně. Ještě před smrtí stihl být oceněn titulem Olympionik století.

Pohřeb měl v Národním divadle, se všemi poctami, a rozloučit se s ním přišla řada světových osobností, včetně předsedy MOV Juana Antonia Samaranche.

A pak se jeho jméno začalo z veřejného prostoru opět zlehka vytrácet. Ano, při olympijských jubileích se připomínaly čtyři zlaté medaile, ale jinak se pestrobarevný život jednoho z nejslavnějších Čechů zúžil na obraz podivína, co tvrdě dřel, trénoval v bagančatech, a když nemohl, tak přidal.

Netěšil se takové úctě jako v nedalekém zahraničí vrstevníci Ferenc Puskás (Maďarsko) nebo Fritz Walter (Německo).

Změna nastala až někdy před deseti roky, v souvislosti s olympijskými hrami v Riu. ČOV ho vybral za symbol výpravy, vyšel úspěšný komiks, začal se chystat celovečerní film.

Zátopkovo jméno se znovu výrazně připomínalo také v zahraničí. Jen v roce 2016 byly ve Velké Británii publikovány tři jeho životopisy a nejzdařilejší z nich - Endurance: The Extraordinary Life and Times of Emil Zátopek od Ricka Broadbenta - byl tehdy vybrán mezi sedm nejlepších sportovních knih.

I tato sinusoida zájmu je pro Zátopkův příběh vlastně dost charakteristická.