Rozhovor z fronty: Dřív jsme Rusy viděli a slyšeli, teď jsme od sebe kilometry

Už přes čtyři roky válčí mladý Ukrajinec Volodymyr na Donbase a v Záporožské oblasti.

Když před více než čtyřmi lety začala plošná ruská invaze, žil a studoval v Česku. Studia ale přerušil a vzal do ruky zbraň. Bránil Bachmut, Vuhledar, Záporožskou oblast.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy vypráví o svých zážitcích a zraněních, jak se změnila frontová linie a jaké to je zatknout nepřátelské vojáky.

Jeho plné jméno na přání nezveřejňujeme. Přeje si to tak z důvodu bezpečnosti své rodiny.

Jak jste se vlastně dostal do války?

Pocházím z Krymu, žil jsem v Simferopolu. Do Česka jsem přišel s rodiči a později studoval na univerzitě.

Když v roce 2022 začala válka, vrátil jsem se, abych bránil svoji zemi. Přerušil jsem studium, ale nečekal jsem, že to bude tak nadlouho. Škola mi ale schválila distanční studium, takže jsem bakalářskou práci dával dohromady tady. A když jsem dostal dovolenou, jel jsem do Česka ji obhájit. Škola mi vyšla maximálně vstříc.

Mnoho vojáků mluví o změně fronty od začátku války. Jak to vidíte vy?

Jsem v pěchotě od začátku války a ta změna je opravdu obrovská. Dříve jsme stáli v zákopech až ve vzdálenosti 600 metrů od Rusů. Viděli jsme je a slyšeli, navzájem na sebe pokřikovali. Ale zhruba od roku 2024 se situace změnila. Teď jsou pozice daleko od sebe, několik kilometrů. V některých úsecích jsou hlavní ruské pozice dokonce až desítky kilometrů daleko, kde mají kulometná hnízda.

A ta takzvaná šedá zóna, kde nejste ani vy, ani Rusové?

Je široká tak tři až pět kilometrů. Není moc kde se zakopat, všechno vidí drony. Je možné se přesouvat jen, když svítá nebo se smráká, nebo když prší a sněží, nebo když je mlha. Tam, kde jsem teď, jsou jehličnaté lesy, kde drony nejsou moc efektivní. V lese se můžeme přemísťovat bezpečněji a budovat nové pozice. V poli to nejde.

Nyní jsem nedaleko Svjatohiru na Donbase. Na pozice jezdíme do Izjumu, kam sice létají ruské drony a letecké bomby, ale není v dosahu ruského dělostřelectva. Tam doplňujeme síly, tam se vracíme z pozic a zákopů. Patřím ke 125. mechanizované brigádě, která je součástí 3. armádního sboru.

Kdy bylo za ty čtyři roky a dva měsíce nejhůře?

Loni v září, když na nás Rusové útočili ze tří stran a úlomek granátu mě zasáhl do hrudníku. Ve chvílích, kdy jsme se bránili palbě ruské pěchoty, přiletěl dron a granát dopadl kousek ode mě.

Několikrát jsem měl otřes mozku od vlny z výbuchu. Po pádu Avdijivky a Vuhledaru se naše pozice dostala do obklíčení. Byl to nejtěžší boj, co jsem od začátku zažil, naše brigáda měla velké ztráty.

Těžké také bylo, když nás Rusové ostřelovali granáty s chlorem a dalšími plyny. Berou je zřejmě z nějakých velmi starých zásob. Mělo to takovou typickou hnědo-žlutou barvu, jakou má chlor. Když se dostane do zákopů, drží se tam dost dlouho. Silně to dráždí oči.

Zajal jste Rusy?

Ano, měli jsme zajatce, hlavně v Záporožské oblasti. Prvního ruského zajatce jsem ale viděl v Bachmutu.

Jednou se stala pozoruhodná věc, že ruský voják zřejmě ztratil orientaci a přišel k našim pozicím. A nevěděl, že došel k Ukrajincům. Neměl na sobě žádné rozpoznávací znaky a byl celý od bahna, takže ani my jsme zpočátku nepoznali, že to je Rus. Ale když se začal vyptávat, kde je jaká brigáda, tak to vyšlo najevo, protože říkal čísla, která odpovídala ruským brigádám.

Někteří Rusové se v zajetí nebo těsně před tím sami zabili. Na základě ruské propagandy si myslí, že je budeme mučit. Přitom je pro ně těžké vracet se zpět, tak často je jejich vlastní vojáci zastřelí nebo jejich dron na ně shodí granát. Často mají minimum informací o tom, kde jsou a jaká je situace na bojišti.