Pastrňák je jen člověk a MS v Praze minulost. I to ukázala olympiáda

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V českém hokeji je tohle disciplína, která by se mohla hodnotit známkou pět. Pokud se něco nepovede a někdo se snaží věc pojmenovat, je hned nepřítel. Kritika se bere osobně a pátrá se, kdo a komu co našeptal.

Pokud teď uslyšíme od hokejistů nebo trenérů, že „někomu zavřeli pusu“, nebo „dali odpověď na veškerou kritiku“ jedním čtvrtfinálovým zápasem s Kanadou, má český hokej pořád vážný problém.

Čtyřikrát za sebou hrálo Česko špatně, to je zkrátka pravda. Proti Kanadě chyběla nejdřív rychlost, s Francií soustředění, proti Švýcarsku a Dánsku větší drajv. Lídr i dobrý šéf to měl vidět a umět vyhodnotit.

Je v pořádku mluvit o tom, proč obránci pracují s pukem hůř na modré čáře. Proč neumíme puk ovládat v takové rychlosti, proč se musí dospělí chlapi seřvat, aby začali hrát podle svých možností, a taky proč máme tak málo rychlých hráčů.

Jestli někdy uslyšíte, že to není pravda, je to špatně.

Umět zmíněné věci pojmenovat vedení českého hokeje pomůže. Ne proto, aby se hledal viník, který se upálí na hranici. Smyslem totiž je, aby se prostředí přes kritické myšlení posouvalo a výchova hokejistů mířila dál. My se tady spíš hádáme, kolik klubů má hrát juniorské soutěže, nebo které mládežnické kategorie přidávat na seznam.

V české nejvyšší soutěži se neustále utěšujeme, jak máme vymakaný defenzivní styl. Už roky vyhrává ten, kdo zaleze, nejlépe brání a má skvělého brankáře. Obranná šelma se směje, že bláznivý soupeř si vylámal zuby, protože chtěl něco vyhrát útokem.

Smyslem hokeje samozřejmě není bláznit a hrát bez gólmana. Ale jak teď svět obdivuje Connora McDavida, Nathana MacKinnona, Martina Nečase nebo Juraje Slafkovského, tak oni zkrátka nevyrůstají v týmech, kde by je někdo nutil hlavně couvat, bránit a nevyčnívat.

Tenhle hokej je ze světového pohledu dávno mrtvý a dobře vidíme, že pokud má hráč vysoké dovednosti, do betonu díru provrtá.

Mezi poslední čtyřkou na olympiádě není ani jeden tým, který sází na defenzivu. Zkouší to jen Dánové nebo Němci, tedy celky, které neuspěly. A tohle je důležitý vzkaz i do Česka.

Vždycky přijde fáze zápasu, kdy je potřeba se zatáhnout. Ale jestli se nenaučíme hrát aktivně a podporovat rozvoj ofenzivních hráčů s tím, že někdy udělají chybu, tak se nic nezmění. Budeme pořád mlsně koukat na Kanadu, hledat výmluvy a fňukat, proč nám tam odcházejí mladí hráči.

V Česku stále vládne beton a hlavní motivací zůstává, že se nesmí prohrát. Fajn. Asi se s tím pořád dá vyhrát extraliga. Ale opravdu to stačí?

Fanoušci byli roky zvyklí, že přijede na mistrovství světa David Pastrňák a hned nastane změna. Výkon vyroste, tým se zlepší, díváte se na kouzla a necháváte se bavit nejlepším českým hokejistou současnosti.

Hrál vždycky tak dobře, že nikoho ani nenapadlo, že by mohl mít horší zápas. Nebo že by jich mohlo klidně přijít víc. Až skončí olympiáda, asi nikdo neřekne, že v něm viděl jednoho z nejvýraznějších hráčů turnaje.

V Miláně byl Pastrňák spíš tak nějak „normální“. Nelámal zápasy sám, nepřiváděl obránce k šílenství pokaždé, kdy skočil na led. Snažil se víc tvořit hru. Někdy udělal chybu, někdy vyřešil věc skvěle.

Na olympiádě se ukázalo, že i hráč s ohromným talentem nemusí zařídit všechno sám, což je v pořádku. Je dobré si uvědomit, že Pastrňák není spasitel, ale jen skvělý hokejista, který má nárok hrát občas i průměrně.

Je důležité na to myslet, až příště zase kývne, že dorazí na mistrovství světa. Zkrátka potřebuje podporu a další tahouny týmu vedle sebe. Navíc je vidět, že šampionát má o dvě třídy nižší úroveň. Tam si se soupeři druhé kategorie se svojí technikou dělá, co chce. Na turnaji s hráči NHL se jelo ve vyšší třídě.

Nejvýraznějším českým hráčem na turnaji byl Martin Nečas. Ukázal, proč se vypracoval ve hvězdu NHL. Má rychlost, střelu, sebevědomí, miluje puk a puk miluje jeho.

U toho má smysl si uvědomit, jakou cestou prošel. Není produktem rodiny, která od první třídy přemýšlela, jak z něho udělat profesionálního hokejistu.

Táta ho podporoval, aby dělal co nejvíc sportů. Pokud juniora uvidíte s tenisovou raketou, na gymnastice nebo při fotbale, vždycky si povede dobře.

Normální? Mělo by, ale v dnešním světě rané specializace je to spíš unikát. Jestli máte v rodině malého sportovce a plánujete do toho opravdu šlápnout, nahnat k dítěti profesionály, zatímco mrňous chodí třeba ještě do třetí třídy, tak raději zastavte.

A vzpomeňte si na Nečase. Specializované kempy až někdy na druhém stupni základní školy, malý mateřský klub opustil taky až na hraně dorostu. Pokud má někdo talent, nic neuspěcháte. Výjimečnost se stejně projeví.

Nečasovi nechtěli mít ze svého syna borce pro NHL, ale nakonec se z něj hvězda stala. Klíčem je, že mu nikdo nesebral radost z pohybu.

Česko mělo společně s Dánskem na turnaji druhý nejstarší tým. Soubor kolem Tomáše Kundrátka, Michala Kempného, Ondřeje Paláta a spol. zaslouží velký respekt. Většina z nich si zahrála NHL, dost z nich ji dokonce vyhrálo a mají i zlato z předloňského MS v Praze. Ale věk zastavit nejde.

Poděkovat, zavřít, nechat ve vzpomínkách a je potřeba se odrazit do nového reprezentačního cyklu. Že se třeba dvakrát na šampionátu vypadne ve čtvrtfinále? Tak ať, pokud se začne budovat nová reprezentační osa.

Každé dva roky by se teď měl konat turnaj nejlepších proti nejlepším – jednou olympiáda, příště Světový pohár. Pojďme se tedy dívat k únoru 2028, aby tam mělo už Česko rychlý a agresivní tým.

Reprezentační dvacítka získala čtyři medaile v řadě. V Česku vidíte hráče jako Tomáše Galvase (Liberec), Tomáše Cibulku (Č. Budějovice), Mattea Kočího (K. Vary), Petra Sikoru (Třinec), za mořem se na hraně farem pohybují Jaroslav Chmelař, Marek Alscher, Mikuláš Hovorka a další.

Z téhle skupiny by se měl budovat tým, který se naučí hrát spolu, rvát se, chápat systém českého hokeje a zvykne si pravidelně objíždět reprezentační akce. Na těch největších se obalí hvězdami jako Pastrňák, Kulich a spol.

Jedna éra skončila, měla by začít další.

V předchozím bodu chybí Roman Červenka. Důvod? On je opravdu fenomenální. Když Radim Rulík říkal, že čtyřicetiletý veterán zná své tělo a dokáže se nachystat na velký turnaj, měl by se tenhle výrok tesat.

Je to pravda.

Čekalo se, že Červenka bude platný hlavně v zápasech proti Francii a Švýcarsku. Ale on byl nejlepší v play off!

Proti Dánsku sice dost významně asistoval u jednoho gólu soupeře, ale taky se podílel na dvou českých. Vítězný sám vstřelil, takže jasně plusová hodnota.

Vrcholné číslo jsme pak mohli sledovat ve čtvrtfinále proti Kanadě. Při prvním vzájemném zápase byl nevýrazný, měl problém se udržet v útočném pásmu. Ale vyhodnotil si, co umí udělat jinak.

I když nemá rychlé nohy jako McDavid a MacKinnon, v zápase s Kanadou byl jedním z nejlepších hráčů.

Není to náhoda, český kapitán pochopil po jednom špatném zápase, jak musí hrát, aby byl platný.

Pořád je na vrcholu, takže u něj platí, že by měl v reprezentaci působit dál, protože pořád patří k nejlepším. Až pozná, že to není ono, ozve se. Pak nebude mít smysl ho přemlouvat, ale tahle chvíle evidentně ještě nepřišla.