Bojkoty i propaganda. Rusové jsou šampioni v míchání sportu s politikou

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jednou z tradic mistrovství světa v hokeji se staly ruské komentáře o bezvýznamnosti a mizivé kvalitě turnaje. Pochopitelně teprve od roku 2022, kdy tam reprezentace Ruska a Běloruska chybějí kvůli válce na Ukrajině.

I letos byly slyšet ostré výroky. Mezi hlavními kritiky se vyjímal Vjačeslav Fetisov, někdejší kapitán „neporazitelné“ sovětské reprezentace a dnes poslanec strany Jednotné Rusko zařazený na mezinárodní sankční seznamy.

„Mistrovství světa nemělo vůbec žádný sportovní význam. Hanba hokejistům, kteří tam hráli,“ prohlásil v rozhovoru pro státní agenturu RIA Novosti.

Současné rozčilení je o to větší, že po skončení turnaje Mezinárodní olympijský výbor (MOV) potvrdil, že žádný z ruských týmů se nebude smět zúčastnit zimních olympijských her v Miláně. Povolen bude start pouze tzv. neutrálním individuálním sportovcům. Biatlon už takovou možnost odmítl, krasobruslení je pro (šanci kvalifikovat se dostali čtyři jednotlivci).

Rusové si ještě dělali naděje po březnových volbách MOV, neboť nová prezidentka Kirsty Coventryová (funkci oficiálně převezme 23. června) nepatří k zastáncům tvrdé linie. Jenže od té doby se situace na Ukrajině neposunula směrem k míru ani trochu, tím se také zmenšila pravděpodobnost brzkého návratu do olympijských soutěží.

Sotva úspěšná bude i chystaná právní ofenziva. Rusové tvrdí, že argumenty MOV – tedy vyloučení jako trest za porušení Olympijské charty, k němuž došlo začleněním sportovních organizací z okupovaných území – jsou liché. S tím však už v minulosti narazili.

Neúčast na únorové akci lze chápat i jako symbol. Východní země bude na zimních hrách chybět poprvé a právě v místech, kde před 70 lety debutovala, ještě v barvách Sovětského svazu. Získala tehdy první hokejové olympijské zlato a poprvé v hodnocení národů obsadila nejvyšší příčku.

Cortina d’Ampezzo 1956 se pro Moskvu stala definitivním potvrzením, že sport může být skvělým nástrojem propagandy. A od té doby se této myšlenky drží.

Přitom v prvních 30 letech existence SSSR hrál sport velmi okrajovou roli. Klasici marxismu-leninismu se o něm ve spisech nezmiňovali, proto straničtí funkcionáři váhali, jak s rychle rostoucím fenoménem naložit.

Nakonec zvítězil přístup, že olympijské hry i veškerý vrcholový sport jsou pouhou buržoazní zábavou. Nový socialistický člověk se měl oddávat hlavně nesoutěžním formám tělovýchovy, blízkým spíše branné výchově.

Sovětský svaz navíc dlouho fungoval v diplomatické izolaci. Do roku 1934 nebyl ani členem Společnosti národů, natož pak mezinárodních sportovních federací.

Jedním z jeho prvních kroků ze stínu byl v říjnu 1934 zájezd fotbalistů, atletů a boxerů do Československa. Hráči moskevského Spartaku absolvovali několik duelů s dělnickými jedenáctkami, ale v Brně nastoupili i proti SK Židenice, vedoucímu týmu čs. profesionální ligy. Zápas před 6000 diváky, který se mohl konat až po písemném souhlasu FIFA, skončil vítězstvím Spartaku 3:2.

Po válce mezinárodní federace povzbuzovaly Sověty, ať se v nových časech více zapojí do sportovního dění. Nejdříve to zkusila atletika. V Moskvě si ale s odpovědí dali na čas. A když konečně přišla, obsahovala tři nesplnitelné požadavky: Ruština se musí stát jednacím jazykem IAAF, sovětský zástupce bude kooptován do výkonného výboru a ze soutěží bude vyloučeno frankistické Španělsko.

Nevyšel ani pokus pozvat SSSR na olympijské hry v roce 1948. Důvod odmítnutí byl jediný: Politické vedení chtělo posílat sportovce na velké akce teprve ve chvíli, kdy budou schopni je vyhrávat. Neúspěchy by totiž mohly být vnímány jako slabost režimu.

Ještě na ZOH o čtyři roky později nominovali Sověti pouze funkcionáře v rolích pozorovatelů. Domů se zřejmě vrátili s pozitivními dojmy, protože na letní hry do Helsinek už zamířilo 295 reprezentantů.

Ani to se však neobešlo bez problémů. Soudruhy netěšilo, že by jejich sportovci mohli přijít do kontaktu se západními olympioniky a být vystaveni ideové diverzi. Proto zvažovali, že by výprava bydlela v Tallinu a reprezentanti by přes Finský záliv cestovali pouze na závody. Nakonec si na pořadatelích vymohli speciální olympijskou vesnici pro komunistické země.

Vedení MOV tvořili převážně funkcionáři konzervativního ražení a nebylo pro ně snadné smířit se s účastí komunistického státu na olympijských hrách. Vadilo jim třeba, že Sověti porušují pravidla, když vláda přímo řídí národní olympijský výbor. V časech vrcholící studené války ale zvítězilo uspokojení, že MOV plní roli mírotvorce, neboť zatímco v Koreji se bojuje, na olympijských sportovištích si zástupci znepřátelených bloků podávají ruce.

Helsinky 1952 byly přelomové i tím, že dříve nedůležité pořadí národů se stalo nejsledovanější statistikou. Zásadním verdiktem ve sportovním souboji Východu se Západem. Sověti napoprvé získali o 18 zlatých medailí méně než USA, ale byli připraveni to už příště změnit.

Američany to dlouho nijak neznepokojovalo. Pro politiky byl sport pouhým sportem a neměli důvod se v něm víc angažovat. Jak se však blížily OH v Melbourne, sílil tlak na prezidenta Dwighta Eisenhowera, aby vláda finančně podpořila přípravu olympioniků a nepodceňovala motivaci Sovětů uspět na mezinárodní scéně.

Důležité bylo i svědectví české krasobruslařky Miroslavy Náchodské, která v roce 1955 emigrovala do USA a na pěti stranách magazínu Sports Illustrated se rozvyprávěla o vrcholovém sportu za železnou oponou. Až díky ní mnozí pochopili, že SSSR a jeho satelity opravdu nereprezentují soustružníci, kolchozníci a řadoví vojáci, nýbrž privilegovaní profesionálové.

V roce 1956 se Sověti skutečně stali nejúspěšnější olympijskou výpravou, na letních i zimních hrách. V obou případech s výrazným náskokem před USA, resp. Rakouskem. Američané se na první místo vrátili až za osm let v Tokiu.

Propaganda tehdy dokázala zužitkovat každý větší mezinárodní úspěch. V první řadě hokejová vítězství nad amatérskými výběry Kanady, hned prvního dosáhli Sověti na MS v roce 1954.

O pět let později porazili na basketbalovém šampionátu USA o 25 bodů. Zlatou medaili nezískali pouze proto, že ještě nelpěli na představě, že sport se nemá míchat s politikou. Odmítli nastoupit proti Tchaj-wanu a FIBA je potrestala odsunutím na šesté místo.

V roce 1974 přišli z podobných důvodů o fotbalové MS, tentokrát jim v kvalifikaci vadil soupeř z Chile. Běžnou praxí byla i demonstrativní neúčast na soutěžích v Západním Berlíně.

Paradoxně největší ze sovětských bojkotů – OH v Los Angeles 1984 – se původně neplánoval. Zpětně se sice interpretuje jako odveta za čtyři roky starý stejný krok Západu, ale generální tajemník Jurij Andropov byl rozhodně pro účast svých sportovců v USA. Ne z kdovíjak idealistických důvodů. Zkrátka chtěl vidět, jak Sověti triumfují na půdě nepřítele.

Jenže v únoru 1984 zemřel a jeho nástupce Konstantin Černěnko byl aparátčíkem staré školy. Oficiálním důvodem bojkotu se stala existence obskurního spolku Ban the Soviets Coalition, který původně žádal vyloučení Sovětů z olympijských soutěží (kvůli sestřelení jihokorejského civilního letadla) a následně začal chystat pomoc sportovcům z východní Evropy s emigrací.

Zlaté sovětské časy skončily s pádem železné opony. Rusko v 90. letech zabředlo do politického i ekonomického chaosu, sport se najednou ocitl bez peněz a na pokraji zájmu, slavný CSKA Moskva málem zanikl. Proto kdo mohl, odešel do zahraničí. Někteří hokejisté a fotbalisté byli vděční i za angažmá v nižších soutěžích, kde bez nadsázky hráli za byt a za stravu.

Kapitán hokejové reprezentace Vladimir Konstantinov dokonce v roce 1991 předstíral rakovinu, aby byl propuštěn z armády a mohl utéct do NHL. Detroit uplatil všechny důležité lékaře a Konstantinovovi se s velkou porcí štěstí podařilo opustit zemi právě v době srpnového puče.

Ke kdysi obávané sborné se zády obracelo stále víc hráčů. Zvláště ti, kdo v NHL poznali chuť svobody a neměli touhu vracet se mezi trenéry a funkcionáře brežněvovské éry. Ani na Turnaj století do Nagana neletěl zdaleka kompletní tým – z různých důvodů start odmítli Chabibulin, Zubov, Kozlov, Mogilnyj, Larionov, Fetisov…

Když byl 7. května 2000 inaugurován prezident Vladimir Putin, asi málokdo tušil, že ruskému sportu začíná úplně nová éra. Pravda, ten den hokejová reprezentace na MS v Petrohradu prohrála s Běloruskem, předtím nestačila na Švýcarsko ani Lotyšsko a nakonec obsadila až 11. místo. Ale právě hokej se měl stát jedním z prostředků, jak povzbudit národní sebevědomí a oživit nostalgii po sovětských časech.

V roce 2008 se Superliga přeměnila v Kontinentální hokejovou ligu a vzhledem k výrazné podpoře státu i jím řízených podniků brzy expandovala také do Prahy, Helsinek, Bratislavy či Záhřebu. Další na řadě měly být Berlín, Londýn, Milán, Dubaj. Aspoň podle představ funkcionářů. Především se ale podařilo přivést ruské hokejisty působící v Evropě i zahraniční hvězdy, pro které NHL už byla těžko dosažitelnou metou, případně by tam brali podstatně méně peněz.

Největší dárkem pro sílící Putinův režim se ovšem stalo pořadatelství zimních olympijských her v Soči. První globální sportovní akce na ruském území po 34 letech. Stát investoval 51 miliard dolarů, nejvíc v olympijské historii. Šmouhou na velkolepém projektu bylo až vyřazení hokejového týmu ve čtvrtfinále s Finskem.

V roce 2018 pak Rusko přivítalo fotbalové mistrovství světa. I tady zvládlo PR na jedničku. „Nové stadiony, bezplatné cestování vlakem na zápasy a absence násilí ohromily zahraniční návštěvníky. Rusko působilo přátelsky a pohostinně: Což je v ostrém kontrastu s autoritářskou image země,“ všiml si zpravodaj BBC.

Také fotbalisté byli vyřazeni ve čtvrtfinále, to však Vladimiru Putinovi vadit nemuselo. Celosvětová pozornost, jíž se mu dostalo, stejně jako fotky s Diegem Maradonou a Pelém při losování turnaje za to rozhodně stály.

Když před více než třemi lety ruská armáda vtrhla na Ukrajinu, asi málokdo čekal, že za to země zaplatí vyobcováním ze sportovního světa. Vždyť „speciální vojenská operace“ měla trvat pár dnů, pak bylo v plánu nastolení promoskevské vlády a ze zahraničí by maximálně zazněly odsuzující rezoluce – jako v letech 2008 (Gruzie) a 2014 (Krym).

Místo toho ruské reprezentace chybějí na nejsledovanějších akcích, kdysi ambiciózní KHL ztratila filiálky v Rize a Helsinkách, Gazprom přišel o prestižní sponzorskou smlouvu s UEFA.

Hlasy, které se ozývají při každém mistrovství světa v hokeji a pravděpodobně znovu zesílí před blížícími se ZOH, dokazují, že tohle jsou věci, jež ruskou duši opravdu bolí. A střelecký rekord Alexandra Ovečkina kdesi v Americe se zdá být příliš slabou náplastí.