Ten, kdo získal nejvíc zlatých v historii. Je to žralok, který cítí krev

Jestli letošní olympijské hry přinesly jednoho skutečného hrdinu, je to Johannes Høsflot Klæbo.

Na krk mu pověsili už pět zlatých.

Co závod, to triumf.

Před sebou má ještě dnešní maraton na 50 kilometrů. „Smekám. A všichni bychom si možná měli klepat na čelo, proč nás nenapadlo závodit na běžkách jako on. On totiž na lyžích neběhá, ale klæbuje,“ vypráví Lukáš Bauer, vyhlášený dříč a jeden z elitních běžkařů moderní éry. Čili éry před Klæbem.

Zatímco Bauer z pěti olympiád přivezl tři medaile, norský fenomén už má pět zlatých z té aktuální. Dohromady deset zlatých, což na zimních hrách ještě nikdo nedokázal.

„Když to řeknu ošklivě: my se při běhání do kopce vždycky rozplácli do stromečku a snažili se nahoru vysupět. Pak přijde borec z norské vesnice, kterého učil lyžovat dědeček, a všichni jsou z něho paf,“ říká Bauer.

I proto chtěl váš syn Matyáš podpis?

Než se Mates sám dostal do reprezentace, visel mu Klæbo v pokojíčku na plakátu. Vlastně se nedivím, že mě poprosil, jestli bych nesehnal jeho podpis. To jsem ještě trénoval polskou reprezentaci a jezdil po závodech. Naše Aneta si zase k Vánocům vyžádala Stinu Nilssonovou, ženskou jedničku, kterou obdivovala. Zatímco Stinu jsem sehnal přes jednoho trenéra, za Johannesem jsem šel pokorně sám.

Jaké to bylo?

Divné. Zaprvé autogramy nesbírám. Nerad bych, aby to vyznělo nafoukaně, ale byl jsem zvyklý je spíš rozdávat. Já Klæba ohromně uznávám, ale tohle přece jen byla zvláštní situace. Johannes zvedl oči, bylo jasné, že mě poznal. My se na tratích nikdy extra nepotkali, ale stejně je zvláštní, že lyžař žádá lyžaře o podpis. Ale co bych pro Matese neudělal, že jo? Z vánočního dárku byl nadšený.

Pořád u vás doma na Božím Daru visí Klæbovy plakáty?

Co začal junior jezdit Světové poháry, sundal je. Říkal mi: Tati, když je to teď můj soupeř, přece se na něj nebudu dívat každý den. Zatímco na zdi zůstaly plakáty Realu Madrid a Cristiana Ronalda, Klæbo šel dolů.

Před Klæbem smeká celý svět. S celkově deseti zlatými je nejúspěšnějším sportovcem v dějinách zimních olympiád.

Vymyká se všemu a všem. Všechny superlativy, které kolem něj poletují, jsou patřičné. Přinesl do klasického lyžování úplně jiný vítr, až bych řekl tajfun. Před ním něco podobného zažehli Martin Sundby a Petter Northug.

Další dva Norové.

Trochu bych si s dovolením přihřál polívčičku, protože když jsem v roce 2008 vyhrál celkový Světový pohár, Norové podrobně rozebírali, proč jim ujíždím v klasice. V čem je můj styl jiný? V čem má trochu navrch? Každá éra totiž přináší něco lehce nového, závodníci to kopírují, vylepšují, inovují. Když začal Northug sprintovat, měl u toho takové zvláštně zlomené ruce. Teď dominuje svým stylem Klæbo.

Pod kopcem kopne do vrtule a kmitá tak, až to vypadá, že skoro nemá ani lyže na nohou. To je šílené tempo. Nikdo mu nestačí.

A já vnímám spíš jeho techniku. Skoro nemá čas se klouzat, jen běží, sprintuje. Díky tomu, jaká je doba, a taky díky sociálním sítím, které mu dělá brácha, oslovuje generace běžkařů po celém světě. Mladí ho žerou strašně. I náš Matyáš, byť už mi to asi nepřizná, musí na Klæba koukat s otevřenou pusou.

Protože letí do ostrého kopce klidně rychlostí patnáct kilometrů za hodinu. S frekvencí osmnáct kroků za deset vteřin. Skoro jako robot.

Teď vládne on, ale nepochybuju, že jeho éra jednou skončí. Jsem pragmatik. Na Klæbovu úroveň šplhá Einar Hedegart, v bruslení už ho dokáže porazit. Imponuje mi, jak se vyloupnul Francouz Mathis Desloges. Kdokoli, kdo není ze Skandinávie, konkurenci vždycky přidává na zajímavosti. Navíc Klæbovi už taky brzy bude třicet.

Že by ztratil motivaci?

Spíš si říkám, jak dlouho ještě jeho tělo může vydržet tréninkové dávky. Ale ano, rád bych zažíval při závodech větší napětí. Když jeden frajer vyhraje, co se vyhrát dá, připomíná to spíš rutinu.

Obdivuhodnou rutinu.

Jistě, je to magické, co Klæbo předvádí. Pamatujete, jak byl svého času – vlastně spoustu let – Petter Northug neporazitelný ve finiši? Já z legrace říkal, že může začít sprintovat klidně pozadu, ale stejně bude nakonec první. V závodech chlap na chlapa prostě neměl konkurenci. My ostatní bojovali jen o stříbro. V distančních závodech a postupem věku už tak dominantní nebyl. Teď je prostě Klæbův čas a zlato má majitele předem. Zároveň si umím představit, pod jak šíleným tlakem musí žít. Vydrží to? Bude dál hladový? Spousta lidí už jeho techniku běhu přebrala. Vzpomínám na našeho Matesa, když mu bylo dvanáct třináct. Stačilo při tréninku křiknout Klæbo a on rovnou klæboval. Bez ohledu, jestli jel na rovince nebo do kopce.

Co znamená klæbovat?

Lyžování je v principu klouzání na lyžích. Styl, který proslavil Klæbo, je jiný. Byť si na skluzu pochopitelně taky zakládá. Koukněte, jak vysprintuje do nejprudšího kopce a pak rovnou chytne krásný skluz. Neskutečně akceleruje a pak se veze. Vzpomínám, jak jsem přebíral polskou reprezentaci a dostal dva hodně šikovné sprintery. Jenže oni neuměli klæbovat. Zlepšili se, to ano, ale ne dost. Klæbo je prostě jen jeden, v klasice brutálně výjimečný. Zatímco ostatní dřou, on podřazuje rychlost.

Četl jsem v norských novinách, že je to až nespravedlivé. Zatímco jeho technika skluzu kombinuje otáčky v nohou, perfektní přenos váhy a načasování horní části těla, všichni ostatní bojují se třením.

To ho naučil dědeček.

Kåre Hösflot? Jeho vnuk až do šestnácti kombinoval fotbal s lyžováním.

Nakonec je dobře, že poslechl dědečka. A poslouchá ho dodnes. Nikam se zbytečně nehnali a pracovali na něčem, o čem byl děda přesvědčený, že funguje. Nic je nesvazovalo. Standardně platí, že jakmile přijdete do oddílu, dostanete trenéra, který vám ukazuje cestu, zpravidla svoji vyzkoušenou techniku, které věří. A Johannes byl s dědou, který přemýšlel jinak. Proč používat jen ruce, když máš zároveň takovou sílu v nohách? Klæbo díky tomu stylu exploduje. Napadá mě srovnání s klasickými maratony.

Proč s maratony? To je přece nekonečná dřina.

Dlouho se nejezdilo soupaž, že se rukama i nohama odrazíte v jeden moment. Až před lety někdo, snad Jørgen Aukland to byl, vyzkoušel soupaž při Vasově běhu, čili 90 kilometrů ve stopě. Ve výsledku to bylo úspěšnější než dokonale namazat lyže. Profily v maratonech totiž nejsou tak úplně náročné, takže vosk vlastně působí trochu jako lepidlo, které chytá špínu. A čím víc špíny, tím jsou lyže pomalejší.

To dá rozum.

Maratonec taky nemůže běžet rychle jako sprinter, uštval by se. Musí si najít takové tempo, aby byl co nejrychleji v cíli. Závodníci ze Světového poháru na to zprvu koukali trošku skrz prsty, ale vzpomeňte si na mě, jestli si pustíte olympijský maraton.

I vy jste měl pochyby?

Jasně. Jenže pak jsem si zlomil patu a nemohl jezdit klasiku. Tak jsem si na kolečkových bruslích řekl, že to teda zkusím soupaž. A ono to šlo. Mám kolem Božího Daru standardní okruh, který jezdím normálně, a pod každým kopcem jsem věděl, že pojedu klasicky. Jenže najednou jsem kvůli zranění nemohl pořád používat nohy, aby mi pata pořádně srostla a nepřetížil ji, tak jsem přešel na soupaž. Pár dní byl pocit divný, po týdnu už pohoda a po čtrnácti dnech mě nenapadlo, že bych se vracel ke stylu, na který jsem byl zvyklý. Věděl jsem, že na kopci mě budou míň bolet nohy. Tím se oklikou vracím ke Klæbovi, který taky přišel na něco, co funguje. Vždycky ten styl existoval, jen se v něm nezávidělo, protože lidi měli zafixované, že to není tak rychlé.

Prakticky každá dekáda na běžkách přináší nějaký fenomén. Býval to Sixten Jernberg, pak Gunde Svan, přišli Dæhlie s Ulvangem. Teď Klæbo. O čem to svědčí?

Že se prakticky z generace vyklube někdo výjimečný, který dominuje svým stylem, dřinou, morálkou. On to i náš Mates nerad slyší, ale jednotlivé generace se hašteří, když se porovnávají. Přitom já bych měl držet pusu, protože náš kluk mě na své první olympiádě rovnou strčil do kapsy. Na volné desítce skončil třináctý, ve štafetě sedmý, zatímco já se na prvním závodě motal kolem třicátého místa. Ale musím ho hecovat, tak povídám: Podívej se, jaká byla v Naganu startovní listina. Když nebudeme mluvit o tom, jak moc byl rozšířený doping, tak to byla legenda vedle legendy, zatímco ty máš opravdu neporazitelného jen Klæba.

Chápu, taky děti hecuju podobně.

Objektivně musím říct, že náš kluk je poctivka a makač. A zároveň musím konstatovat, že Klæbo je úplně jinde než všichni ostatní. Všechno už bylo vynalezené. Spousta reprezentací trénuje podobně kvalitně, na nejvyšší světové úrovni, na stejných principech, včetně možnosti mazání, dejme tomu, ale jenom on ujíždí všem. Fascinující.

Ale chce se vám ještě něco dodat, že?

Vždycky měl a má senzační lyže. Vždycky. I v tom je určitá magie norských úspěchů. Když jede Klæbo ve skupině, má nejrychlejší lyže z nejrychlejších. A to se bavíme o konkurenci, ve které každý tým platí naprosto špičkové servismany. A pak je to Klæbo jako takový se svým žraločím instinktem. On prostě tuší, v jaký moment má udeřit, aby mu nikdo nestíhal. A když ten moment přijde, neváhá.

Jde po krvi?

Třeba sprinty málokdy jezdí na předních místech, hraje si s ostatními, vyčkává a pak je sežere.

Kromě sportovního talentu si podle všeho pekelně zakládá i na přípravě. Když je na veřejnosti, tak jen v roušce.

Je cílevědomý. Poctivý. Jak se hezky říká, že nic neponechává náhodě, je to přesně on. Loni před mistrovstvím světa v Trondheimu se zavřel před svou rodinou. Bydlel v podnájmu, nesměla za ním máma, přítelkyně, nikdo. Izoloval se do své chaty v horách a vypadal jako podivín. Já si naopak myslím, že je silný v kebuli. Jako první člověk v dějinách vyhrál na mistrovství světa šest zlatých a jsem si jistý, že stejná vidina ho pohání i teď na olympiádě.

Šest zlatých se může podařit. To nedokázal ani fenomenální americký rychlobruslař Eric Heiden v Lake Placid 1980.

Johannese pořád neskutečným způsobem motivuje vítězství. Jakmile nezajede dobře, bývá otrávený. Což u frajera, který vyhrál přes sto závodů Světového poháru, leccos vypovídá. Ukazuje svoji sílu. Svoji dominanci. Svoji chuť. Fakt není snadné proti takovému nastavení závodit.

Což možná souvisí s norskou mentalitou.

Rozhodně to souvisí s prostředím, ve kterém vyrostl. A s klimatickými podmínkami, které mu Skandinávie nabízí. Nikdo mi to nevymluví, ale my, celé české lyžování, doháníme přírodu jedině organizací. Přemlouváme děcka, aby přišla na trénink. Když není sníh, vymýšlíme, vysvětlujeme, pořád zaostáváme a doufáme, že napadne sníh. My nechodíme do hor kempovat, neděláme pikniky ve sněhu, není to náš styl života. A teď k tomu přidejte, nedejbože, že si všechny lyžařské děti musí vybavení koupit ze svého.

Co jako trenér slýcháte?

Pane Bauere, my nechceme mít z našeho prcka profesionálního lyžaře. Jen aby se hýbal, naučíte ho to? Naučím, jenže ve střední Evropě u toho spoustu času a energie strávím ve slepých uličkách. Nejspíš i proto jsem pro český svaz osobou, která překáží. Zatímco v Norsku víte, že se na regionálních závodech na start postaví 200 talentovaných dětí, u nás máme problém vůbec pořádat závody. Neříkám, že bychom mohli objevit nového Klæba, jen zdůrazňuju, že zaostáváme.